Kolik jste zaznamenali v médiích připomenutí, že minulou sobotu to bylo dvacet šest let, kdy skončila největší vojenská operace v Evropě od konce druhé světové války? Žádné, že? Byla to blesková akce, operace Bouře, v níž Chorvatsko znovunabylo kontrolu nad svým územím. Poraženým nebyla jen takzvaná Republika Srbská Krajina, která se etablovala na téměř třetině chorvatského území. Poraženým nebyl jen Slobodan Milošević, bez něhož by tato entita neexistovala, ale který ji zároveň tehdy nechal napospas osudu.

Poraženou byla taky západní diplomacie. Protože ta celé předchozí čtyři roky přicházela s mrtvě narozenými mírovými plány, vyhlašovala zbrojní embarga a vytvářela mezinárodní mírové sbory, které nikoho neochránily. A neustále deklarovala, že použití síly není řešením. A ono se ukázalo, že je.

Vítězem bylo Chorvatsko, vítězem v zastoupení pak Spojené státy. Ty totiž nějaký čas předtím bezzubou diplomacii mlčky opustily a začaly Chorvatsko podporovat. Chorvati si najali firmu bývalých amerických vojáků na vycvičení své armády – se svolením americké vlády, která byla srozuměna s tím, k čemu ji cvičí.

A spolu s následným daytonským mírem to byl taky zatím poslední americký diplomaticko-vojenský úspěch. Jak poznamenává historik a bývalý americký rozvědný analytik John Schindler, „v roce 1995 Chorvatsko použilo vojenskou sílu k dosažení trvalých politických cílů, což je něco, co mnohem mocnější Pentagon nedokázal už hodně dlouho“.

Výsledek operace Bouře oficiální Evropa mlčky akceptovala – Chorvatsko je dnes v EU a v NATO. Ale moc si ji nepřipomíná. Byl to jeden z těch momentů, kdy je vyvrácen nějaký neustále opakovaný článek víry – „silou se ničeho nedosáhne“ anebo třeba „uprchlíky nelze zastavit zavřením hranic“. V tu chvíli je snazší tvářit se, jako by se nic nestalo, mlčet a snažit se zapomenout. Protože by to mohlo vést k úvaze, zda nejsou naše východiska chybná.

Takže má Evropa raději oběti, ty jsou bezpečně mrtvé. Snad každý ví, co symbolizuje Srebrenica a Sarajevo. Kdo zná operaci Bouře?

Nenávist k Margaret Thatcherové je pro pravověrnou britskou levici součást identity. Je to něco, co se nemusí vysvětlovat. A to, že se rozhodla zavřít neproduktivní uhelné doly a svedla o to bitvu s hornickými odbory, je jedním z hlavních příkladů jejího zla. Takže není divu, že když britský ministerský předseda při projevu o zelené energetice poznamenal, že Británie má díky tomu v přechodu k bezuhlíkové ekonomice náskok, média z toho udělala titulek. Například Independent: „Boris Johnson chválí zavírání dolů Margaret Thatcherové a směje se.“

Na jedné straně je podráždění pochopitelné – je to asi, jako by po válce řekl český politik: „Naštěstí díky Hitlerovi už nemusíme zavádět ježdění vpravo.“ Ale na druhé straně – za co vlastně by se Johnson měl omlouvat? Zavřít doly a připravit o pracovní místa spoustu dalších lidí po celé Evropě, to je přesně to, co prosazovatelé Green New Dealu chtějí. Jistě, oni to dělají kvůli globálnímu oteplování, kdežto Thatcherová proto, že byla zlá. Ale jaký je v tom pro ty dotčené rozdíl?

Ve Financial Times upozornil hlavní globální stratég fondů Morgan Stanley Ruchir Sharma na jiný efekt zelené ekonomiky. Ta tu ještě není, ale snadným prvním krokem k ní se jevila omezení, která regulátoři (a móda) uvalili na financování „ošklivých“ sektorů. To jsou ty „zelené finance“.

Ekonomický přechod ale vyžaduje víc, ne méně „ošklivých“ zdrojů. Jenže „přitvrzení regulace omezuje jejich nabídku tím, že odrazuje od investování do dolů, tavicích pecí a jakéhokoli zdroje, který chrlí uhlík. Výsledkem je ,greenflace‘ – rostoucí ceny kovů a nerostů jako mědi, hliníku a lithia, které jsou nezbytné pro solární a větrnou energii, elektrická auta a další obnovitelné technologie“.

A uvádí konkrétní příklady z konkrétních sektorů, kam investoři prostě nejdou, takže na první pohled paradoxně „v reakci na rostoucí ceny přichází neobvykle chabé zvýšení nabídky“.

Nezamýšlené důsledky plánované ekonomiky – to opravdu existuje?