Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.

O Heleně Koželuhové už se tady po listopadu 1989 leccos napsalo, její vzpomínky na slavné strýce mohly konečně vyjít knižně i v Praze (Čapci očima rodiny, 1995), k dispozici je rovněž výbor z její publicistiky, celkem sedmnáct textů, tvořících první oddíl cenné antologie Milana Drápaly Na ztracené vartě Západu (2000). Rodinné vzpomínky Marty Procházkové-Kastnerové (nar. 1931), starší ze dvou dcer Heleny Koželuhové, dokreslují lidský profil této pozoruhodné ženy. Zásadním způsobem sice její obraz nemění, doplňují ho však řadou detailů nejen o ní, nýbrž i o českém poúnorovém exilu.

Po třicetistránkové předmluvě editora svazku Michala Pehra (Žurnalistka třetí republiky) následují vzpomínky Marty Procházkové-Kastnerové. Ty kupodivu začínají v roce 1945, líčí společenskou atmosféru po skončené válce a také situaci ve vedení lidové strany. To tehdy zosobňoval Jan Šrámek, předseda exilového kabinetu v Londýně. Ve Fierlingerově vládě spolu s ním seděli za lidovce ještě František Hála a – právník Adolf Procházka, ministr zdravotnictví, od roku 1930 manžel Heleny Koželuhové, otec jejich dvou dětí. Když byla nepohodlná žurnalistka z jeho strany vyloučena, zapomněl se s ní solidarizovat, demisi podal s dalšími demokratickými ministry až 20. února 1948. Na konci toho nešťastného měsíce odcházela celá rodina „přes kopečky“ z republiky už ovládané komunisty, bylo to docela dramatické, Ada (pisatelčino pojmenování otce) a Helena i mladší dcera se dostali do západního Německa, avšak Marta byla zadržena, skončila v Bartolomějské ulici („druhý den jsem byla poslána do normální cely jenom se třemi dámami noci, dvě byly starší, jedna možná dvacetiletá, všechny věděly, kdo jsem, a byly na mne hrozně hodné“), po třech týdnech byla propuštěna a svěřena do péče babičky Heleny Palivcové, sestry bratří Čapků (ta, dodává editor, podepsala „prohlášení, že jí zabrání v případném útěku a že si je vědoma možného postihu za neoznámení této skutečnosti“). Druhý pokus (v září 1948) už byl úspěšný: odvážní převaděči dostali Martu Procházkovou na rakouské území, ba doprovodili ji až do Vídně. Rodina se pak šťastně shledala v Londýně.

To jsme na straně 146, na té další očekáváme pokračování v chronologickém pořádku, leč pisatelka dovede překvapit: následuje kapitola Narození, v níž Helena Koželuhová přichází na svět (7. května 1907, a to „o dva týdny později, než byla čekána“). Proti proudu času jdeme až k rodičům bratří Čapků, ba ještě dále, to všechno už z čapkovské literatury známe. Líčí-li paní Procházková-Kastnerová vlastní zážitky, působí věrohodně, u informací z druhé nebo jaké ruky je to někdy problematické; říct, že Karel Čapek „začal studia filozofie na Karlově univerzitě“, je polopravdivé, prohlásit o T. G. Masarykovi, že mezi pátečníky „až do své smrti rád chodíval“, nelze, protože v posledních sedmi letech života se tam neobjevoval, o žádný doklad není možné opřít ani tvrzení, že Karel Poláček „byl 21. ledna 1945 popraven“. To odborným recenzentům uteklo, na druhou stranu toho třeba hodně opravili.

Marta Procházková-Kastnerová: S odvahou k pravdě / Život političky Heleny Koželuhové, neteře bratří Čapků. Ústav pro studium totalitních režimů, 394 str.