Na letošním divadelním festivalu v Plzni (od 9. do 16. září) byla příležitost vidět dvě inscenace námětem si velmi podobné či přímo příbuzné, dokonce i formálně blízké, i když jinak uchopené. Jedna byla z Bratislavy, druhá z Prahy. Obě byly o muklech a o hnusné podstatě komunismu a také o víře a o tom, jestli je možné si ji uchovat tváří v tvář nepochopitelnému chování či mlčení Boha, který, zdálo by se, největšími zkouškami podrobuje své nejvěrnější.

Slovák Silvester Krčméry (1924–2013) a Čech (Moravák) Jan Zahradníček (1905–1960), jeden lékař, druhý básník, oba katolíci, řeklo by se tvrdí katolíci. Pro činohru Slovenského národního divadla napsal text Nepolepšený svätec Ľubomír Feldek, režíroval Kamil Žiška. Pro „svůj“ divadelní soubor JEDL text z úryvků Zahradníčkových dopisů ženě Marii a pak rozhovorů Miloše Doležala s paní Zahradníčkovou († 2012) sestavila Lucie Trmíková, která Marii Zahradníčkovou v představení hraje: režíroval Jan Nebeský.

Krčméry byl poutník komunistických lágrů, oběť opravdu světeckého založení, zatčen v červnu roku 1951 a z táborů vyjde až v říjnu 1964: v roce 1960 odmítne přijmout amnestii, protože trvá na své nevině. Dle všeho to byl člověk tak zásadních postojů a tak pevného křesťanského zakotvení, že jistota, že „s ním je Kristus“, mu umožnila vydržet i nejhlubší dno bolesti a zoufalství. To je v inscenaci různými prostředky demonstrováno, první hodina je vlastně sadistická lekce vyšetřovacích (mučicích) metod bolševické justice, druhá je pak apoteózou Krčméryho pevnosti a vzdoru a pak i mravního vítězství: nakonec je konfrontován se svým mučitelem, který za ta léta prodělá „ideový“ vývoj a skončí jako reformní komunista, perzekvovaný po roce 1968. Krčméry zůstal „stejný“, člověk, který hájí právo, náboženskou svobodu, jež je přece v ústavě! Jak tohoto hrdinu a světce dostat na jeviště a neudělat z něj Meresjeva, je obtížná věc. Silné téma a sebevětší hrdina ještě dobré divadlo nedělá. Feldek ale napsal silný text, objevný a působivý. Oběma hercům, oběti a jeho mučiteli (Matej Marušin, Richard Autner), poněkud ubírá na přesvědčivosti velmi současný outfit jejich účesů, ty přece jen u muklů i fízlů 50. let vypadaly jinak.

Na inscenaci Vše mé je tvé o Janu Zahradníčkovi (přesnější by bylo: o Marii Zahradníčkové) by se snad dalo říct, že se snaží sejmout vše zbytečně patetické a dojít k podstatě tragédie dvou sadisticky týraných lidí. Trmíková hraje paní Zahradníčkovou, jako by se nalézala v podivném snu, ze kterého se musí probudit, protože to už není možné, aby ji Pánbůh tak trestal. Muže jí zatkli, vlastně ani nechápe proč, z Brna se musela odstěhovat se třemi malými dětmi, všechno je na ní, teď musí vařit polívku, což dělá u kuchyňského stolu, který je zároveň ponk a nakonec z něj budou máry, kam položí manžela. Zahradníčka hraje Saša Rašilov, typově muž dosti odlišný, ale kupodivu je mu občas dokonce trochu podobný! Je to dialog založený na jeho dopisech a Mariiných vzpomínkách, jež Trmíková reprodukuje nevtíravým západomoravským nářečím. Syžet je dán tragickou skutečností: v roce 1956 mohl Zahradníček na několik dní vězení opustit, ale jen proto, aby se zúčastnil pohřbu svých dvou dcerušek, které zemřely, když se otrávily houbami! Představte si to! Jedete na pohřeb svých dětí, které jste vlastně ani nepoznali, a za pár dní se musíte vrátit do kriminálu. Během těch pár zoufalých dní počali další dítě. To se narodilo příštího roku, když jeho otec měl před sebou pořád ještě tři roky vězení! Přes intervence básníkových přátel (Seifert, Hrubín) mu prezident Zápotocký (taky spisovatel) odmítl prominout zbytek trestu. Na „svobodu“ se vrátil na amnestii v květnu 1960. Po pěti měsících jeho tělo, od narození slabé (po úrazu v dětství měl hrb) a kriminálem podlomené, nevydrželo atak infarktu.

To vše je podáno prostě, působivě a silně. Jakoby od vaření polívky, která na konci představení bublá a voní v sále.

Ľubomír Feldek: Nepolepšený světec. Činohra SND, Bratislava.

Lucie Trmíková: Jan Zahradníček / Vše mé je tvé. Divadelní spolek JEDL. Praha.