I když se to málo ví a málo se na to dbá, 28. října 1918 nevznikla republika, ale samostatný československý stát. To je trochu rozdíl, protože o formě republiky se rozhodlo až o několik týdnů později – a bylo to něco, z čeho každý nebyl jen úplně nadšený. Po celou dobu války se spíš předpokládalo, že sice Habsburkové v Čechách skončí, to se nedá nic dělat, ale nahradí je nějaký jiný panovnický rod. Kramář, jak známo, prosazoval Romanovce, jenže ty nám vybili v létě 1918 bolševici, jiní hledali panovníka v Srbsku (to by bylo něco…) nebo v Belgii, Británii (to by bylo asi nejlepší, potíž byla v tom, že to byli trochu Němci). Masaryk ještě v roce 1915 v memorandu britské vládě psal, že republiku chce jen několik radikálních politiků, otázka je, zda myslel i sebe.

Jenže vývoj války a v něm převládající role republikánské Ameriky a Francie vedl k tomu, že se prosadila „věc veřejná“, tedy res-publika, ale díky TGM a jeho kultu to byla přece jenom tak trochu monarchie, i když vratká a bohužel dočasná, nikoli rodová. Proti monarchii by byla zcela určitě Masarykova americká manželka Charlotta a je fakt, že syn Jan už měl k pokračování dynastie jen malé předpoklady. Tak Masaryk vsadil na Beneše a dál už to známe. Prosadila se zkrátka republika – i když řízená z monarchistického Hradu (to je v Evropě výjimka) – a všichni dobří poddaní byli náhle republikáni, i když ve skutečnosti jen málokdo měl představu, v čem to spočívá. On to vlastně ví málokdo dosud (včetně autora glosy), její přednost je asi hlavně v tom, že se nějak předpokládá, že je to forma modernější a pokrokovější, což ještě neznamená, že to také lépe funguje. Nejlépe se ostatně mají (nebo donedávna měly) v Evropě konstituční monarchie (Skandinávie, Benelux, Británie) a v jediné absolutistické monarchii by možná chtěl žít každý, i když by to asi neuměl a oni by mu to naštěstí nedovolili: v Lichtenštejnsku.

Monarchie však snadněji zanikají, než vznikají. Obojí se děje z nějakých hlubších historických pohnutek a ty, když se propasou, je pozdě monarchu honit. Polovina tradičních evropských monarchií zanikla za první války, další čtvrtina za druhé, udržely se v těch šťastných zemích. Po roce 1989, kdy snad byla nějaká naděje, se neobnovily ani tam, kde k tomu měli docela blízko a připravené rody (v Rumunsku a Bulharsku), i když by si tím ušetřili asi hodně starostí a bylo by jim možná s nějakým tím carem líp. My jsme to asi definitivně propásli, i když samozřejmě legitimní dědic trůnu existuje, má sympatické jméno Ferdinand Zvonimír, to nejlepší vychování, je mu třiadvacet a zatím se věnuje závodění na motokárách, takže vlastně naděje by byla.

Jenže my se místo toho raději pobijeme skoro do krve a jistě do flusanců, až za tři (?) roky budeme zoufale hledat nějakého obyvatele Hradu, ze kterého by ti citlivější neměli trauma. A už teď se třeseme, že to může být třeba ještě horší, než je to teď.

Ale ať žije republika!