Když Ústavní soud České republiky první únorový týden odjistil politickou rozbušku zrušením podstatných částí volebního zákona, rozjela se po letech znovu v další repríze velká debata, jestli se soudci stále drží ve své roli strážců ústavy, nebo se dostali za hranu zásahů do politiky, kterou nepřípustně ovlivňují. Opět se spustila diskuse o soudcokracii.

Za ni zásah ústavních soudců označili prezident Miloš Zeman i jeho předchůdce Václav Klaus. Velmi kritický byl i místopředseda občanských demokratů Alexandr Vondra. Andrej Babiš to přesně ve svém tradičním a konspiračním stylu označil za osobní útok na sebe. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová šla ještě dál a začala v novinovém rozhovoru spekulovat, co za rozhodnutí asi ti soudci, kteří pro něj zvedli ruku, dostali slíbeno. Opět to byl tradiční styl současné ministryně spravedlnosti, který má velmi často blíž k pavlačovým drbům a spekulacím než k výrokům hodným členky vlády. Proti Benešové se ostře ozvala jak Česká advokátní komora, jejíž je ministryně, předvládní profesí advokátka, stále členkou, stejně jako Unie státních zástupců. Benešová byla pod tlakem nucena zacouvat k obecným vysvětlením, že měla na mysli pokušení, jakým jsou ústavní soudci vystaveni, když mohou usilovat o druhý mandát.

Zbývající část politické scény a ústavní právníci většinou rozhodnutí Ústavního soudu buď chválili za to, že zrušilo protiústavní nerovnost hlasů, nebo to přešli bez vyjádření. Skoro všichni ale unisono kritizovali, že Ústavní soud rozhodl o stížnosti senátorů od jejího podání v prosinci roku 2017 až po době delší než tři roky. Osm měsíců před volbami do Poslanecké sněmovny.

Zrušil dvě pravidla, která mohou dost výrazně změnit volební výsledky. Povinné prahy, které potřebují na vstup do parlamentu koalice stran. Ty se s každou další stranou zvyšovaly o pět procent. Zároveň zrušil i D’Hondtův přepočet hlasů, který zvýhodňoval silnější strany. Otevřel tím volební zákon k reformě, která může mít různou sílu. Jediné, co v této chvíli platí, je práh pět procent pro vstup do sněmovny. Soudci nezrušili rozdělení země do čtrnácti velikostí výrazně odlišných krajů, které vede k velké nerovnosti hlasů. V menších krajích, jako je Karlovarský nebo Liberecký, bylo pro zisk mandátu potřeba násobně víc hlasů než ve velkých krajích. Přestože soud kraje nezrušil, nález je formulován tak, že politici mají v tomto směru volné hřiště. Pokud se většiny v sněmovně a v Senátu dohodnou, že celá republika bude jedním okrskem, jako je to ve volbách do Evropského parlamentu, nález Ústavního soudu tomu nebrání. V těchto mantinelech vytyčil Pavel Rychetský a většina soudu politickým stranám hřiště, na němž musí během pár měsíců do voleb najít nová pravidla volebního zákona.

Politické zájmy Pavla Rychetského

Je to už soudcokracie? Nebo ještě pouhá obrana ústavnosti? Pro odpověď na tuto otázku je potřeba porozumět roli, jakou dnes nejvyšší soudy (nikoli pouze ten Ústavní, ale i Nejvyšší a Nejvyšší správní) ve společnosti hrají. Nejen u nás, ale i v dalších ústavních systémech. Neméně je potřeba porozumět i osobnosti, motivacím a zájmům předsedy a zároveň jednoznačného dominantního názorového vůdce Ústavního soudu Pavla Rychetského. Ten je homo politicus par excellence. Politické zájmy a instinkty v sobě nikdy za ty dlouhé roky, co si ho prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman vybírali na pozici šéfa soudu, nepotlačil. Nikdy nepřestal být politikem. Je to jen politik se soudní funkcí dočasně utlumeným manévrovacím prostorem do politiky zasahovat. Z této kombinace se rodí role, kterou Ústavní soud od nástupu Rychetského do jeho čela v roce 2003 hraje.

Nejvyšší a Ústavní soud jsou ze své podstaty instituce silně politické. Právě politika a otázky čistě politické jsou totiž z velké části podstatou jejich práce. Končí u nich případy, které jsou téměř vždy silným politikem. Zrovna teď posílají senátoři na Ústavní soud ústavní stížnost na rozhodování vlády Andreje Babiše v krizi čínského koronaviru. Žádají, aby Ústavní soud přezkoumal opatření, jimiž vláda omezovala práva a svobody v nouzovém stavu. Například uzavření škol, omezení bohoslužeb nebo zákaz nočního vycházení. Upozorňují na to, že opatření nejsou řádně odůvodněna, není vysvětlen jejich smysl. A některá jsou vyloženě absurdní. Jako zákaz vycestovat ze země v noci. Pokud by ústavní soudci o této stížnosti rozhodovali ještě nyní, dokud bude aktuální, nikoli s dlouhým odstupem víc než tří let jako u volebního zákona, ten verdikt bude v každém případě politický. Andrej Babiš a Jan Hamáček si jistě budou stěžovat, že soudci zasahují do politiky, když ruší to, co oni přijali, a jdou proti jejich zájmům.

Ústavní soud, stejně jako další nejvyšší soudy, si případy samy nevymýšlejí. Někdo jim je tam vždycky posílá. V případě Ústavního soudu jsou to velmi často politici. Ti, kteří neuspěli, byli přehlasováni. A mají dojem, že ten, kdo je přehlasoval, se zachoval v rozporu s ústavou. Právě politici často dělají z Ústavního i dalších nejvyšších soudů v regulérním politickém boji třetí komory parlamentu. Snaží se jejich prostřednictvím překreslit hřiště tak, aby pro ně bylo výhodnější. Své stížnosti, kterými sledují své vlastní zájmy, balí do vznosných právních tezí o ústavnosti.

Tady se otvírá prostor pro ústavní soudce. Nejsou to amorfní úředníci ani právní stroje. Jsou to velmi často intelektuálové s velmi jasně vyprofilovanými hodnotami, představami o tom, kam by společnost měla směřovat a jací politici, kterých směrů ji tam jsou schopni posouvat. Přestože jsou většinou tak chytří, že si dávají pozor na to, aby své politické názory neprezentovali příliš okatě, dají se z jejich nálezů i veřejných vystoupení vyčíst. Pozorný čtenář velmi rychle pozná, kdo z nich je konzervativec, progresivista, liberál, socialista, etatista, suverenista nebo zastánce prohlubování evropské integrace. Ten postoj ke světu se dá z jejich výroků zjistit a z toho i odhadnout, jak budou v konkrétních věcech rozhodovat. Dávají si pozor, aby se nevyjadřovali k věcem, v nichž mohou rozhodovat, ale jejich politické názory se vyčíst dají.

Různé osoby v talárech ústavních soudů mají také různou míru zdrženlivosti v prosazování svých představ o společnosti, tedy svých politických názorů. Ústavní soud je na vrcholu mocenské pyramidy. Nad ním už není nikdo další. Klasický problém hlídače, kterého už nikdo nehlídá; čeká se, že bude dost zodpovědný a zdrženlivý na to, aby se hlídal sám.

Řada ústavních soudců si s tou zdrženlivostí hlavu neláme. Už při svém rozhodování výrazně zasahují do politiky. Své politické názory dost otevřeně prezentují. A po konci soudní kariéry nakonec v politice skončí. To byl případ místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, která se tvrdě pouštěla do reforem pravicové vlády Mirka Topolánka; ve svém vidění světa je považovala za asociální, a tak je prohlašovala za protiústavní. Wagnerová poté vstoupila přímo do politiky, když byly zvolena do Senátu za Stranu zelených. Tam už sršela energií výrazně méně než předtím na Ústavním soudu. Ničím výrazným se do politiky nezapsala.

Teď se vrátila na scénu na hraně mezi politikou a Ústavním soudem. Stanislav Polčák, který stížnost senátorů na Ústavní soud sepisoval, jí přímo poděkoval, že mu se stížností na volební zákon pomáhala. Wagnerová nehrála roli konzultantky na zásahy Ústavního soudu do voleb. Už v roce 2009, kdy soud zrušil předčasné volby, vydávala veřejně rady a výzvy, jak to udělat, aby se stížnost na volby před Ústavní soud dostala.

Pavel Rychetský je v rejdění na hraně politiky ještě výraznější než Eliška Wagnerová. Se zdrženlivostí ústavního soudce si moc hlavu neláme. Často dává rozhovory, v nichž se s vyjádřeními k aktuální politice zrovna nežinýruje. Babiše opakovaně kritizoval kvůli jeho střetu zájmů, spolupráci s StB. Podivil se, že někdo takový jako Babiš může třicet let po roce 1989 uspět. Do vlády se také v televizi během krize čínského koronaviru pustil kvůli chaosu a atmosféře strachu, kterou ve společnosti vyvolává. Andrej Babiš ve svém konspiračním vidění světa mohl celkem oprávněně nabýt dojmu, že ho Rychetský opravdu nemusí. Útok na volební zákon tak vnímal jako útok na sebe.

Pavel Rychetský má i velmi složité vztahy s prezidentem Milošem Zemanem, které jsou jako na houpačce. Nejdřív byl prezidentovým důvěrníkem a fakticky si on sám vybíral ústavní soudce. Prezident do Senátu poslal, co mu Pavel Rychetský přinesl. S bývalým předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou měli řadu let na prezidenta největší vliv při obsazování klíčových postů v justici. Pak došlo ke konfliktům, ale vztahy mezi Zemanem a Rychetským se zase urovnaly. V říjnu loňského roku mu prezident udělil vysoké státní vyznamenání.

Když se ale v kuloárech objevily zprávy, že Ústavní soud chystá zrušit část volebního zákona, prezident napsal dopisy všem ústavním soudcům, kde je před tím varoval. Sám je zveřejnil, aby zvýšil tlak. Ti se však nepodvolili. To byl výrazný střet Hradu s Rychetským. Jen pár měsíců po vyznamenání.

Miloš Zeman a Pavel Rychetský se výrazně liší v názoru na Andreje Babiše. Zatímco Zemanovi kohabitace s Babišem, který je k němu mírně řečeno submisivní, velmi vyhovuje, Rychetský ho považuje za politické zlo. Pavel Rychetský má ambici ovlivňovat politiku. Je velmi chytrý a protřelý, takže to dělá velmi mazaně a těžko ho někdo chytne při tahu, který by byl úplně za hranou. Sám Babiš vytáhl při útoku na Ústavní soud zprávu, která už se nějakou dobu šíří kuloáry. Podle ní se Pavel Rychetský s podporou STAN chystá kandidovat v roce 2023 na prezidenta. Rychetský býval jako politik členem ČSSD a dodnes je svým mentálním nastavením velmi levicový. Takže při rozhodování o protiústavnosti volebního zákona jistě myslel na malé strany balancující na hraně sněmovny, mezi něž patří i jeho bývalá ČSSD.

Pokud by do prezidentské volby v roce 2023, kdy mu bude bezmála osmdesát let, skutečně nastoupil, má dost vysoké šance. Asi nejvyšší z těch, kdo zatím avizují zájem o prezidentský mandát. Jeho první předností je, že ho lidé na rozdíl od jiných zájemců o Hrad znají. Je oblíbencem velké části médií. A dokázal by za sebou sešikovat dost širokou koalici od Zemanových voličů přes zastánce staré i nové levice po městské liberály, kteří ho považují za rozvážného muže bránícího politickým excesům.

Nové volební hřiště

Po zásahu Ústavního soudu se teď politici v Poslanecké sněmovně i Senátu musejí dohodnout na společném návrhu nových pravidel pro volby. Na žádnou velkou reformu není čas. Bude se hledat minimalistické řešení, které nebude nikomu příliš vadit. Zatím se kompromis ve sněmovně skládá nad návrhem bývalého předsedy lidovců Marka Výborného, který tam leží už od roku 2019. Ten počítá s tím, že se sice volí v krajích, avšak hlasy se pro jednotlivé strany sečtou nejdřív v celé zemi a teprve pak se rozdělí do krajů. Tím se řeší rozdílná velikost krajů a počet hlasů na mandát. Hlasy se nejdřív rozdělí ve dvou skrutiniích. Toto je základ, na němž by se byl schopen dohodnout Senát a ve sněmovně všechny strany s výjimkou hnutí ANO Andreje Babiše a SPD Tomia Okamury. Ti svorně tlačí na to, aby celá Česká republika byla jedním volebním okrskem s jednou kandidátkou. Tento systém nahrává stranám se silnými lídry. V takovém případě by byl ve sněmovně poměr 97 Babiš plus Okamura proti 97 hlasům ostatních stran. Rozhodující hlas by měli poslanci Trikolóry Václava Klause mladšího a nezařazení poslanci. Okamura se ale může ve chvíli, kdy bude vědět, že jeden okrsek neprosadí, rychle přidat ke sněmovní a senátní většině. Každý návrh, který se vejde do mantinelů nálezu Ústavního sodu, je pro něj výhodnější než zrušený volební systém. K lidoveckému návrhu chtějí ale strany přidat ještě nová pravidla pro koalice. Ty by musely splnit laťky 7, 9 a 11 procent. Některé strany včetně ODS žádají i bonus pro vítěze. Ten dosud ve volebním zákoně nebyl. Systém zvýhodňoval velké strany, nejen vítěze. Ústavní právník Marek Antoš (viz rozhovor na straně 20) ale upozorňuje, že bonus pro vítěze je v rozporu s rozhodnutím soudců.