Ve věku osmdesáti let zemřel v pondělí Petr Uhl, český novinář a komentátor a politik (po revoluci poslanec, v letech 1998–2001 zmocněnec vlády pro lidská práva), autor několika knih (dožil se ještě vydání výboru svých textů z let 1969–1989 pod titulem Za svobodu je třeba neustále bojovat), význačný bojovník proti komunistickému režimu, jejž ale na rozdíl od většiny ostatních disidentů kritizoval zleva jako ne dost socialistický, socialismu se zpronevěřivší.

První, čtyřletý trest dostal v roce 1970 za svou úlohu v Hnutí revoluční mládeže, které založil s dalšími studenty vysokých škol, jeho členové se hlásili ke krajní levici, trockismu, maoismu – podobně jako revoltující západoevropská mládež v té době. Mnozí členové té skupiny v pozdějších letech dospěli k jinému politickému přesvědčení, krajním případem je Jaroslav Bašta, čerstvě zvolený do sněmovny na kandidátce SPD. Petr Uhl ale u svého revolučního přesvědčení zůstal.

Rozhodně ale nenaplňoval romantickou představu revolucionáře jako rozevlátého muže s hlavou v oblacích. Byl to muž velice praktický, až pedantický, striktně racionální, rozhodně nijak zvlášť múzický typ, dbalý jaksi procedurální stránky věcí, v někdy bohémském prostředí zdejšího disentu musel občas trpět. Ta revoluce pro něj byla také praktickou činností.

Revoluce roku 1989 jistě v mnoha ohledech nenaplnila jeho představy. Celoživotně patřil k názorové menšině, a možná i proto velmi neúnavně a třeba i umanutě bojoval také za práva menšin – třeba romské. Jeho politická a publicistická práce byla, řekněme, velmi vyhraněná. Člověk pohybující se v názorovém mainstreamu porevolučních let (jako třeba já) v ní jistě a snadno našel mnoho důvodů k nesouhlasu, třeba i prudkému. Nemuselo to ale otřást jeho přesvědčením, že v případě Petra Uhla to všechno vychází z nějakého fundamentu, oddanosti ideji lidských práv a snad i tomu člověku, který jimi má být nadán a který je něčím víc než jen součtem svých omylů. Navíc by bylo pošetilé tvářit se dnes, že s naprostou jistotou víme, kdo, v čem a jak se mýlí.

Petr Uhl možná nebyl člověk, jemuž by osoba mého založení svěřila ten či onen státní úřad. Byl to ale člověk, kterému bych v těžkých dobách svěřil tajemství, na němž by závisela moje svoboda. Skutečnost jeho odchodu, stejně jako odchodu každého člověka, jen zvýraznila, která z těch dvou charakteristik je nesrovnatelně podstatnější.