Konec afghánských iluzí

Konec afghánských iluzí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokušení tepat prezidenta Bidena za chaotické stažení z Afghánistánu je velké. Ale je otázka, jak si tím pomůžeme. Můžeme zaznamenávat hrozivé momenty zachycené kamerami a čisté lži o situaci v Kábulu z úst prezidenta a jeho podřízených. Můžeme konstatovat, že prezident, jehož devízou v kampani vůči Donaldu Trumpovi měla být lidskost a empatie, se dnes prezentuje spíš jako sociopat. Můžeme zaznamenat neslýchané výroky zaskočených evropských spojenců, s nimiž se administrativa o konci nejdelší mise NATO neobtěžovala komunikovat. Ale ta zásadní informace je jiná a nevrhá stín zdaleka jen na Bidena.

Americká rekonstrukce Afghánistánu skončila naprostým krachem už před drahnou dobou. Američtí činitelé to věděli, ale věděli také, že nedokážou změnit kurz. Mašinerie rekonstrukce se valila nezadržitelně kupředu dávno poté, co rezignovala na svůj cíl. Je sice pravda, že Američané měli v Afghánistánu posledního půl roku jen 2500 vojáků a naposledy tam Američan zemřel v boji loni v únoru. Ale jestliže je vytýkáno Američanům, že odřízli afghánskou armádu od podpory, a jejich rozvědkám, že podcenily tempo – nikoli pravděpodobnost – pádu Kábulu, pak se tím zároveň říká, že afghánská vláda nebyla dlouhodobě udržitelná.

Joe Biden je politik, který vyvodil trpký, ale logický závěr, že jediný způsob, jak mašinerii zastavit, je vyhodit ji do povětří. A přijal za to zodpovědnost.

Že je rekonstrukce katastrofálně neúspěšná, to můžeme říct s klidným svědomím a bez politických želízek v ohni. Kongres v roce 2012 zřídil úřad Zvláštního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR). John Sopko, který úřad zastává, má za úkol auditovat a vyhodnocovat americké rekonstrukční úsilí. Ze zpráv, které vydává, si nemůže nikdo odnést dojem, že rekonstrukce má smysl. A už vůbec ne z přepisů jeho rozhovorů s nejrůznějšími aktéry toho podniku, které z něj v roce 2019 vypáčil a zveřejnil Washington Post. Lze je jen ignorovat nebo zamlouvat.

Ministr obrany Donald Rumsfeld proslul tím, že zabránil jakémukoli plánování na „den poté“ při invazi do Iráku v roce 2003. Jenže předtím, v roce 2002 – po Afghánistánu, ale před Irákem – napsal v jedné ze svých proslulých krátkých poznámek pro nejbližší spolupracovníky: „Nikdy nedostaneme americké jednotky z Afghánistánu, pokud se nepostaráme o to, aby se tam rozjelo něco, co vytvoří stabilitu nutnou pro to, abychom odešli.“ 

Američané se rozhodli pro velkoryse pojatou stabilizaci. Tím se ovšem vzdali jakéhokoli standardně definovaného válečného cíle. A jakékoli metriky, jak určit, zda je pokračující vojenská přítomnost v zemi životně důležitým národním zájmem. Uvázali se k rekonstrukci země, jíž nerozuměli. Nejenže v tu chvíli neměli příslušné specialisty. Celá současná americká civilizace zjevně není vybavena k jeho pochopení.

Celý sektor „rozvojové pomoci“ je obtížně použitelný na tamní realitu. Co znamená „občanská společnost“ v zemi, jež je v mnohých ohledech více „středověká“, než byla Evropa ve středověku?

Vyhněme se termínu okupace, který protiváleční aktivisté rádi slyší. Američané nemínili zemi okupovat. Skoro se nabízí jedovatě říct, že chtěli něco horšího – zavést v ní demokracii.

Každá, i primitivní společnost potřebuje základní prvky vládnutí. Nejprve bezpečnost a rozsuzování sporů. To je jedno z vysvětlení, proč se různě po světě udržují při životě alespoň dočasně organizace tak zlověstné jako mexické drogové kartely, Islámský stát nebo Tálibán. Dokážou poskytnout tyto základní služby státu – sice drsně a primitivně, ale spolehlivěji a nestranněji než stát, který je k dispozici. Nově konstituovaná afghánská vláda to nedokázala. Soudy byly zkorumpované a pomalé.

Proč? Protože v kmenové společnosti formované tradicemi a náboženstvím demokracie neměla legitimitu. A vůbec není divu. Ukáže to jeden příklad. Mohlo by se z něj zdát, že za krach afghánské demokracie může progresivistická ideologie, což by bylo přehnané. Nicméně v tomto případě byla přítomna.

Američané sice nechtěli být okupanti, ale chtěli, aby země měla progresivní ústavu. A tak do ní prosadili, že ženy musí mít v dolní komoře parlamentu zastoupení 27 procent (v naší Poslanecké sněmovně je 22 procent žen). A jak to prosadili? Úplatky.

„Náboženští vůdci dostali od Američanů hezké "balíčky" zato, že souhlasili s určitými opatřeními ohledně žen a lidských práv. Tehdy začal vznikat ten dojem, že když budete hlasovat pro pozici, kterou preferuje americká vláda, byli byste hloupí, kdybyste za to nedostali balíček. Takže i ti, kdo byli pro tu pozici, si řekli o kompenzaci. V parlamentu v roce 2005 se už zavedla tahle logika. Ženské delegátky říkaly, můj hlas má hodnotu pár tisíc dolarů, i když je to pro něco, s čím souhlasím… Všichni ostatní taky platili, i Karzaj platil… Takže od počátku byla jejich zkušenost s demokracií taková, že v ní hrají velkou roli peníze,“ řekl Sopkovi jeden činitel OSN.

Genderové iniciativy, při nichž američtí experti na místě zjistili, že není jak přeložit slova sex a gender do jazyků paštó a darí, jsou opravdu jen jakousi třešničkou na dortu. Velká většina peněz šla jinam.

Třeba američtí experti, zoufalí z toho, že se do země dováží všechno jídlo (třeba brambory letecky z Německa), přišli na to, že afghánští zemědělci mají komparativní výhodu v granátových jablkách. Jenže museli uplatit afghánského ministra, pod něhož spadalo letiště, aby je mohli vyvážet.

Takže to skutečně nebyla okupace, ale ani loutková vláda. Bylo to monstrum, jež se naprosto netěšilo legitimitě a autoritě u většiny Afghánců, a fungovalo na americké peníze. Nejeden činitel vypovídající před Sopkovým úřadem dospěl k tomu, že největším neštěstím bylo, že Kongres uvolnil pro Afghánistán tolik peněz.

Peníze a americká okupace neokupace stojí i za rychlým kolapsem afghánské armády. Afghánci chtěli moderní, vysoce vyspělou armádu po americkém vzoru, drahé hračky. A dostali je. Jenže americká vojenská doktrína stojí na integraci pozemních vojsk s leteckou podporou a na perfektním komunikačním propojení. Když jim Američané letos přestali poskytovat servis techniky a rozvědnou podporu, bojová hodnota armády rychle klesla.

To je jistě chyba, kterou by Vladimir Putin v Sýrii neudělal. Jeho akce vycházela z realističtějšího pochopení reality na místě. A toto pobuřující srovnání činit musíme. Protože zapálení kritici americké moci jako by si mysleli, že stáhne-li se Amerika, skončí zasahování velmocí za hranicemi po celém světě. Neskončí; možná naopak.

Tragédii kolize Ameriky a Afghánistánu symbolizuje poslední prezident Ašraf Ghaní. Studoval na Americké univerzitě v Bejrútu, vzal si za ženu libanonskou křesťanku, která prožila bouřlivý rok 1968 jako studentka v Paříži. Když se v Afghánistánu dostali k moci komunisti, nevrátil se a přesunul se do USA na Columbii, pak učil na Kalifornské univerzitě v Berkeley a na Johns Hopkins, později pracoval ve Světové bance. Napsal knihu Jak opravit zhroucené státy a v roce 2005 měl s tématem velký úspěch na konferenci TED. Zkrátka měl podle západních kritérií tu nejlepší představitelnou kvalifikaci.

Pak byl v roce 2014 zvolen (z toho, co víme, by se to slovo mělo psát v uvozovkách) prezidentem a dopadlo to špatně. Někteří tvrdí, že ani nebyl osobně zkorumpovaný; zpráva o tom, že ze země uprchl s miliony dolarů, pochází z ruských zdrojů. Za svůj nejcennější majetek považoval knihovnu se sedmi tisíci svazky. Jeho bratr a synovec v každém případě zkorumpovaní byli. Ale vládnout neuměl.

Reportáže o posledních dnech před pádem zachycují občas zcela absurdně izolovaného politika. 11. srpna přiletěl prezident do města Mazáre Šeríf obleženého Talibanem, jehož vojenský velitel rezignoval. „Afghánský vrchní velitel toho dne nevystoupil na veřejnosti s žádným projevem, který by povzbudil vojáky nebo morálku obyvatel. Místo toho mluvil o tom, jak budou nyní členové milicí moci dostávat plat prostřednictvím mobilních aplikací,“ napsal Wall Street Journal. Dnes je v Dubaji.

Prakticky všechno, co po americkém angažmá v zemi zůstalo, je tenká vrstva pozápadnělých Afghánců, kteří v zemi nemají budoucnost. Globalizace si z nich udělala krutý vtip. Spisovatel V. S. Naipaul ve svých cestopisech dokázal popsat život takových vrstev v Latinské Americe, v Africe a jinde – lidi kopírující západní kulturní vzorce a vytvářející kulturní a společenské aktivity, jež jsou v zásadě iluzorní, protože se neopírají o žádnou přirozenou základnu v zemi samé. Lze si jen představovat, jakou směsici sarkasmu a smutku by přivezl z Kábulu.

V reportáži irského novináře z Kábulu čteme:

„Mluvil jsem s profesorem na Kábulské univerzitě, který mi pomáhal dokumentovat masakry, kterých se Tálibán dopustil, když byl u moci v 90. letech. Po tvářích mu tekly slzy. ,Nedokážu uvěřit, že dvacet let úsilí vštípit zemi hodnoty civilizované společnosti může skončit návratem těch barbarů,‘ řekl.“

Můžeme s ním soucítit. A zároveň se ptát: a kolik takových lidí v Afghánistánu je?

28. srpna 2021