Nehledě na všechny skeptické úvahy o tom, že se v Rusku chystají předem rozhodnuté „prezidentské volby Vladimira Putina“, nás v půli března možná čeká podívaná, jaká si nezadá s dramatickým průběhem voleb amerických. A v lecčem je dokonce nejspíš i předčí: Alexej Navalnyj se totiž rozhodl hrát vabank.

Bezpochyby nejdůležitější rozhodnutí před nadcházejícími prezidentskými volbami učinil Alexej Navalnyj poté, co Ústřední volební komise rozhodla, že ho k volbám nepustí. Zdůvodnění ostrakizace tohoto nejpopulárnějšího opozičního kandidáta – totiž jeho pravomocné odsouzení za údajné rozsáhlé zpronevěry v lesnickém podniku Kirovles – přitom můžeme s klidem nechat být. Je tak nešikovně vykonstruované, že mu nemůže věřit ani sama předsedkyně volební komise Ella Pamfilovová, i když se snaží držet režimní fazonu. Ono klíčové rozhodnutí tedy bylo následující: kampaň poběží dál, Navalnyj v ní bude i nadále figurovat jako nejpopulárnější opoziční politik, třebaže nekandidát, a bude voliče přesvědčovat, aby se stali nevoliči a k volbám nechodili. Místo hlasování přitom Navalnyj navrhl tvrdou občanskou kontrolu volební účasti. Volby budou, pravda, podle ruské ústavy platné, i kdyby k urnám z celého Ruska přišli třeba jenom dálněvýchodní pastevci sobů. Nicméně dokázaná nízká účast by mohla Putinovo čtvrté prezidentské období teoreticky delegitimizovat.

Mohla a teoreticky. Člověk nemusí být politolog, aby si spočítal, že v dnešním Rusku se najde dost a dost voličů, kteří zkrátka Putina volit chtějí. Možná to v reálu nebude oněch 67 %, které hlásí oficiálně „připuštěné“ sociologické agentury – jediná skutečně nezávislá, Centrum Jurije Levady, má totiž jako „zahraniční agent“ průzkumy zakázané. Аle odhadem 40–50 % Rusů je Putinovi skutečně vděčných za to, co pro zemi v posledních letech udělal: olympiádu zvládl na jedničku, vrátil Rusku „náš“ Krym, ukázal ukrajinským fašistům, zač je toho loket, z ruské armády udělal div ne hlavního hráče na Blízkém východě, porazil Islámský stát… Jedním slovem „zvedl Rusko z kolen“, kam ho srazil nepřejícný Západ, jak se důvěřivý ruský volič každodenně dozvídá od školených propagandistů na státních televizních kanálech.

Abychom pochopili, proč se Alexej Navalnyj rozhodl jít zdánlivě hlavou proti zdi a vyzval k bojkotu voleb, musíme se vrátit trochu zpátky a podívat se na jeho vývoj nejenom jako opozičního politika, ale také coby tvůrce skutečného mediálního impéria, což spolu samozřejmě úzce souvisí.

Zrod mediálního impéria

Webovou stránku Navalny.com dnes navštěvuje měsíčně nejméně osm milionů lidí, kanál YouTube Alexej Navalny má více než 1,7 milionu pravidelných followerů a on-line vysílání Navalny LIVE si za rok existence předplatilo 435 tisíc diváků. O něčem takovém se ovšem mladému právníkovi, který v roce 2009 pro názorové neshody opustil liberální opoziční stranu Jabloko a zřídil si vlastní blog, mohlo jenom zdát.

Nicméně už Navalného začátky dávaly znát, že je to člověk ambiciózní, který se nebojí, má smysl pro taktiku a dokáže živě a originálně řešit situace, které před něj postupně stavělo jeho angažmá v médiích i v politice.

Tak už v roce 2008 investoval několik milionů rublů do nákupu akcií největších ruských státních podniků, aby jako jejich menšinový akcionář získal přístup k interním informacím o jejich zpravidla ne dvakrát legálním fungování. Zjištěná fakta o podvodech, například v Gazpromu nebo v bance VTB, pak začal ventilovat na svém videoblogu, který měl zpočátku svým aranžmá a atmosférou nejblíže estetice Hvězdných válek.

Nicméně již první protikorupční post, ve kterém Navalnyj obvinil management banky VTB z praní špinavých peněz, zhlédlo za pár dní 70 000 lidí. A z dnešního pohledu už není důležité, že toto investigativní vyšetřování ani řada dalších, jež následovala, nemělo žádný reálný dopad.

V roce 2011 pak začíná Navalnyj pomalu přešlapovat z oblasti investigativy do politiky. „Boj proti korupci jako politický nástroj není žádná novinka. A Navalnyj se jako populista s výjimečně vyvinutým politickým instinktem samozřejmě chytil toho, co lidé pociťovali nejbolestněji,“ vysvětluje pro noviny Novaja gazeta politolog Dmitrij Oreškin.

Podfukáři a zloději

Navalnyj spustil internetové projekty RosPil – občanskou kontrolu rozpočtových výdajů na státní zakázky – a RosJama – internetovou aplikaci, s jejíž pomocí si mohl každý automaticky postěžovat na díru na silnici úřadu, který s největší pravděpodobností zpronevěřil peníze na její opravu.

A poslední fáze, v níž lze Navalného považovat ještě spíše za aktivistu než za plnohodnotného politika: během zfalšovaných parlamentních voleb na sklonku roku 2011 rozjíždí projekt RosVybory a již nahlas slibuje protestující veřejnosti, že bude moci s jeho pomocí zabránit falzifikacím v prezidentských volbách v roce 2012. Ty, jak víme, skončily onou proslulou „šarádičkou“ – jednoduše vyšlo najevo, že si Putin s Medveděvem jen dočasně vyměnili místo, aby společně obešli ústavu.

Zatímco tedy Putin na přelomu let 2011/2012 nastoupil cestu ke svému třetímu prezidentskému období, Navalnyj na spontánní a hrubě rozehnané demonstraci, která se konala 5. 12. v Moskvě na Čistoprudném bulváru, poprvé na veřejnosti pronesl na adresu Putinova Jednotného Ruska „žuliki i vory“ (podfukáři a zloději), což se rozběhlo po síti jako mem. I díky němu se z něj v následujících bouřlivých týdnech a měsících pokusů o mírnou revoluci stala hvězda občanské opozice číslo jedna.

Marné nadbíhání nacionalistům

Zde je třeba udělat jednu důležitou odbočku. Alexej Navalnyj bývá často obviňován ze sympatií k nacionalistům a ultrapravici a z prosazování radikálních receptů na řešení problémů imigrace. A v očích liberální části západní společnosti, která je na takovéto projevy obzvláště háklivá, je vnímán div ne jako fašista. To vše je ovšem pravda jen z části – a naštěstí pro Rusko jen té menší. Právě v roce 2011, kdy o sobě Navalnyj dal znát coby výrazný opoziční politik, udělal jednu takřka osudnou chybu. V naději na demokratizaci ruských poměrů a účast ve svobodných volbách se rozhodl oslovit co nejširší spektrum voličů včetně nacionalistů, kteří se v té době společně se zbytkem společnosti snažili demontovat Putinův režim.

Symbolickým krokem tímto směrem byla Navalného účast na tzv. Ruském pochodu, tradiční akci radikálních nacionalistů, jíž se každý normálně smýšlející člověk vyhýbá na sto honů. Jeho koketování s nacionalisty však nemělo dlouhého trvání. Z řad obdivovatelů se na něj okamžitě snesla vlna kritiky, která ho donutila schovat nacionalistickou kartu zpátky do kapsy. Žádného dalšího Ruského pochodu už se nezúčastnil, a třebaže například v otázce řešení problémů s imigranty zastává dodnes spíše konzervativní stanovisko, k politikům typu Le Penové nebo Okamury má na míle daleko.

Rovnýma nohama do politiky

S prezidentskými volbami 2012 se tedy vedle Navalného mediální hvězdy zrodil také Navalnyj politik a dalo by se říci, že od té doby až do dnešního dne existují oba vedle sebe. Je to v podstatě dobrou ilustrací toho, že média, zvláště ta alternativní, a politika jsou dnes dokonale spojité nádoby. Navalnyj na to nikdy nezapomíná a budování svého mediálního impéria ani na okamžik nezanedbal. Andrej Zajakin, spoluautor prvního rozsáhlého investigativního vyšetřování, v němž si tým Navalného vzal na mušku majetek státních úředníků v americkém Miami, k tomu říká: „Od roku 2012 v Rusku nikdo nepředvedl takový mediální a organizační růst jako Alexej Navalnyj.“

Z osamocených blogů a kanálů se stává perfektně organizovaný Fond boje s korupcí (FBK). Aktivita a vynalézavost Navalného a jeho lidí je skutečně obdivuhodná. Ve snaze odhalit korupci mezi politiky a vysokými státními úředníky postupně přecházejí od mechanického pročesávání nejrůznějších majetkových registrů k plnohodnotnému detektivnímu vyšetřování. Tak například již od roku 2013 Navalného FBK pro lokalizaci a analýzu nezákonně držených nemovitostí a pozemků začíná používat drony s kamerami, zpočátku prostě připevněnými lepicí páskou.

Během kampaně na starostu Moskvy v roce 2013 také Navalnyj přestává být jediným přispěvatelem svého blogu a postupně jej transformuje v plnohodnotné médium. Přibývá kanál na YouTube, který se pro změnu postupně transformuje de facto v on-line televizi. Ta dnes vysílá několik hodin denně a má několik pravidelných pořadů, jejichž sledovanost se počítá na miliony.

„Natáčíme videa o politice, což před námi na ruském YouTube nikdo nedělal. A hlavně nazýváme věci pravým jménem. Proto jsme, myslím, tak populární – o politických záležitostech, které se jiní bojí třeba jen zmínit, mluvíme čestně a přímo, nic neuhlazujeme,“ vysvětluje úspěch projektu Navalny LIVE jeho produkční Kira Jarmyšová.

Nedávno spustil Navalny LIVE dokonce vlastní zprávy. A premiéra se povedla ideálně. Přímo během zpráv se do kanceláře FBK s pomocí kotoučové pily probourala policie, která chtěla vysílání přerušit. To se jí však nepovedlo: on-line vysílání se vedlo odjinud a zakonspirované studio se policii najít nepodařilo. Ale skutečně revoluční úspěch zaznamenal Navalnyj a jeho tým s investigativními dokumentárními filmy. Už první z nich, který pojednával o mafiánských praktikách rodinného klanu generálního prokurátora Jurije Čajky, k dnešnímu dni zhlédlo téměř osm milionů lidí a tržby získané na principu dobrovolných příspěvků a crowdfundingu přesáhly tři miliony rublů. Skutečným průlomem v tomto „žánru“ byl však až film On vam ně Dimon (Není to žádný Dimon), pojednávající o šokujících majetkových poměrech ruského premiéra Dmitrije Medveděva (slovo „Dimon“ je narážkou na zdrobnělinu jeho křestního jména – Dima). Výroba filmu stála jen 415 tisíc rublů a zhlédlo ho 26 milionů lidí.

Cestou občanské neposlušnosti

Dalo by se říci, že úspěchy na mediální scéně jsou vykoupené neúspěchy na scéně politické a v osobním životě. V roce 2013 Navalnyj v nerovném boji kandidoval na post moskevského starosty. Neúspěšně. V témže roce byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za zpronevěry na pět let podmínečně. Rozsudek nabyl právní moci v roce 2017, na základě čehož mu pak Ústřední volební komise na začátku tohoto roku znemožnila kandidovat v prezidentských volbách.

O tom, jak Navalnyj na toto rozhodnutí zareagoval, už byla řeč na začátku. Zbývá zamyslet se nad tím, zda a jaké má jeho strategie bojkotu voleb a monitoringu volební účasti šance. A jak to souvisí s jeho dosavadní politickou a mediální zkušeností.

Petrohradskému městskému zastupiteli za opoziční Jabloko Borisu Višněvskému se zdá taktika Navalného absurdní, neboť ten, kdo ve volbách nekandiduje, podle něho nemá důvod kontrolovat jejich průběh. „Postoj ‚bojkotujeme volby, ale budeme je pozorovat‘ je protimluv a strkání hlavy do písku,“ domnívá se Višněvskij.

Blíže pravdě se však zdá bývalý disident a pozdější ostřílený politický technolog Gleb Pavlovskij. Snaha Navalného bojkotovat a kontrolovat volby je podle něho zárodek masové občanské aktivizace – a o ní se domnívá, že je důležitější než samotné volební podvody, na které pozorovatelé narazí.

„Zdá se mi, že tento projekt může vést v důsledku k podobným protestům, jaké spustili pozorovatelé zfalšovaných parlamentních voleb v roce 2011. Protesty to byly živelné a spontánní. Lidé tehdy poprvé přišli do volebních místností a to, co tam uviděli, je šokovalo. Bojkot, který Navalnyj vyhlásil, je pro občanskou společnost výjimečně důležitý,“ říká Gleb Pavlovskij.

První budou poslední

Navalnyj před pár týdny zasáhl do předvolební kampaně razantním a velmi netradičním způsobem. Zveřejnil investigativní film, v němž dokázal, že na jachtě oligarchy Olega Děripasky trávil svou dovolenou šéf vládního úřadu a šedá eminence ruské zahraniční politiky Sergej Prichoďko ve společnosti mladé prostitutky, která si nechá přezdívat Rybka. Tato poeticko-pornografická fabule připomínající staroruskou bylinu by se dala snadno vyřadit do oblasti bulvárních zpráv nebo kuriozit. Nicméně lechtivý snímek má na svém kontě již šest milionů zhlédnutí a týmu FBK se uprostřed prezidentské kampaně podařilo převzít iniciativu.

To je však jen jedna, ta méně důležitá část strategie Navalného. Daleko podstatnější je, že po neúspěšné registraci proměnil svůj předvolební štáb s 80 pobočkami po celém Rusku v síť, která již dnes řídí a školí desítky tisíc budoucích „pozorovatelů“. To, co ve štábu Navalného označují za první pozorovatelský projekt na federální úrovni, se však může velmi snadno proměnit v jádro občanského odporu a neposlušnosti. Navalnyj již nejednou dokázal, že umí ve svůj prospěch operativně využít situace, jež na první pohled vypadá jako jeho prohra.

O opodstatněnosti jeho dosavadní strategie ostatně svědčí i to, že se k němu v posledních dnech stahuje řada důležitých osobností politického a občanského života. Podpořila ho například mezinárodně respektovaná občanská organizace Asociace Golos, která se nezávislým monitorováním voleb zabývá již od roku 2000. A nepřímo dokonce i Ksenija Sobčaková, která se sice proti Navalnému doposud ostře vymezuje, ale v posledních dnech naznačila, že by jako prezidentský kandidát mohla registrovat Navalného pozorovatele. Není vyloučené, že Sobčaková ještě rezignuje na své osobní ambice a připojí se ke vznikajícímu protestnímu hnutí.

V příštích týdnech už bude záležet především na taktických schopnostech Navalného (pokud ovšem bude na svobodě) a samozřejmě na odvaze lidí postavit se s mírným občanským protestem režimu, který je zvyklý řešit věci hrubou silou. Vývoj situace se dá odhadnout jen stěží. Ale snad lze říci, že nehledě na pravděpodobné technické vítězství Vladimira Putina nás čekají spíše volby v režii Alexeje Navalného.