Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.

Samozřejmě se najdou autoři a činitelé, kteří se o něco podobného pokoušejí – velmi rychle ale narazí, případně se rovnou ztrapní. Jak se to povedlo americkým protrumpovským komentátorům, kteří viděli nákazu a její údajně přepjaté vnímání jako součást nějakého spiknutí proti americkému prezidentovi. Anebo superstar levicové intelektuální scény Slavoji Žižekovi, když začátkem února popisoval reakci světa na nákazu ve Wu-chanu jako jasný projev rasismu vůči Číňanům a exaltovaně snil o chmurné nádheře velkoměsta v karanténě. Pandemii je momentální stav veřejné debaty, s jejími tématy i pravidly, vcelku lhostejný, jejím měřítkům se vzpírá. Málokomu z mediálních osobností dovolí stoupnout si před seřazenou jednotku a hrdě zahlásit: A já to celou dobu říkal. Naprostá většina před skutečným nástupem pandemie velice zaujatě diskutovala o záležitostech nijak nesouvisejících.

Je to součást širšího jevu – dění kolem koronaviru dává jenom omezený prostor interpretacím. Od ostatních široce diskutovaných událostí se v tom ohledu liší – jeho protagonista není lidský, je to ten nejjednodušší organismus. Není možné spekulovat a různými způsoby vykládat jeho záměry a motivy. Prostě se šíří. A dění ovlivňuje velice rychle a jednoznačně, což komentátory a vůbec mediální vykladače – profesionální i amatérské – zbavuje jakési ochrany. Za normálních okolností se dá „uinterpretovat“ skoro všechno. Člověk přiloží na nějakou událost ideologický metr a dojde k těm správným závěrům, samozřejmě ještě předtím vybere ta fakta, jež jeho teorii vyhovují, a ostatní potlačí. Normální běh světa mu umožní plácat úplné hlouposti, protože všecko je přece věc názoru a on má svůj. Lidský svět je možné vykládat mnoha a mnoha způsoby už jenom proto, že druhým lidem není vidět do hlavy, a je tudíž možné interpretovat po svém jejich skutky, vkládat za ně nějaké svoje příběhy. Dá se také spolehnout na to, že korekce realitou nepřijde rychle, přijde-li vůbec. Velká část těch soudobých velkých mediálních narativů se týká vzdálenější budoucnosti – zeměkoule se za pár desetiletí přehřeje, anebo ne, lidi na Západě si podrobí nová totalita (pokrokářská či nacionalistická), anebo ne, Západ se bude islamizovat, anebo ne, technologie se lidem vymkne z rukou, anebo ne, díky technologii lidé překonají omezení lidského těla a vůbec humanity, anebo ne. Nic z toho se ale nerozhodne v dohledné době, zítra, za týden. A až ten čas přijde (navíc těžko může – v rozšířeném smyslu toho výrazu – přijít čas, kdy se něco nestane), budou naše dnešní spory stěží někoho zajímat – snad s výjimkou několika badatelů. Nikdo nebude ex post vyvoláván a usvědčen z blábolení, nesmyslné argumentace, přepjatého spekulování. To nám, všem amatérským i profesionálním vykladačům světa, dává velkou volnost spřádat nesmyslné teorie, budou dřív zapomenuty než ověřeny, na to se dá spolehnout, čas je komentátorovým spojencem a roztěkanost publika mu dál napomáhá. A nakonec je vždycky možné vytáhnout nejtěžší kalibr: můj názor je prostě takový a já na něj mám právo. Jako kdyby existence názoru byla nějakým výrazem posvátna, vrcholným projevem zázraku života, vždy bylo lepší, když je názor aspoň nějaký než žádný.

V čase koronaviru to ovšem neplatí – pravdivost či pomýlenost různých vývodů se může ukázat velice rychle a navíc nesporně. V době nástupu pandemie to ještě nebylo tak zjevné a „výroba názorů“ probíhala podle starých pravidel. Rychle (oblíbené slovo „virálně“ už dneska nezní moc dobře) se šířily interpretace a fragmenty informací, které naplňovaly základní požadavek „virality“ – na první pohled vypadaly chytře a zajímavě (důkladnější zamyšlení samozřejmě nesnesly), umožňovaly pisateli zaujetí inteligentního člověka, který se nenechá strhnout davem. Dokola omílané analogie mezi infekcí koronaviru a chřipkou to splňovaly. Podobně i pohoršené komentování údajně panikařících Čechů, opřené o pár fotografií prázdných regálů. Některé texty z té doby nezestárly zrovna jako víno. Rychlý postup pandemie ale učí lidi v médiích opatrnosti. Je najednou snadné udělat ze sebe hlupáka a v nejhorším případě třeba i ohrozit čtenáře, kteří by naše tvrzení brali vážně.

Pandemie koronaviru je také zkouška – zdravotnického systému, státu a jeho institucí, společnosti vůbec a nakonec i jednotlivců. V Česku jí prochází společnost, kde velkou roli hrají generace, jejichž příslušníci skutečně velkou zkouškou, nějakou konfrontací s historií, neprošli (sametová revoluce byla spíš karneval, ani povodně z roku 2002 se nedají plně srovnat se současnou situací). K tomu testu patří i pokusit se trochu vážit slova. Poslední roky přinesly obrovskou expanzi mediálního světa, jakkoli na tom tradiční média nejsou zrovna skvěle. Ale médiem se může stát každý, kdo o to stojí, a taky to dělá – každý by přece měl být slyšen, najít svůj hlas, teprve pak bude jeho existence plnohodnotná. Pandemie může vyjevit, jak je tohle vnímání omezené. Stejně jako mluvení může být osvobozující mlčení a život k němu skýtá mnoho a mnoho příležitostí. Čas od času je možné je i využívat.