Už to vypadalo, že tou nejvýznamnější událostí karanténního provozu na českých sociálních sítích bude „výzva“, kvůli níž lidé masově postují svoje fotografie z dětství či mládí. Je to milé. Fakt milé. Opravdu hodně milé: Chci víc! Víc fotek roztomilých dětiček v oteplovačkách pózujících před rodinným moskvičem. Facebook plaval v poklidné kaluži nostalgie. A pak to přišlo. Černá labuť. Perská princezna!

Začalo to vcelku nenápadně, budu se snažit o stručnou rekapitulaci, všichni by přece měli vědět, oč kráčí, jednou o tom budou učebnice novodobé historie. Mluvčí Filozofické fakulty UK Petr Kukal napsal, řekněme, poetizující článek o tom, jak ženám sluší roušky, trochu se do toho položil, apeloval na ně, ať netrpí obavami z toho, jak se zakrytou částí tváře vypadají. Přirovnal je k perským princeznám, článek zveřejnil na sítích. Mnoho, přemnoho reakcí vyvolal. Pobouřená část publika mu vytýkala, že svým textem sugeruje, že to, co je na ženách nejdůležitější, je vzhled, že ženy řeší jenom vzhled, to, aby se líbily mužům obecně a Petru Kukalovi zvlášť. Druhá část publika autora hájila. Debata byla mohutná a vzrušená, Petr Kukal si v ní o sobě přečetl ledacos urážlivého (slintající obšourník a podobně), některé z jeho protivnic na tom byly podobně. Kukal napsal na Facebook obsáhlou odpověď jedné studentce FF, která se debaty účastnila (zrovna ona ho ale sprostě neurážela), formuloval ji s blahosklonnou přezíravostí, tykal jí a„otcovsky“ poučoval. Brzy mu asi došlo, že to přehnal, komentář proto smazal. Někdo si ho ale stihl rychle zaarchivovat, šířil se po sítích, na Kukala byla sepsaná stížnost akademickému senátu fakulty, jako mluvčí tam velmi rychle skončil. Část jeho kritiků vyjadřovala velkou radost („sexistické prasátečko sestřeleno!“), někteří naopak dávali najevo, že o takovou pointu neusilovali. I pak ta věc žila dál, stávala se předmětem dalších a dalších debat. Je to tak, taky jsem si přisadil. Napsal jsem něco v tom smyslu, že PK se zachoval neprofesionálně, napsal, co neměl, ale rychle to smazal. Pak na něj ale byly uplatněny metody internetového fízlování a promptnost, s níž fakulta jednala, znamená faktické přijetí těch metod a motivaci k jejich dalšímu využívání. No nic.

Velká perská debata taky ukázala značně sníženou schopnost sebereflexe na mnoha stranách, jeden z výsledků života v bublinách. Debaty se značně zapáleně a s použitím dost urážlivého slovníku účastnil i filmový publicista Kamil Fila. Později o ní publikoval delší komentář, o Kukalovi v něm píše s jakousi opět blahosklonnou smířlivostí. Popisuje ho jako osobu rozpornou. Autora výsměšné básně o stárnoucích mužích, kteří se na netu navážejí do Grety Thunbergové – z hlediska pokroku plus. A jako příklad páně Kukalovy špatné stránky uvádí skutečnost, že si „navzájem podepisoval knihy s prasákem“ (myšlen jistý český literát) a ještě se tím chlubil. Inu, koronavirus a bubliny vytvářejí mocnou synergii a lidé jsou pod  jejím vlivem schopni snadno překročit hranici nezamýšlené švandy. Jen si to představme. Navzájem si podepisovali knihy s prasákem. Možná by se v tom smyslu mělo novelizovat desatero. S prasákem knih svých a jeho navzájem podepisovat nebudeš. Navíc – vzájemným podepisováním knih to začíná, kdovíjak to může skončit, znáte to.

Je docela zajímavé, jak smýšlení agilních bojovníků a bojovnic za společenský pokrok na sítích odpovídá pravidlům nouzového stavu v době epidemie. Jsou nemoci, které je potřeba vymýtit – třeba sexismus a rasismus definované proměnlivě a vždycky podle „nás“. Ty nemoci jsou nakažlivé. Každý, kdo projeví symptom, musí být izolován v karanténě – tedy ostrakizován, stažen z veřejného dění. A taky každý, kdo se s nakaženým setkal. O nějakém vzájemném podepisování knih ani nemluvě, na to už je i karanténa pomalu krátká.