KOMENTÁŘ Daniela Kaisera

Co kdyby skončil nouzový stav

KOMENTÁŘ Daniela Kaisera
Co kdyby skončil nouzový stav

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tento text vzniká ve středu před půlnocí a teoreticky je možné, že průběh čtvrteční schůze sněmovny zaskočí i politické matadory. Nicméně ve středu večer mezi nimi převládalo mínění, že tentokrát nouzový stav skutečně padne. Andrej Babiš toho dne ani nebyl v Praze, aby vedl politická jednání, byl v Srbsku kvůli jejich know-how, jak po světě nakoupit rychle různé vakcíny. A nejde jen o jeden vytížený den v premiérově programu.

O den dřív nebyl Babiš podle informací Echa při jednání se špičkami parlamentních stran mentálně vůbec ve stavu o něčem jednat (minimálně v ODS se přitom rýsoval obchod: My podpoříme nouzový stav, ty rychle otevřeš školy). Předváděl svůj pověstný mikromanagement. Včera, den před hlasováním o něčem údajně životně důležitém, zela ministerská lavice u řečnického pultíku po velkou část schůze sněmovny prázdnotou. Jako kdyby tato vláda byla už v příštím světě, světě po nouzovém stavu.

Praktická otázka teď zní, co by se vypršením nouzového stavu změnilo z uživatelského pohledu, tedy jaké zákazy a nařízení by přestaly platit. Moc jich není. Zákon o ochraně veřejného zdraví z roku 2000 totiž ministerstvu zdravotnictví i bez nouzového stavu umožňuje držet zavřené restaurace, bary, hotely, divadla, kina, sportovní utkání – a bohužel i školy. Padl by „jen“ zákaz pro maloobchod, nejspíš ještě zákaz nočního vycházení.

Třetí významnější rozdíl nemá dopady bezprostřední, důležitý přesto je. Na rozdíl od nouzového stavu by jednotlivá opatření přijatá podle zákona o ochraně veřejného zdraví směly posuzovat správní soudy. To je chvíle pro „šťouraly“ typu experta na zdravotní právo Ondřeje Dostála, který už dlouho usiloval o to, aby vláda svá protiepidemická nařízení nejen vyhlašovala, ale kromě toho ještě zdůvodňovala, aby dbala na podmínku proporčnosti, tedy že škody, jimž nějakým konkrétním zákazem předešla, by měly významně převyšovat škody, které tím zákazem vznikají.

Dosud je to tak, že se řekněme vlekaři, respektive senátoři, v nichž se vlekařům podařilo vzbudit soucit, mohou obrátit jen k Ústavnímu soudu. Pokud do hry budou moci vstupovat rychlejší správní soudy, musí vláda počítat s tím, že její omezení začnou být masivně napadána. (Nebyla by to jen česká specialita, v Bádensku-Württembersku například dnes o půlnoci rozhodnutím zemského správního soudu skončil noční zákaz vycházení, uvalený na základě jejich obdoby zákona o veřejném zdraví; v Německu se po nouzovém stavu vůbec nesáhlo.) To bude pro Babišovu a Hamáčkovu vládu patrně větší bolehlav než složitější nasazování armády do nemocnic.

Nikdo příčetný nepopírá přítomnost covidu-19, vážnost zdravotní situace. Celý spor se vede o to, jestli náhodou škody zaviněné tímto plošným bojem nakonec nebudou mnohonásobné. Dodneška tu byl prostor pro velký kompromis, doslova se nabízel kompromis shora zmíněný: nouzový stav páté pokračování, k tomu otevřené školy. Naneštěstí se k tomu opozice nepropracovala rychle a vlastně ho ani nenastolila veřejně.

Vláda populisty Babiše nedostala šanci uvědomit si, jak vysoké úrovně už poptávka veřejnosti po návratu dětí do škol a na kroužky dostoupila. Včera premiér z Bělehradu vzkázal, že kdo nepodpoří nouzový stav, ponese „přímou odpovědnost“ za smrt spoluobčanů. To nezní jako snaha vládnout, spíš jako příprava na volební kampaň. Volby ale budou teprve v říjnu. Má se národ na těch devět měsíců odebrat do hibernace?