KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Český rozhlas trefil do Černého

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Český rozhlas trefil do Černého

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zrušit Jiřímu Černému pořad ve veřejnoprávním rozhlase se dá jistě nějakým způsobem okecat. Určitě se dá mluvit o refreshingu vysílacího schématu, o nutnosti ho obměňovat, o úsporách a třeba i o padající poslechovosti, za kterou jistě může Jiří Černý. Samozřejmě že nikdo není nenahraditelný a nikdo nemá nic definitivně a na věčné časy. To je jedna věc. 

Tou druhou je fakt, že je pár lidí, které opravdu jen tak nahradit nelze, a že by se s nimi i tak mělo nakládat. Jako svého druhu s národním pokladem, jako s historickým úkazem, který je cenný právě tím, že tu historii zastupuje v současnosti. Pokud si toho instituce veřejné služby není vědoma, pak by ji na to měla veřejnost upozornit, jak se ostatně už prostřednictvím petice děje.

Pro ty, kteří o konci Jiřího Černého v ČR rozhodli, by se tu mělo napsat, že Černý je na rozdíl od nich osoba nepřehlédnutelná a postava výrazná. Je chodícím menhirem někdejší důležitosti kulturního novinářství, zvláště kdysi nejpopulárnější odnože, to jest psaní o populární hudbě. Vyšel z šedesátých let už pokrytý gloriolou, která mu v dalších desetiletích zaručovala respekt i u těch, kteří je nepamatovali. Pro ně byl například tím, kdo objevil Karla Kryla, uváděl rozhlasovou Houpačku, o níž slyšeli i ti, kteří ji nikdy neslyšeli, napsal těžko sehnatelné knihy Poplach kolem Beatles a Hvězdy světových mikrofonů, tykal si s Gottem a tak dále. 

Pamětníci, mezi něž patřím zčásti také, vědí, že hudební publicistika představovala za normalizace přece jen jistý „segment“ svobody, že v jejím, zřejmými hranicemi obkrouženém, teritoriu bylo dokonce možné rozvíjet něco, co by se dalo nazvat jako „kritické myšlení“. Kolem těch dvou, nanejvýš tří nezglajchšaltovaných časopisů (především Melodie do vyčištění v roce 1983) se sešla skupina intelektuálů-publicistů, kteří by možná za normálních poměrů dělali něco jiného, než psali o deskách. To se také po roce 1989 víceméně stalo, takže se v tržních poměrech „hudební kritiky“ prakticky rozpadla. Zůstala existovat v několika exemplářích, z nichž Jiří Černý byl ten nejcennější.

Dalo by se i říct, že psaní o populární hudbě má tu (někdy spornou) výhodu, že jaksi popularizuje i svého kritika či popularizátora. Hudební kritik je v jistém smyslu další interpret interpreta, sám se bezprostředně podílí na dalším šíření jeho produktů. Doslova je jeho „diskžokejem“, když pouští desky v rádiu či s nimi objížděl či dosud někdo i objíždí republiku. V prostředí nedostatku a nesvobody zastupovalo takové psaní normální šíření hudby či možnost jít na koncert. Mělo tedy kromě role osvětové i roli substituční, trocha slávy (i když, co je to sláva v Čechách?) padá i na něho a ti rozumnější to vědí a nezblbnou z toho. Kritici jiných žánrů mohou závidět, což ti rozumní nedělají. 

Chci tím naznačit, že význam Jiřího Černého spočívá v tom, že představuje aktivní paměť části české kultury (a kulturní publicistiky zvlášť) posledních už věru padesáti let. Jiří Černý byl vždy spíš nesmírně pracovitý popularizátor a stabilizátor toho dobrého než průrazný kritický „tvůrcem nových hodnot“. Ale to bylo právě na něm to cenné a lidské. Základem jeho metody bylo a je, že má rád hudbu a rád byl u toho, když se dobrá hudba tvořila. Vycházel z osobního poznání, že jeho místo je sloužit dobré hudbě a tady i jaksi kultivaci lidské osobnosti, k níž patří schopnost poznat, co za to stojí a co je bezcenné. Zdá se, že v Českém rozhlase tenhle základní předpoklad ztrácejí.

25. února 2019