K převzetí moci v zemi formací sestavenou Petrem Fialou chybí relativně málo. Je zřejmé, že vítězné koalice mají dostatečnou většinu pro získání důvěry v Poslanecké sněmovně, uzavřely koaliční smlouvy, mají své kandidáty na ministry.

Petr Fiala je designovaným premiérem, se složením svého kabinetu seznámil prezidenta, který má vážnou výhradu jen k jednomu ministrovi. Všeobecně se má za to, že jde o nominanta České pirátské strany Jana Lipavského. Ten je znám také svými propalestinskými postoji, což není nic, co by bylo mimo rámec naladění Pirátů, u nichž je kritika Státu Izrael součástí genetické informace jako u většiny evropských levicových stran.

To je ale samozřejmě v rozporu s dlouhodobou českou zahraniční politikou, navíc podpora Izraele je jedno z mála témat, na kterém v oblasti zahraniční politiky existovala shoda. A věcně by samozřejmě bylo možno prezidentovým výhradám rozumět, přinejmenším v tom, že nejde z jeho strany o osobní výhradu, jak jsme v minulosti u Miloše Zemana zažili už mnohokrát. Za všechny jmenujme jeho seznam zrádců, který sestavil z řad straníků sociální demokracie po své neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003, kdy hlavu státu volily jen komory parlamentu.

Jméno adepta na ministra Jana Lipavského se objevuje sice jako velmi pravděpodobné, ale jde stále jen o dohad, protože Petr Fiala i Miloš Zeman konkrétní jméno odmítli oficiálně potvrdit. Jistá je jen nevole k jednomu kandidátovi na ministra, což už samozřejmě stačí, aby se opět vyhrožovalo soudem, konkrétně žalobou k Ústavnímu soudu, aby rozhodl dlouhodobý spor o to, zda prezident může premiérovi mluvit do složení vlády.

Žádná právní norma, ani ústava, nemůže myslet na všechny možné alternativy, které život přinese, a je pak naplňována praxí nebo zvyklostmi. Republika už od dob prvního prezidenta Václava Havla zná situace, kdy hlava státu uplatňuje svůj vliv na složení kabinetu. Činil tak i Václav Klaus a pochopitelně to dělá i Miloš Zeman. Vždy se nakonec dospělo ke konsenzu, protože to je součástí politiky. Ovšem především politici, kteří toho nejsou schopni, okamžitě sahají po žalobách, aniž by si uvědomovali, že touto neschopností se v konečných důsledcích vzdávají své moci, kterou předávají soudcům. Později se diví a mluví o soudcokracii.

Jedno sporné jméno k úspěšné žalobě nakonec nepovede. Mnohem pravděpodobnější může být hra o čas. Situace kolem čínského viru eskaluje nálady ve společnosti a je stále víc zřejmé, že neexistuje žádné rychlé řešení, které by šíření viru zastavilo. Politici samozřejmě musí přicházet před veřejnost s jednoduchými řešeními, protože ta to tak chce. Proto také Andrej Babiš přišel s Tečkou, která měla přijít s očkováním. Dvě očkování a Tečka. Dnes už se mluví o pěti a nikoho asi nepřekvapí, že ti, kteří Tečce uvěřili a vnímali to jako finální řešení, budou zklamáni, někteří se budou cítit i oklamáni.

Čínský virus tady pořád je a ještě nějakou dobu zůstane. To ví i Petr Fiala. Ví také, že nastupovat k moci v době vrcholící podzimní vlny je to nejhorší, s čím jeho vláda, která slibovala Změnu, může začít. Také ví, že žádné definitivní řešení epidemie zatím neexistuje a že lidé asi nejvíc ze všeho ztrácejí víru v stát a jeho instituce. Nebude se hledat jen vakcína a lék na covid, ale i lék na ztrátu důvěry.