Asi nejznámějším (a nejzábavnějším a také nejpodceňovanějším) symptomem onemocnění covid-19 je přechodné utlumení čichu. Poté, co mi byla diagnostikována pozitivita, jsem téměř netrpělivě čekal, kdy se tato věc dostaví. Dostavila se předpisově po čtyřech dnech. Ke svému nosu mohu nyní přiložit cokoli, třeba uzenou makrelu nebo parfém Chanel N°69, je to vždy stejné, jako bych čichal třeba k umakartové desce. Necítím vůbec nic. Byť vím, že některé věci objektivně páchnou, mně nikoli. Ne že bych šel ve svém experimentování tak daleko, jak vás nyní možná napadlo, ale o výsledku nemám pochyb. Zápach zmizel z mého světa. Vůně také.

K tomu je nutné říct, že ona diagnóza se, jak známo, provádí dosti razantním zašťouráním tyčinkou v nosní dutině, tedy pravděpodobně tam, kde čich sídlí. Je s podivem, že se zatím neobjevila interpretace, že právě tím neurvalým šťouráním se čich poruší, ba vyřadí z provozu, čímž se z člověka stane mutant bez schopnosti používat nos. Není úplně vyloučeno, že nikoli pověstný čip, nýbrž eliminace nosu je hlavním účelem celoplanetární koronavirové akce. Vyřídit čich, a zbavit tak občany schopnosti rozeznat, že něco zapáchá. O tom jim šlo. Jde o tzv. nosocidu či rhinocidu, tedy genocidu nosu.

Kdyby to nebylo tak závažné, bylo by skoro až zábavné. Mohl bych tyto dny klidně prožít třeba v žumpě. Nic bych nepoznal. Kdyby se mi pod postelí začala rozkládat třeba, pardon, krysa, nebo třeba demokracie či svoboda (píšu tady tzv. komentář), bylo by mi to jedno. Bezčichovost je v jistém smyslu ideální stav konformního občana naší doby. Nic necítíme, ani ten největší zápach. Hamlet, který měl pocit, že je něco shnilého ve státě dánském, jistě neměl covid.

Nutno říci, že si svého čichu docela vážím, ba považuju ho za možná skoro svůj nejoblíbenější smysl. Řekl bych, že nos, byť na první pohled nijak výrazný, je můj královský orgán. Celý život jsem se čichem řídil a nechával se jím vést v životě osobním i společenském. Všechny ty ženy mi voněly. Muži taky. Kde to zapáchalo, ať v jakémkoli významu, tam jsem nešel nebo jsem tam trpěl. Různé ty pachy moci, pachy pravdy, pachy ambicí, pachy dobra, pachy revoluce, pachy spálených lidských údů… To mi šlo hned na žaludek, který se mi obracel při prvním závanu těchto oblíbených pachů.

V tom jsem, řekl bych trochu nadneseně, podobný ruskému, tedy ukrajinskému klasiku Gogolovi, o kterém Vladimir Nabokov napsal, že byl podobný rejskovi, malému zvířátku, které je skoro slepé, ale čich má tak vyvinutý, že cítí na dálku několika kilometrů i třeba zcela malou mršinku, k níž se pak vydá. Gogolův nos byl protáhlý, štíhlý a podobal se trochu chobotu, takže byl dokonce i pohyblivý a Gogol s ním uměl točit na stranu, čímž upoutával pozornost lepší dámské společnosti, která si od toho leccos slibovala. Jeho literární postavy také stále k něčemu čichají, stále nad něčím nos pokrčují, kroutí s ním, stále něco čmuchají a kýchají, stále jin něco páchne, k čemuž bylo v Rusku vždy dost důvodů. Ve známé povídce Nos se nos dokonce stává samostatnou postavou, když zmizí z obličeje kolegiálního rady Kovaljova a vydá se na cestu Petrohradem. Kovaljov, když to ráno zjistí, je tím – není také divu – zděšen, propadá zoufalství, cítí se společensky i jinak zničen. Interpretace, že jde o symbolickou kastraci, se nabízí sama sebou. Ostatně nejen freudisté si všimli analogie nosu s mužským pohlavním orgánem, která sice je poněkud zavádějící (co u žen?), ale své místo v imaginaci má. „Velký nos velkého ducha značí,“ netvrdil jen Cyrano jen tak pro nic za nic.

Ale zpět ke symptomu dočasné ztráty čichu. Ten je provázen též ztrátou chuti, nikoli ani tak chuti něco jíst, nýbrž schopnosti chuť vnímat. Všechno chutná čili nechutná jako trochu sladký polystyren. To má také své výhody. Sníst lze téměř všechno. Třeba i bramborový salát od Vánoc, který jsem našel v zadní části lednice. Možná byl dokonce z minulých Vánoc. Chutnalo to jako sádra. Hodně tím člověk ušetří a nemusí se s jídly vařit. Jíst lze cokoli, třeba otruby nebo seno, které stačí trochu podusit, žaludku je to jedno. Uvažoval jsem i o výzvě na sociální síti, že mi lze před práh bytu přinésti prošlé potraviny, že se uplatní. Třeba bude stačit, když to napíšu tady. Uvidíme, jestli někdo něco přinese.