Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.

Tato ne příliš známá okolnost dokládá, jak píše v předmluvě Michael Žantovský, spřízněnost obou mužů „osudem i volbou“, byť jeden se stal prezidentem a druhý šéfredaktorem ve své době nejvlivnějších polských novin, Gazety Wyborczej. V nových poměrech tedy přátelství přechází do modu „pracovního“ a Michnik ho přirozeně využívá pro své novinářské účely. Když to jde, dělá s Havlem interview. Jsou to dialogy dvou mudrců svého druhu, kteří spolu rozmlouvají s vědomím toho, že jde o významnou příležitost promluvit ke stavu věcí, ve svých zemích, ale také ve světě. Určitý oficiální ráz se prolíná s přátelským „Vašku“, „Adame“, zároveň i s jakýmsi vzájemným nutkáním předvést se před druhým, jak jsou oba chytří: větší sklon k tomu má Michnik, možná se v tom projevuje i živější polský temperament. Čtenář, který si obou váží, trochu lituje, že ani jeden v jistou chvíli neřekl: „Milý Adame, milý Václave, sejměme tu vznešenou masku starostí o svět a pojďme se bavit normálně, jak se vlastně máme a jak nás to všechno poněkud… baví.“

Kniha je i dokumentem doby a atmosféry, kdy rozhovory vznikaly. Je jich pět, první a nejdelší je z listopadu 1991, druhý z roku 1995, pak z roku 1998: to jsou rozhovory prezidentské, především politické. Ty dva z éry postprezidentské jsou spíš kratší a mají řekněme uvolněnější tón, dostane se na tvorbu uměleckou, poslední je z listopadu 2008: to je debata o čerstvě dokončeném Odcházení. Ale i ty rozhovory z 90. let jsou zajímavé a člověk je může číst s lehkou nostalgií, přestože jejich ráz je státnicky uvážlivý a starostlivý. Nesou se v duchu přece jen spíš optimistickém, v naději, že prožíváme přechodnou dobu postkomunismu, které Havel říká „podivná“, takže má nějaké nepříjemné a trapné projevy, ale až bude dětská nemoc překonána, až poměry „vykvasí“, „usadí se“, tak se obě země, Česká republika i Polsko, zařadí po bok vyspělých západních demokracií. Havel v duchu své teorie o „existenciální revoluci“ sice naznačuje, že tím by se nemělo končit, neboť i Západ se nachází v jisté duchovní krizi, kterou by léčil filozoficky. Příznačné je, že to na Michnika působí poněkud abstraktně, jak se přizná, moc tomu nerozumí, i když si toho váží. On akcentuje především témata, se kterými se setkává ve své vlasti, kde se podle něho probouzí nebezpečný nacionalismus, xenofobie a klerikalismus. Michnik v tomto ohledu není nestranný žurnalista, nýbrž mluví za jednu část již tehdy hluboce rozděleného Polska, v němž se dostává do ostrých střetů i se svými bývalými spolupracovníky z opozice. Havel je v tom umírněnější, neboť i poměry v jeho zemi byly jaksi klidnější. Michnik se obává radikalizace, přičemž sám je ve svých postojích radikální a ostře kritizuje své protivníky, Havlův pohled je analytičtější a domnívá se, že jde o jevy, jež mají vysvětlení v minulosti, která bude lepšími poměry překonána. „Půjde-li vývoj dobrým směrem…,“ opakuje několikrát Havel, tak… to bude jednou, snad v dohledné době, inu, dobré.

Po tomto Havlově umírněném optimismu se může nejednomu čtenáři i zastesknout. A po té podivné době, kterou nahradila ještě podivnější.

Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem. Na základě anglického originálu nakladatelství Yale University Press připravil Tomáš Vrba. Vydala Paseka, 2019, 232 str.