Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“. Neobvyklá expozice jako připomínka „zaniklého“ (buďme přesní: v roce 1968 barbarsky zničeného) hřbitova v Zubrnicích, obci ležící asi sedmnáct kilometrů západně od Ústí nad Labem, poutala od 29. července do 25. srpna pozornost Ústeckých v Brněnské ulici před budovou muzea.

Byl to šťastný a de facto odvážný, jakkoli je absurdní, že slušnost a pietu musíme v tomto případě stále ještě nazývat odvahou, výsledek nápadu lidí ze zubrnického Muzea v přírodě a spolku Omnium, kteří letos z rumiště starého mlýna v Zubrnicích náhrobky vykopali a očistili. Po likvidaci hřbitova v dobách Československé socialistické republiky byly ty kameny bez jakéhokoli sentimentu očíslovány a nabízeny jako stavební materiál, na některých jsou červená čísla viditelná ještě dnes. A nyní se dostaly na pár týdnů tam, kde by se za normálních okolností nikdy neocitly: k budově Muzea města Ústí nad Labem v krajské metropoli. Jako bezplatná pozvánka do vnitřních expozic, jistěže, ale hlavně jako podnět k zamyšlení nad společnou česko-německou historií.

Celkem osmačtyřicet kamenných připomínek časů ne tak vzdálených, abychom bezradně stáli nad jejich poselstvím a nevěděli si rady třeba s nerozluštitelným písmem, bylo adjustováno velmi citlivě na paletách ze světlého dřeva, fixováno k nim jen tenkými kovovými pásky. Zdánlivě jednoduchou a samozřejmou instalaci (vzdálenosti mezi kenotafy byly zhruba takové jako na skutečných hřbitovech) vytvořili umělci a pedagogové z labskoústecké Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, jmenovitě Jiří Bartoš a Robert Vlasák. Kurátory výstavy byli Karel Konopka a Martin Krsek. Dobrá zpráva je, že ty kameny nebudou odvezeny zpátky na rumiště, tam už se snad nedostanou nikdy. Vracejí se do Zubrnic, kde zůstanou na očích všem. Takže potomci těch Böhmů, Richterů, Skudelů, Trösterů… budou moci po půlstoletí zase přijet do kraje svých předků a položit květiny když ne na hroby, tak aspoň tam.

Ti citlivější z kolemjdoucích se v průběhu výstavy zastavovali, četli a luštili jména na torzech náhrobků a chovali se pietně, jako by šlo o skutečné hroby, v nichž spočívají mrtví: vraceli se s květinami, svíčkami, hřbitovními lucernami. Ti otrlejší se Brněnské ulici vyhýbali obloukem, a pokud to neudělali a mezi „hroby“ vstoupili, byli z konfrontace nesví, protože za touto (nejen) severočeskou minulostí by sami, v kraji stále ještě s kořeny ne příliš hlubokými, nejraději udělali „tlustou čáru“. Ale možná je jen zaskočila skutečnost, že hřbitov, který už tu oficiálně nebyl, neexistoval, zmizel ze světa, byl „oživen“ a náhle se přestěhoval do samého středu města.

Snaha „přepsat dějiny“ je vždycky pošetilá. Nacisté a komunisté v tom byli nedostižní. Je skoro neuvěřitelné, že i na konci první čtvrtiny 21. století si musíme klást elementární otázky. Žili v Sudetech Němci a tvořili většinovou populaci? Budeme se tvářit, že tomu tak nebylo? Jak dlouho ještě? Nepřiznáme si, že třeba Liberec byl (pro sudetské Němce) Reichenberg, Jetřichovice Dittersbach, Děčín Tetschen a Podmokly Bodenbach? Že Šluknov byl Schluckenau, Ústí Aussig atd.? „Zvítězíme“ snad nad dějinami, když se pokusíme zahladit jejich stopy i tak, že rozkopeme hroby a náhrobní kameny použijeme do základů „bytovek“?

Ústecká výstava, klidná, věcná, strohá, avšak velmi výmluvná, je důležitým milníkem na cestě k historické pravdě. Jak že to napsal Viktor Dyk? „Ze svého kořene / strom jako člověk rost. / Kdo pozapomene, / ten nemá budoucnost.“

Hřbitov na ulici. Muzeum města Ústí nad Labem, 29. července až 25. srpna 2021.