Bojko Borisov ztratil v parlamentu absolutní většinu

Pyrrhovo vítězství u Černého moře

Bojko Borisov ztratil v parlamentu absolutní většinu
Pyrrhovo vítězství u Černého moře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Měsíce trvající vlny občanských protestů nedokázaly bulharského premiéra Borisova smést. Vítězství, které nyní utrpěl v parlamentních volbách, však nemá daleko k porážce.

Mohutný medvěd Bojko Borisov se může pochlubit originální kariérou. Po svržení posledního bulharského komunistického diktátora Todora Živkova se stal velitelem jeho ochranky, která měla bývalému rudému autokratovi zajistit bezpečí před různými mstiteli. O pár let později vykonával tutéž službu pro navrátivšího se cara Simeona II., kterého si Bulhaři v roce 2001 zvolili za premiéra. (Země ale zůstala republikou a restaurace monarchie byla vždy jen intelektuální hříčkou.) V roce 2009 se Borisov stal premiérem sám a od té chvíle jej z nejvyšší pozice bulharské politiky natrvalo nikdo neodstavil. Dvě krátké pauzy, kdy místo něho vykonával funkci předsedy vlády někdo jiný, pokaždé skončily vítězstvím Borisovovy strany GERB ve volbách a návratem jejího šéfa k moci.

Srovnatelnou vytrvalost na evropské politické scéně vykazuje německá kancléřka Angela Merkelová; Borisov patří v Bruselu mezi její spolehlivé spojence. Snad i proto je v německých novinách propírán podstatně méně než vzpurný maďarský lídr Viktor Orbán. Ani byste se z nich pořádně nedozvěděli, že už od loňského července probíhá na sofijských ulicích demonstrační kampaň za jeho sesazení, která byla v létě velice intenzivní a zasáhla i jiná bulharská města. Jen občas proskočí nějaká ta zprávička.

Ale bodrý Bojko, muž z lidu a opakovaný vítěz voleb, je stejně ponořen v korupčním a mafiánském prostředí až po uši, ačkoli dřív si budoval image nesmiřitelného protikorupčního bojovníka. Jenže v Evropské unii to nikoho příliš nevzrušuje. Umění hrát na všechny strany totiž premiér Borisov ovládá dokonale. Dohodne se s Putinem, s Erdoğanem i s bruselskou elitou… a vždycky na tom něco vydělá. A – což je důležité – patří také k těm spolehlivějším strážcům vnější hranice EU, dokázal migranty odradit od zdánlivě jednodušší pozemní cesty přes turecko-bulharské pomezí.

Čím blíž k Istanbulu…

… tím neuvěřitelnější věci se stávají realitou a bulharská politika je na skandály bohatá. Krátce před začátkem loňských protestů se na veřejnosti objevily záběry z dronu, který někdo navedl do Borisovovy vily. Je na nich spící premiér, na jehož nočním stolku leží pistole Glock a v pootevřeném šuplíku jsou vidět svazky pětiseteurových bankovek. O moc lépe už stereotyp loupeživého balkánského politika ztělesnit nešlo. Sám Borisov na zveřejnění snímků zareagoval slovy, že záběry jsou zmanipulované a že za snahou o jeho diskreditaci stojí prezident Rumen Radev. Ti dva se totiž nemají příliš rádi.

Podezřívat Radeva, že do Borisovovy vily posílá drony, je poněkud paranoidní, i když v krásné zemi na dolním Dunaji se nedá vyloučit nic. Prezident Radev ovšem premiérovi s chutí zavařil v jiné věci. Opoziční aktivista Christo Ivanov se loni vydal ve člunu na moře a v přímém přenosu se pokusil přistát na pláži, nedaleko níž stojí vila Borisovova politického spojence, bulharského Turka Ahmeta Dogana. Tvrdě jej odtamtud vyhnali neznámí muži, a to přesto, že podle ústavy patří všechny mořské pláže státu a měly by být občanům volně dostupné. Prezident Radev o den později prozradil v televizi, že neznámí muži byli ve skutečnosti příslušníci tajné služby, kteří se správně mají starat pouze o ochranu nejvyšších ústavních činitelů. Ahmet Dogan na jejich využití nárok neměl, ale nějakou záhadou ho přece jen hlídali. Ostatně stejně jako dalšího Borisovova přítele, mediálního mogula Deljana Pejevského, který kontroluje kolem 80 % veškerého bulharského tisku a kvůli své specifické postavě je znám pod přezdívkou Panděro.

Krátce nato unikla na veřejnost informace o vyděračském skandálu, při kterém vysoce postavení justiční činitelé požadovali převedení části firmy po místním výrobci výtahů a vyhrožovali mu, že jinak zařídí odpojení jeho nemocného syna od hemodialýzy, kterou nutně potřebuje k přežití. Nejvyšší státní zástupce Ivan Gešev však měl očividně jiné priority a nařídil raději policejní zásah na prezidentském úřadě, při kterém byli zatčeni dva lidé.

Zásah, široce vnímaný jako pomsta Borisovovy mafie prezidentu Radevovi, byl poslední rozbuškou společenského neklidu. Ve velkých městech začaly pouliční nepokoje.

Rozvojově korupční fondy a prázdný venkov

Firma vyrábějící výtahy je poněkud zvláštním terčem pro mafii, ale v bulharském kontextu dávala její volba smysl. Výtahy se často stavějí či renovují v budovách rekonstruovaných z peněžních prostředků EU a panelových věžáků, které nutně potřebují rekonstrukci, je v Bulharsku hodně. Podobně jako Itálie, Slovensko a další státy patří i Bulharsko mezi místa, kde evropské prostředky končí v nečistých rukou a posilují tamní mafii. „Čaruje“ se nejen ve stavebnictví, ale i v oblasti zemědělských dotací.

Za určitou chabou útěchu mohou řadoví Bulhaři považovat skutečnost, že „čerpací“ mafie se chová trochu méně násilně než její předchůdci před vstupem země do Evropské unie, kteří běžně sahali k vraždám. Roku 1996 byl ve svém domově zavražděn bývalý premiér Lukanov, o sedm let později si smrtící kulka našla nejbohatšího Bulhara Ilju Pavlova, o život přišli také dva bratři Ilievové (1995 a 2005) a bankéř Emil Kjulev (2005), kterého zastřelili v jeho autě přímo uprostřed Sofie. (Vlastně se nelze divit tomu, že Borisov, který tohle období přežil, chodí spát s pistolí na nočním stolku.) Ale náhrada vražd vydíráním a loupežemi není příliš velkým krokem vpřed, a i když byla mafie nucena trochu ubrat na brutalitě, přísun peněz ze Západu jí to zase vynahradil ekonomicky. Samo chudé Bulharsko by tak rozrostlou chobotnici uživit nedokázalo.

Jedním z odrazů nevíry bulharského obyvatelstva v budoucnost je i ohromná emigrace, která zemi postihla. Počet obyvatel Bulharska poklesl od konce komunismu z devíti na sedm milionů, přičemž větší roli v tomto poklesu sehrál masový exodus než pokles plodnosti.

Mezi emigranty jsou disproporčně zastoupeni mladí a vzdělaní lidé, které „venku“ lákají nejen lepší platy, ale i možnost žít někde mimo korupční bažinu. Jejich schopnosti pak pochopitelně rodné zemi chybějí a tato slabina se nedá nahradit žádnými dotacemi. Po dálnici vedoucí z hraničního města Svilengradu směrem do střední Evropy sice sviští naložené kamiony se zbožím z Turecka, ale sídla kolem autostrády jsou čím dál méně živá. Dál od dopravních tepen narazíte na zcela opuštěná místa, vesnice duchů.

V šesti stech bulharských vesnicích zbylo méně než deset trvalých obyvatel. Ani za vlády osmanské říše, považované za období národní katastrofy, nebyla demografická situace Bulharska tak zoufalá. Dokonce i žebráci odcházejí žebrat do ciziny; vyplatí se to.

Konec začátku, nebo začátek konce?

V parlamentních volbách, které proběhly 4. dubna, přišla Borisovova strana o několik poslaneckých křesel, ale hlavně o dva důležité spojence. Znesvářené nacionalistické strany nedokázaly postavit jednotnou kandidátku, a i když bulharské kvorum pro účast v parlamentu je poměrně nízké (čtyři procenta), laťku nedokázala přeskočit ani jedna. Dobrý výsledek si připsalo protestní hnutí zpěváka Slaviho Trifonova, které chce Borisova sesadit. Zatím se zdá, že ve 240členném parlamentu nedokáže Borisov dát dohromady funkční většinu.

Velkou nevýhodou opozice je, že kromě odporu k Borisovovi ji nespojuje prakticky nic, což poněkud připomíná české poměry a jiného politika, jehož příjmení začíná rovněž na písmeno B. Ani antiborisovci nejspíš nedokážou dát dohromady funkční vládu; pozorovatelé očekávají, že tento pat vyústí v předčasné volby.

Země přitom při veškerých svých problémech není imunní vůči globálním trendům, jaké znají i v Americe či ve Francii. Také v Bulharsku se projevil velký politický kontrast mezi hlavním městem Sofií, kde opozice vyhrála s výrazným náskokem, a venkovskými oblastmi, které i nadále volí buď Borisova, nebo turecké etnické strany. A hlasy z ciziny dopadly naprosto jinak než průměr v zemi samé.

Podle veškeré logiky by už Borisovova hvězda měla být na sestupu. Skandálů kolem jeho vlády bylo příliš mnoho a ani boj s covidem Borisovovu pověst nevylepšil. Podobně jako v České republice dopadla pandemie na Bulharsko citelně. Následky pro turismus, důležitý ekonomický sektor, budou nejspíš znát i v létě, protože země nestíhá očkovat. Fotografie bulharských zdravotníků, kteří vezou vakcínu v dodávce polepené reklamou na horké párky, oběhla světový internet a sklidila útrpné reakce.

Od lídra, který ve funkci přežil dvanáct let, však můžeme čekat určitou kreativitu ve snaze premiérské křeslo udržet. Nejde přitom jenom o prosté obsazení úřadů, ale i o jeho osobní bezpečí. Pokud by bulharskou vládu přece jen sestavila opozice, určitě by se pustila do hledání dalších kostlivců v Borisovově skříni. Na rozdíl od divokého přelomu století už by to asi nebyli kostlivci opravdoví, ale i z těch symbolických může jít strach.

 

18. dubna 2021