Američtí viceprezidenti jsou při normálním běhu událostí tak trochu pátým kolem u vozu. Takže tradičně bývají ad hoc pověřováni nějakými aktuálními úkoly. Joe Biden dal Kamale Harrisové na starost migrační krizi – to slovo už se smí používat – na jižní hranici USA. To je opravdu dárek za všechny peníze, problém, který nemá jasné řešení.

Harrisová se zjevně chtěla vyhnout tomu nejpřirozenějšímu – jet se na hranici osobně podívat. Setkání s nespokojenými místními občany a návštěva internačních zařízení, kde jsou stále, tak jako za Trumpa, děti drženy samy bez rodičů, to by v televizi nemohlo dopadnout dobře. Reakce Harrisové na dotaz moderátora, proč ještě na hranici nebyla – „V Evropě jsem ještě taky nebyla“ – byla výrazem zoufalství.

Místo toho Harrisová jako správný progresivní politik přišla s tím, že střežením hranice se nic nevyřeší, že je třeba řešit hlubinné příčiny migrace, najmě změnu klimatu. A vyrazila na návštěvu do jedné ze zemí, z nichž se migranti rekrutují, do Guatemaly. Její hostitel, prezident Alejandro Giammattei, po setkání pohovořil o hlubinných příčinách migrace a globálním oteplování takto: „Požádali jsme vládu Spojených států, aby vyslala jasnější vzkaz, který by odradil víc lidí od toho, aby odcházeli.“ Po Bidenově nástupu do úřadu se prý „vzkaz změnil. Budeme slučovat rodiny, budeme slučovat děti s rodiči. Hned druhý den tu byli kojoti“, jak se říká profesionálním převaděčům, „a organizovali skupiny dětí, aby je převedli do Spojených států,“ dodal guatemalský prezident ke změně klimatu.

Když už jsme u globálního oteplování, Bidenova administrativa provedla další změnu. Zrušila úřad pro péči o oběti kriminality imigrantů, který zřídil Trump. Byl vnímán jako nepokrytě politický, vždyť pozůstalí po obětech zabitých ilegálními imigranty vystupovali na republikánských mítincích. Jenže to byla prostě jen jedna z řady kampaní, jak vyzdvihnout nějakou kategorii obětí trestných činů a prezentovat ji jako důležitější než ostatní.

Posledních pár let je Amerika posedlá černošskými oběťmi policejního násilí, což vyvrcholilo minulý rok. Oběti rostoucího běžného násilí byly naopak až donedávna mainstreamovými médii ignorovány. Rozumný člověk chápe, že policejní násilí je závažné v tom, že se ho dopouští představitel státu reprezentující zákon. Ale v tom jsou oběti ilegálních imigrantů podobné – jejich vrah byl na místě proto, že stát odmítl vynucovat zákon. A konečně ani být okraden či zabit řadovým spoluobčanem není příjemné. Spojenými silami vlády a médií lze namířit reflektor na tu či onu skupinu obětí, k újmě ostatních. Ale není to dobré.

Z angličtiny k nám pronikají nejen jednotlivá slova, ale celé komunikační strategie. Jedním z nejprotivnějších kalků jazyka sociálních sítí je obrat „Pojďme si to zopakovat“. Použije-li ho někdo, můžete si být jisti, že nejde o shrnutí všeobecně akceptovaných poznatků či názorů, ale naopak o pokus deklarovat v nějaké kontroverzi určitý postoj jako jediný možný a jakoukoli diskusi předem utnout. Například redaktorka Eva Soukeníková (Seznam Zprávy) uvedla svou reakci na Babišovo spílání Evropskému parlamentu slovy: „A tak jo, pojďme si to zopakovat, pane premiére, Evropský parlament jsme my, žádná vnější síla…“

Evropský parlament má jistě gebír zabývat se evropskými dotacemi, ale není v žádném normálním smyslu my. Těleso, v němž volíme jen 21 poslanců ze 705, nás nemůže zastupovat. Jiné by to bylo, kdyby existoval evropský politický lid. Ale ten neexistuje a spojování jednotlivých národních delegací do panevropských frakcí není totéž. Pokud si myslíte, že je, tak se zeptejte sami sebe, kolik toho víte o volbách do europarlamentu v jiných zemích. A kolik toho oni vědí o nás. Pak je tu problém autoselekce – kandidovat vždy budou spíš ti eurofilní. A problém institucionálního zájmu – v Evropském parlamentu vždy bude znít přirozeněji názor, že by Evropský parlament měl mít víc pravomocí. Ale rozsah a tempo integrace jsou politické otázky, na něž mají Evropané různé názory, a Evropský parlament v tomto není reprezentativní. Bez ohledu na to, kolikrát si to budeme opakovat.