ANO nám bude vládnout navěky, a pokud by snad mělo mít výpadek, převezme kontrolu některý z jeho spojenců, tedy ČSSD, KSČM nebo SPD. Tento pocit musejí vyvolávat naposledy publikované průzkumy, což dosvědčují novináři častějším používáním obratu „Babiš válcuje opozici“. Při bližším pohledu je však zřejmé, že se nic takového neděje.

Devítiměsíční klopýtání při snaze sestavit vládu, nepřesvědčivé výsledky v komunálních volbách a výpadek v Senátu, to všechno je zapomenuto. Premiér Andrej Babiš a jeho strana jsou opět na výsluní všech žebříčků – stejně jako před osmnácti měsíci, kdy suverénně vyhráli volby. Výzkumné agentury mu přihrávají 30 až 35 procent preferencí a také strany, na jejichž podporu se může spolehnout, mají dohromady podporu 25–30 procent voličů, jen agentura TNS Kantar jim dává o něco méně.

Naopak opoziční Piráti a ODS stagnují okolo patnácti procent a situace KDU-ČSL, TOP 09 a STAN je variací na pověst o Svatoplukových prutech, podle níž se synové moravského knížete nedokázali dohodnout – a ztratili všechno. Zdá se být takřka nemožné, aby ANO nevyhrálo evropské volby, a nelze ani vyloučit, že dobrý výsledek udělá i některá z levicových či populistických stran v Babišově okolí. Opakování podzimních voleb, kdy ANO, levice i populisté více či méně propadli, nemůžeme čekat. Další vzestup populistů v čele s Babišem a konečná porážka jeho odpůrců jsou potom jen otázkou času.

Strana normalizační hrdosti

Takový výklad situace po deseti měsících od nástupu druhé Babišovy vlády a těsně před eurovolbami má ovšem za jediný podklad průzkumy veřejného mínění a najde se zvláště v interpretacích Babišových nebo s Babišem spřízněných médií. Existují ovšem úplně opačné výklady – a ty nejsou tak populární. Stejně jako třeba před půl rokem platí, že agentury veřejného mínění nejsou příliš důvěryhodné. Selhávají příliš často na to, aby mohl kdokoli přijmout jejich tvrzení coby bernou minci. Výzkumníci třeba často opakují, že ANO má pevné jádro věrných voličů, kteří půjdou za svým vůdcem třeba do pekla. Tomu lze věřit, protože přihlásit se k hnutí ANO funguje u mnoha lidí jako určitý druh „coming outu“. Člověk, který byl před Listopadem komunistou a spolupracoval s režimem, se musel v uplynulých třech desetiletích stydět. Na Babišovi si může každý všimnout, že se nestydí, tudíž i já můžu deklarovat svou hrdost, když se k němu přihlásím. Voliči ANO rádi dávají najevo svou pevnost, ovšem zatím nejsou pevní do té míry, aby se vypravili do volebních místností při méně důležitých volbách. V tom může být pro výzkumníky kámen úrazu.

Ovšem i v případě, že jsou na tom ANO a jeho spojenci opravdu tak dobře, jak tvrdí například STEM nebo CVVM, nejde o žádný mimořádný výkon. Babiš je premiérem regulérní vlády teprve necelý rok, a tak jeho koalice může jako každá jiná vzbuzovat očekávání, že něco přijde. Přispívá k tomu i neuvěřitelný mediální cirkus. Babiš už nechce ani slibovat, přesto novináři (a dokonce opoziční politici) takřka žadoní, aby jim už prozradil, jaké velké investice chystá. Pro pořádek je třeba dodat, že Babišův seznam investic za tři biliony není na ministerstvech tajemstvím a většinu z něj tvoří výčet dávno plánovaných dopravních staveb z pera náměstků ministra dopravy.

Okamžik pravdy

Novým vládám obvykle popularita roste v prvním roce po nástupu, pak však začne klesat s tím, jak prosazují některé nepopulární kroky. Babiš nechce voliče reformami zneklidňovat, jenže mu hrozí pozvolný pád do směšnosti. Je to vidět už v kampani k evropským volbám, kde se prezentuje jako rezolutní bojovník za národ, ovšem komentátor Práva Alexandr Mitrofanov má pravdu, že heslo „Česko ochráníme“ vzbudí jako první asociaci dojem, že jde o reklamu na prostředky pro sexuální hygienu. Satirický pořad heute-show na německé veřejnoprávní televizi se zaměřil na tři šéfy vládních stran z východu Evropy, kteří prý zneužívají eurodotace. Většinu času v něm však zabral Babiš, protože je nejsnadnějším terčem. Třeba už jen tím, že slovo „Babo“ označuje v slangu mladých německých kriminálníků šéfa podsvětí.

ANO mohlo vyrůst na protikorupčních emocích, pokud však nedokáže vytvořit nebezpečného nepřítele a své protivníky jen válcuje, brzy se každému odhalí, že jeho politika nemá žádný obsah a může posloužit maximálně k legraci. Sázka na národní hrdost těžko vyjde, když je premiérem politik, jenž se přinejlepším může prezentovat jako hodný a trochu komický strejda.

Průzkumy zatím ukazují pouze to, že vlády Andreje Babiše zavedly republiku do bezčasí, jaké dobře znají pamětníci normalizace. V osmdesátých letech minulého století si nikdo nedokázal představit, že se něco může stát. Naopak všichni předpokládali, že ta trochu komická, trochu obávaná parta z ústředního výboru bude vládnout „na věčné časy“. Také koalice ANO a ČSSD na svůj okamžik pravdy dosud čeká.