Dění kolem pandemie: jen omezený prostor interpretacím

„Vyrábět názory“ v časech koronaviru

Dění kolem pandemie: jen omezený prostor interpretacím
„Vyrábět názory“ v časech koronaviru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.

Samozřejmě se najdou autoři a činitelé, kteří se o něco podobného pokoušejí – velmi rychle ale narazí, případně se rovnou ztrapní. Jak se to povedlo americkým protrumpovským komentátorům, kteří viděli nákazu a její údajně přepjaté vnímání jako součást nějakého spiknutí proti americkému prezidentovi. Anebo superstar levicové intelektuální scény Slavoji Žižekovi, když začátkem února popisoval reakci světa na nákazu ve Wu-chanu jako jasný projev rasismu vůči Číňanům a exaltovaně snil o chmurné nádheře velkoměsta v karanténě. Pandemii je momentální stav veřejné debaty, s jejími tématy i pravidly, vcelku lhostejný, jejím měřítkům se vzpírá. Málokomu z mediálních osobností dovolí stoupnout si před seřazenou jednotku a hrdě zahlásit: A já to celou dobu říkal. Naprostá většina před skutečným nástupem pandemie velice zaujatě diskutovala o záležitostech nijak nesouvisejících.

Je to součást širšího jevu – dění kolem koronaviru dává jenom omezený prostor interpretacím. Od ostatních široce diskutovaných událostí se v tom ohledu liší – jeho protagonista není lidský, je to ten nejjednodušší organismus. Není možné spekulovat a různými způsoby vykládat jeho záměry a motivy. Prostě se šíří. A dění ovlivňuje velice rychle a jednoznačně, což komentátory a vůbec mediální vykladače – profesionální i amatérské – zbavuje jakési ochrany. Za normálních okolností se dá „uinterpretovat“ skoro všechno. Člověk přiloží na nějakou událost ideologický metr a dojde k těm správným závěrům, samozřejmě ještě předtím vybere ta fakta, jež jeho teorii vyhovují, a ostatní potlačí. Normální běh světa mu umožní plácat úplné hlouposti, protože všecko je přece věc názoru a on má svůj. Lidský svět je možné vykládat mnoha a mnoha způsoby už jenom proto, že druhým lidem není vidět do hlavy, a je tudíž možné interpretovat po svém jejich skutky, vkládat za ně nějaké svoje příběhy. Dá se také spolehnout na to, že korekce realitou nepřijde rychle, přijde-li vůbec. Velká část těch soudobých velkých mediálních narativů se týká vzdálenější budoucnosti – zeměkoule se za pár desetiletí přehřeje, anebo ne, lidi na Západě si podrobí nová totalita (pokrokářská či nacionalistická), anebo ne, Západ se bude islamizovat, anebo ne, technologie se lidem vymkne z rukou, anebo ne, díky technologii lidé překonají omezení lidského těla a vůbec humanity, anebo ne. Nic z toho se ale nerozhodne v dohledné době, zítra, za týden. A až ten čas přijde (navíc těžko může – v rozšířeném smyslu toho výrazu – přijít čas, kdy se něco nestane), budou naše dnešní spory stěží někoho zajímat – snad s výjimkou několika badatelů. Nikdo nebude ex post vyvoláván a usvědčen z blábolení, nesmyslné argumentace, přepjatého spekulování. To nám, všem amatérským i profesionálním vykladačům světa, dává velkou volnost spřádat nesmyslné teorie, budou dřív zapomenuty než ověřeny, na to se dá spolehnout, čas je komentátorovým spojencem a roztěkanost publika mu dál napomáhá. A nakonec je vždycky možné vytáhnout nejtěžší kalibr: můj názor je prostě takový a já na něj mám právo. Jako kdyby existence názoru byla nějakým výrazem posvátna, vrcholným projevem zázraku života, vždy bylo lepší, když je názor aspoň nějaký než žádný.

V čase koronaviru to ovšem neplatí – pravdivost či pomýlenost různých vývodů se může ukázat velice rychle a navíc nesporně. V době nástupu pandemie to ještě nebylo tak zjevné a „výroba názorů“ probíhala podle starých pravidel. Rychle (oblíbené slovo „virálně“ už dneska nezní moc dobře) se šířily interpretace a fragmenty informací, které naplňovaly základní požadavek „virality“ – na první pohled vypadaly chytře a zajímavě (důkladnější zamyšlení samozřejmě nesnesly), umožňovaly pisateli zaujetí inteligentního člověka, který se nenechá strhnout davem. Dokola omílané analogie mezi infekcí koronaviru a chřipkou to splňovaly. Podobně i pohoršené komentování údajně panikařících Čechů, opřené o pár fotografií prázdných regálů. Některé texty z té doby nezestárly zrovna jako víno. Rychlý postup pandemie ale učí lidi v médiích opatrnosti. Je najednou snadné udělat ze sebe hlupáka a v nejhorším případě třeba i ohrozit čtenáře, kteří by naše tvrzení brali vážně.

Pandemie koronaviru je také zkouška – zdravotnického systému, státu a jeho institucí, společnosti vůbec a nakonec i jednotlivců. V Česku jí prochází společnost, kde velkou roli hrají generace, jejichž příslušníci skutečně velkou zkouškou, nějakou konfrontací s historií, neprošli (sametová revoluce byla spíš karneval, ani povodně z roku 2002 se nedají plně srovnat se současnou situací). K tomu testu patří i pokusit se trochu vážit slova. Poslední roky přinesly obrovskou expanzi mediálního světa, jakkoli na tom tradiční média nejsou zrovna skvěle. Ale médiem se může stát každý, kdo o to stojí, a taky to dělá – každý by přece měl být slyšen, najít svůj hlas, teprve pak bude jeho existence plnohodnotná. Pandemie může vyjevit, jak je tohle vnímání omezené. Stejně jako mluvení může být osvobozující mlčení a život k němu skýtá mnoho a mnoho příležitostí. Čas od času je možné je i využívat.

22. března 2020