Naše mentální spřízněnost s Německem je patrně daná a nic s ní neuděláme. Nasvědčovalo by tomu velmi podobné chování našich vládních politiků v posledních týdnech a měsících. Tam i tady pozvolna, avšak trvale klesají čísla nákazy i hospitalizací, tam i tady si to politici vykládají jako pobídku dál udržovat přísný epidemický režim.

Česká vláda se pokouší znemožnit občanům pobyt na horách, v Německu zase některé spolkové země otevírají detenční ústavy pro lidi, kteří opakovaně porušili karanténu. Angela Merkelová při videokonferenci poslaneckého klubu CDU sadisticky mluví o tom, že když už se lidem nedá úplně zakázat cestování za hranice, je potřeba jim to „co nejvíc znepříjemnit“, například karanténou po návratu. Čeká se na vakcínu, do té doby se nic uvolňovat nebude, dokud nás k tomu nepřinutí okolnosti (Andreje Babiše by komunisté mohli dotlačit k otevření škol, uvidíme brzy). A podle zákulisních zpráv je Babišova vláda pod diplomatickým tlakem Německa pro případ, kdyby náhodou chtěla epidemický režim uvolnit (neboť svoboda, i ve své „bezbřehé“ podobě, je nakažlivá).

Velké Německo by nám však nemělo zastínit výhled na dění ve světě. Zůstat zavření až do proočkování není jediná možnost, jak v Evropě aktuálně ukazuje Itálie. Tamní vláda od půli února povolí na většině území otevřené restaurace a muzea. Ještě zajímavější jsou zprávy z USA. Rušení různých dílčích zákazů v různých amerických státech se za posledních asi deset dní nashromáždilo tolik, že tu asi můžeme mluvit o trendu.

Nemá pochopitelně smysl trendy v jiných zemích kopírovat, každá země je v dané chvíli epidemicky jinde. Nicméně Spojené státy napříč Západem i u nás při hledání správné politiky vůči covidu posloužily jako varovný příklad. Proslulé Hamáčkovy mrazáky mrtvol se přímo vztahují k ulicím New Yorku loni na jaře. Zdálo by se, že Amerika vstřebala bolestivou lekci, vrchní zlehčovač covidu a roušek Donald Trump byl poražen a nahrazen Joem Bidenem, který pro jistotu ven vychází s dvěma rouškami na obličeji (což bohužel není vtip).

Jenže koncem ledna už bylo jasné, že Amerika toho začíná mít dost. Spojené státy se jak známo skládají z padesáti států, kterým systém do značné míry umožňuje dělat si svou vlastní epidemiologickou politiku. Některé státy (všechny s republikánským guvernérem) vyhlašovaly zákazy jen zdráhavě a částečně, nebo od nich postupně upouštěly – Texas, Jižní Dakota, Florida... Florida sehrála v tomto příběhu zvlášť důležitou roli, je totiž v různých parametrech podobná Kalifornii, která uvnitř USA vede pomyslnou ligu zavíračů. Florida má sice menší hustotu obyvatelstva, zato jsou její obyvatelé v průměru starší (ráj penzistů). Obě země leží na pobřeží a na jihu. Florida se z pomyslné fronty zavíračů trhla loni v září, zatímco Kalifornie od té doby postupně utahovala režim. Florida, kde se dnes žije v podstatě stejně jako před koronou, má jednoznačně lepší čísla – jak nakažených, tak hospitalizovaných. Tuto bitvu nad Kalifornií vyhrála. V počtech mrtvých na hlavu je Florida deset procent pod celostátním průměrem.

A i pevnost Kalifornie se začíná drolit. Guvernér Kalifornie zrušil ty restrikce, které byly plošné a celostátní. V podstatné části slunečného státu se opět může vycházet i po desáté večer ven, obědvat a večeřet v restauracích, v okresech s nejlepšími čísly dokonce chodit do kina.

Na druhém konci Ameriky zhruba ve stejnou dobu tamní guvernér slíbil, že od 14. února budou mít restaurace otevřeno i uvnitř, byť zatím jen na čtvrtinovou kapacitu. Pokud se nic nepokazí, od poloviny března budou povoleny velké svatby. Jsou to samozřejmě psychologicky velmi důležité zprávy. Ve státě Washington se zatím restrikce uvolnily v sedmi okresech, restaurace a ovšem i muzea, fitness centra a podobně tam také budou moci jet na čtvrtinovou kapacitu. A tak dále. Většina škol dosud zůstává zavřená, ale v některých státech a městech se lokální politici pouštějí do sporu s učitelskými odbory, které o návratu dětí a hlavně o návratu učitelů do tříd nechtějí ani slyšet. A světe div se – k doporučení okamžitě otevřít školy se připojil i hlavní zdravotnický poradce prezidenta Bidena (známý i z Trumpových dob) Anthony Fauci.

Zajímavé je, že velké „liberální“, tedy ve skutečnosti naprosto neliberální, progresivistické televize tyto zprávy reportují se znepokojením v hlase. Také z Bidenova okolí se ozývají experti, kteří guvernérům a lokálním politikům doporučují, ať tak nespěchají. Například kalifornský guvernér (demokrat) musí snášet výčitky, že k otevírání přistoupil v momentu, kdy mu to jeho vlastní kritéria, jako je obsazenost lůžek intenzivní péče, ještě nedovolovala (tedy diametrálně opačně než u nás Jan Blatný a PES). Ale guvernéři kromě nevole z Washingtonu čelí ve svých domovských státech dost intenzivnímu tlaku takříkajíc z ulice a z byznysu. Na rozdíl od české i německé politiky v Americe velká část opozice, tedy Republikánské strany, lockdown dost tvrdě kritizuje.

Doba pandemie nám tak demonstruje blahodárnost volné soutěže mezi státy. Od loňského léta praktikují USA mnohem větší rozmanitost v přístupu úřadů ke covidu než Evropa. Je tu samozřejmě příklad Švédska, které jarní i zimní vlnu nákazy zvládlo i bez lockdownu, takže žáci základních škol tam neztratili ani den výuky, a jehož vláda se kvůli pandemii nezadlužovala – a to všechno s menším počtem mrtvých na milion obyvatel než v zavíračské Británii, Francii, Belgii a samozřejmě v České republice. Ale tento jasný nález se příznivcům lockdownu kupodivu daří zamlouvat řečmi o úplně jiné mentalitě Švédů a o holé nemožnosti porovnávat v krizi různé evropské národy (přitom kdykoli loni ze Švédska přišla nějaká špatná zpráva, ti samí lidé porovnávali o sto šest.) Takové výmluvy ve Spojených státech nezaberou, při všech místních zvláštnostech je to jeden národ, pouze rozdělený do různých administrativních jednotek. Amerika je dnes jako laboratoř, a zatím z ní přicházejí důkazy, že lockdown nefunguje.