Nad filmem Todda Haynese The Velvet Underground

Cool jako smrt

Nad filmem Todda Haynese The Velvet Underground
Cool jako smrt

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvouhodinový dokumentární film režiséra Todda Haynese The Velvet Underground je nesen ambicí být něčím víc než ilustrovaným slovníkovým heslem, které přehledně zprostředkuje informace o tom, jak to tenkrát bylo (i když tuhle funkci plní taky). Je to pokus oživit ducha nejenom jedné hudební skupiny, ale vůbec doby a místa, New Yorku druhé poloviny šedesátých let, scény, jejímž byli The Velvet Underground paradoxním emblémem – paradoxním proto, že si toho emblému po dobu jeho existence málokdo všiml. Haynes dokument vytvořil s velkou invencí a péčí, podařilo mu trefit vizuální styl newyorské avantgardy časů, do nichž se ve filmu vrací, všechny ty splitscreeny (rozdělené plátno), fragmentární poetizující styl.

Jistě je to metoda účinná – třeba v pasážích, kdy část rozděleného obrazu ukazuje statické záběry do tváří členů kapely, bezvýrazně upírajících oči do kamery. Člověk ani nemusí vědět, že ti lidé nahráli množství zásadních písní, aby mu bylo zřejmé, že v nich něco je.

Haynesova snaha o zpřítomnění, vyvolání ducha se ale sráží s podstatou kouzla The Velvet Underground, skupiny, která už není. Naprostá většina jejích fanoušků ji zná právě takhle. Jako mrtvou kapelu, nenávratně ztracenou v čase, kdysi snad krátkou dobu existovala, o něco se snažila, podle měřítek hudebního průmyslu totálně prohrála a zmizela. Už se nevrátí. Mnoho a mnohokrát citovanými slovy Briana Ena řečeno: Desky The Velvet Underground si koupilo velice málo lidí, všichni z nich ale založili kapely. A právě to vědomí prohry, nezdaru je podstatnou součástí mýtu The Velvet Underground, i dnes schopných přes vzdálenost v čase inspirovat další, aby zkusili prohrát taky (příznačný je v tom ohledu rychle skončivší pokus kapelu počátkem devadesátých let obnovit – ztroskotal na tom, že vůdčím duchům kapely Lou Reedovi a Johnu Caleovi ani čtvrtstoletí od jejich rozchodu nestačilo, aby spolu dokázali aspoň trochu vyjít). Ta „mrtvost“ The Velvet Underground ale nesouvisí s ukončeností historie té kapely, její nenávratnou neexistencí, nebo jak to říct. Smrt byla vždycky někde v podtextu jejích písní, byla základní složkou jejího chladného sex-appealu.

Zpěvačka Nico (vlastním jménem Christa Päffgenová) přidala k hudbě newyorské kapely jakousi tragickou germánskou chmuru. - Apple TV

Kdyby někdo chtěl pop-music přelomové éry šedesátých let vykreslit jako pohádku se všemi těmi princi, princeznami, draky a bandami loupežníků, The Velvet Underground by hráli zubatou. Mladí, krásní a mrtví. Ne nutně fyzicky (i když část členů skupiny už nežije), ale duchem. A proto taky přitažliví, protože schopní vyjádřit tu upřenost pohledu mladého člověka k jistotě konce. Snaha oživit je prostřednictvím vtahujícího filmu, zpřítomnit jejich svět a je samé nakonec nemůže být víc než sofistikovanější retro. Mladá americká autorka Ann Manovová ve výborném textu pro server UnHerd píše, že si na projekci The Velvet Underground nepřipadala, jako kdyby „byla tam“. „Když se v sále rozsvítilo, byla jsem na sedačce někde ve městě, zahlceném soukromým kapitálem a tušením přicházejícího konce, a čekala, až si padesátníci posbírají věci a vyrazí k záchodům.“

Člověk si snadno dokáže představit sám sebe někde mezi těmi postaršími chlapíky, kteří s očima zamlženýma nostalgií spěchají na „pány“. Patří přece ke generaci, která má k VU zvláštní vztah, pochází navíc ze země, kde ta kapela je jaksi „větší“ než v mnoha jiných, zaujímala skutečně výsadní postavení v hudebním panteonu českého undergroundu. Představovala pro něj jakousi nezpochybnitelnou autoritu, metu. Může v tom hrát nějakou roli náhoda, díky níž se přes železnou oponu dostal ten správný vinyl a putoval pro těch správných místech.

Afinita zdejšího hudebního podzemí právě k The Velvet Underground je ale docela srozumitelná. Zdejší „androše“ a jejich vůdčího ducha, před deseti lety zesnulého Ivana Martina Jirouse, musela oslovit ona kombinace syrovosti a erudice, to, že se hudba The Velvet Underground dotýkala i jiných disciplín než jenom hudby. A především to neotřesitelně působící odhodlání dělat věci po svém, radikálně a možná taky trochu kutilsky. Posluchačům v komunistických zemích musel být blízký i feeling písní VU, které nebyly ani v nejmenším angažované, květinově zasněné, s distancí popisovaly svět lidí na okraji, v ledasčem třeba extrémní, nevolaly po nápravě čehokoli, protože život se v jejich světě zdál nenapravitelný, nanejvýš je možné se stáhnout do ghetta všelijakých „existencí“ a vykašlat se na všechno ostatní.

Cool kapela v akci (zleva John Cale, Sterling Morrison a Lou Reed). - Apple TV

Jejich kariéra byla krátká, Haynesův film ale také ukazuje, že spolu ti lidé vlastně vydrželi obdivuhodně dlouho. Tak nesourodá sestava. Literárně i hudebně nadaný Lou Reed, který měl ambici stát se rockovou hvězdou a vyjít s ním nebylo zrovna jednoduché. Klasicky vzdělaný a v intencích soudobé vážné hudby uvažující John Cale, který do New Yorku přišel z Walesu. Okouzlující bubenice Maureen Tuckerová, jež svým jedním jaksi naivně podávaným pěveckým číslem rozehřívala srdce publika. Svým způsobem slušňácký kytarista Sterling Morrison. A na první desce se v té sestavě zpívající o špíně newyorských ulic ocitla i evropská krasavice, zpěvačka a příležitostná herečka Nico, „blonďatý ledovec“. Podané její tragédií nasáklým altem zněly i křehké popsongy (Femme Fatale) jako žalozpěv předcházející soumraku bohů. Prudké povahy. Množství drog. Demotivují neúspěch a únava, existence v podivném vesmíru Factory Andyho Warhola, který z kapely udělal jeden ze svých projektů. A jistě i díky němu byli The Velvet Underground tak cool.

Na tom se shodnou všichni, kdo o filmu psali. Co to slovo ale znamená? Být cool se dá chápat jako vypadat dobře, důležité ale je nepůsobit dojmem, že na to člověk vynakládá velké úsilí. Být cool znamená neprojevovat nějakou velkou vřelost, za ztělesnění cool býval považován jazzman Miles Davis, titán hudby, na pódiu skvěle vypadal, ale mohl z něj jít taky strach, nedělal „show pro lidi“, spíš jako kdyby se před nimi uzavíral a byl připraven zpoza té své zdi zaútočit, kdyby bylo třeba.

Podobně i The Velvet Underground vyzařovali auru jakési odtažité nepřístupnosti. Celí v černém, schovaní za černými brýlemi nemohli působit jako kapela, která přišla spojovat lidi, nabíjet je pozitivními vibracemi. Ta distancovanost, možná taky arogantní, byla jistě sexy. O hudbě The Velvet Underground se ale nedá říct, že by byla smyslná, pulzovala touhou, která by ve finále písně dospěla k akustickému orgasmu. Pověstná píseň Venus in Furs, inspirovaná prózou Leopolda von Sacher-Masocha, který dal jméno masochismu, zní jako osudový pohřební pochod, sex je v té písni také záhuba. V Reedově napůl zpěvu, napůl deklamaci bývá slyšet rezignované outsiderství, přesně volená slova člověka, který něco suše zaznamenává, neprojevuje u toho emoce, někdy snad trochu sarkasmu anebo únavu, mladý kluk, který toho hodně viděl a nějak se světem vleče dál od dávky k dávce, rozhlíží se pronikavým pohledem, nikoho nešetří, někdy ani sebe ne (třeba slavná Waiting for My Man se dá brát jako příklad feťácké sebereflexe), drogy nejsou nástroj rozšiřování vědomí, díky němuž by člověk poznával nové rozměry existence, ale smutná nutnost, bez níž si člověk připadal „nemocný a špinavý, víc mrtvý než živý“.

Lou Reed drnkající a snící. - Apple TV

Ten chladně působící pouliční naturalismus existoval v napětí s výraznou stylizací, pod Warholovým vlivem (Lou Reed později výtvarníka od kapely dost drsně odstřihl) se z kapely stávalo něco na způsob umělecké instalace, součásti nekončícího představení umělcovy „továrny“. Sex, drogy a rokenrol – slogan, který už dnes může znít dost vyčpěle, potažený vrstvou zestárlé nostalgie. U The Velvet Underground ale jako kdyby to bylo spíš sex, drogy a smrt. Ta poslední jmenovaná je v jejich písních přítomná často implicitně, ale o to silněji. Přitažlivá až hypnoticky, jak jen může být pro mladého člověka určitého založení, fascinovaného poznáním konečnosti věcí.

Někde za nezúčastněným pozpěvováním, cool stylizací, hlukovými stěnami je taky nějaká emoce, která nezúčastněným podáním může získávat sílu a přesvědčivost. Jako ve skladbě Heroin, přecházející mezi rezignovaným ztišením a až trýznivě skřípající energií, slovy o slastném stavu, „když se blížím smrti“, velkém rozhodnutí „znicotnit svůj život“. „Když mám heroin v krvi a tu krev v hlavě, tak děkuju Bohu, že jsem jak mrtvý, děkuju Bohu, že o ničem nevím, děkuju Bohu, že mi na ničem nezáleží.“ Explicitněji se to už asi říct nedá. The Velvet Underground skončili rychle, kapela, kterou tak přitahovaly různé podoby konce, nemohla dopadnout jinak.

Teď o ní vznikl film, na němž se oceňuje schopnost evokovat dobu, navodit v divákovi pocit, že „je tam“. Anebo mu ukázat, jak iluzorní je představa takového chvilkového návratu. Ať už to „tam“ pro člověka znamená newyorské ulice a koncertní sály, nebo zakouřenou pražskou kuchyni, kde kdysi k ránu poprvé uslyšel jednu písničku.

20. listopadu 2021