Staří Římané prý měli zvyk, který svědčí o tom, jak dokonalými znalci lidské povahy byli.

Na oslavu úspěšných vojevůdců mohl římský senát uspořádat takzvaný triumf. Oslavovaný velitel se oblékl do extrémně drahé purpurové tógy vyšívané zlatem, kterou normální občané nesměli vůbec nosit, a projížděl ulicemi Říma, doprovázen zajatci. Římský lid jásal a vzdával mu úctu. Ale za oslavencem stál z moci úřední ještě jeden člověk – státem pověřený otrok, který mu šeptal do ucha: „Nezapomeň, že jsi smrtelník! Pozor, abys nepadl.“ Ego zkrátka občas potřebuje propíchnout úplně stejně, jako naopak potřebuje sklíčený člověk povzbuzení.

Potřebovali bychom také takového připomínače, i když v moderní době by to nutně nemusel být otrok. Mohl by to být, dejme tomu, neplacený stážista z velké firmy, ti nemají svým postavením zas tak daleko k prominentnějším římským otrokům. A první, kdo by jej mohl dostat přiděleného, by mohl být čerstvý vítěz voleb a ještě nepremiér, profesor Fiala.

Jenže matematicky vzato se žádný konec populismu – když tedy vůbec chceme použít tak hloupou nálepku – nekonal. Ona pohodlná většina 108 hlasů je výsledkem volební anomálie, která jinak není v poměrných volebních systémech moc běžná. Hned tři výrazné strany se zastavily těsně před branami sněmovny.

Počítejme prosím elementární aritmetikou: platných hlasů padlo v posledních volbách zhruba 5,4 milionu. Hranicí pro vstup do parlamentu tak bylo zhruba 270 tisíc hlasů. Přísaha na ni nedosáhla o 19 tisíc hlasů, ČSSD o 20 tisíc hlasů a komunisté o výraznějších, ale pořád ještě poměrně banálních 76 tisíc hlasů. Sečteme-li to a podtrhneme, kdyby zhruba 115 tisíc lidí hlasovalo jinak – a 115 tisíc lidí jsou jen dvě procenta všech, kdo přišli k volbám –, složení parlamentu by se dramaticky proměnilo. Zhruba o třicet křesel! A místo pohodlné většiny by Spolu a PirSTAN skončily opět hluboko v opozici.

„Co by, kdyby“ je typická hra poražených, ale zároveň je to užitečný mentální model stavu země. Poměrně dost lidí nemá v parlamentu svého zástupce, jejich hlasy propadly. Podaří-li se jim ale nějakým způsobem propříště spojit, stejně jako se tentokrát spojilo Spolu, můžou se z dalších voleb vynořit jako významná síla a New York Times pak budou muset zase lkát o návratu populismu do střední Evropy.

Proto by ten státní otrok – pardon, stážista – měl Petru Fialovi v okamžicích jeho triumfu šeptat do ucha: „Pozor, profesore, abys nepadl! Jsi jenom smrtelník a výjimečně dobře ti padly kostky náhody. Ale chystáš se vládnout i těm, kteří tě nevolili, a to budou zrovna ti lidé, které nejvíc zasáhne zdražování elektřiny a plynu nebo inflace. Věnuj jim pozornost, oni ti totiž pozornost věnovat budou – a čím hůře se jim bude vést, tím více odporu a nenávisti k tobě budou chovat.“

Zodpovědnost, kterou Fiala nese, je teď obrovská. Pokud tato vláda nezvládne aspoň částečně ukočírovat těžkosti postcovidového světa, může to českou liberální pravici zdevastovat ještě daleko víc než všechny uniklé odposlechy různých Mazánků a Kolibříků. Levicoví politici, zvláště ti demagogičtější, rádi malují na zeď čerta-pravičáka, který pohrdá běžným plebsem a je mu jedno, jestli jeho spoluobčané budou mrznout nebo hladovět. Tento stereotyp nesmí nová vláda v žádném případě naplnit – a to přesto, že ty rozhodující karty, ať už jde o nedostatek plynu nebo čipů, rozdali někde v cizině.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-5 a sbírky povídek Krvavé levandule.