Komentář Jiřího Peňáse

Ať žije republika?

Komentář Jiřího Peňáse
Ať žije republika?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

I když se to málo ví a málo se na to dbá, 28. října 1918 nevznikla republika, ale samostatný československý stát. To je trochu rozdíl, protože o formě republiky se rozhodlo až o několik týdnů později – a bylo to něco, z čeho každý nebyl jen úplně nadšený. Po celou dobu války se spíš předpokládalo, že sice Habsburkové v Čechách skončí, to se nedá nic dělat, ale nahradí je nějaký jiný panovnický rod. Kramář, jak známo, prosazoval Romanovce, jenže ty nám vybili v létě 1918 bolševici, jiní hledali panovníka v Srbsku (to by bylo něco…) nebo v Belgii, Británii (to by bylo asi nejlepší, potíž byla v tom, že to byli trochu Němci). Masaryk ještě v roce 1915 v memorandu britské vládě psal, že republiku chce jen několik radikálních politiků, otázka je, zda myslel i sebe.

Jenže vývoj války a v něm převládající role republikánské Ameriky a Francie vedl k tomu, že se prosadila „věc veřejná“, tedy res-publika, ale díky TGM a jeho kultu to byla přece jenom tak trochu monarchie, i když vratká a bohužel dočasná, nikoli rodová. Proti monarchii by byla zcela určitě Masarykova americká manželka Charlotta a je fakt, že syn Jan už měl k pokračování dynastie jen malé předpoklady. Tak Masaryk vsadil na Beneše a dál už to známe. Prosadila se zkrátka republika – i když řízená z monarchistického Hradu (to je v Evropě výjimka) – a všichni dobří poddaní byli náhle republikáni, i když ve skutečnosti jen málokdo měl představu, v čem to spočívá. On to vlastně ví málokdo dosud (včetně autora glosy), její přednost je asi hlavně v tom, že se nějak předpokládá, že je to forma modernější a pokrokovější, což ještě neznamená, že to také lépe funguje. Nejlépe se ostatně mají (nebo donedávna měly) v Evropě konstituční monarchie (Skandinávie, Benelux, Británie) a v jediné absolutistické monarchii by možná chtěl žít každý, i když by to asi neuměl a oni by mu to naštěstí nedovolili: v Lichtenštejnsku.

Monarchie však snadněji zanikají, než vznikají. Obojí se děje z nějakých hlubších historických pohnutek a ty, když se propasou, je pozdě monarchu honit. Polovina tradičních evropských monarchií zanikla za první války, další čtvrtina za druhé, udržely se v těch šťastných zemích. Po roce 1989, kdy snad byla nějaká naděje, se neobnovily ani tam, kde k tomu měli docela blízko a připravené rody (v Rumunsku a Bulharsku), i když by si tím ušetřili asi hodně starostí a bylo by jim možná s nějakým tím carem líp. My jsme to asi definitivně propásli, i když samozřejmě legitimní dědic trůnu existuje, má sympatické jméno Ferdinand Zvonimír, to nejlepší vychování, je mu třiadvacet a zatím se věnuje závodění na motokárách, takže vlastně naděje by byla.

Jenže my se místo toho raději pobijeme skoro do krve a jistě do flusanců, až za tři (?) roky budeme zoufale hledat nějakého obyvatele Hradu, ze kterého by ti citlivější neměli trauma. A už teď se třeseme, že to může být třeba ještě horší, než je to teď.

Ale ať žije republika!

29. října 2019