Ztráty a deprese Davida Bermana

Popsat svoje chmury věcně

Ztráty a deprese Davida Bermana
Popsat svoje chmury věcně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Muži pozdnějšího středního věku to dnes mají složitější, často bývají vykreslováni jako kořenová příčina všeho, co je se světem v nepořádku. Šéfové světa, kteří zuřivě brání svoje privilegia a neváhají při tom pošlapávat práva žen, etnických menšin, sexuálních menšin, planety Země a na ní pobývajících zvířátek a rostlinek. Jaksi zevnitř tohle životní období může působit jako o dost rozpornější – v ledasčem legrační – sklony k někdy nemístné přecitlivělosti, připraveností vnímat křivdu na nečekaných místech, překotnou snahou dohánět resty z mládí, dojmem, že jednomu svět přestává rozumět, a to právě ve chvíli, kdy mu začínají docházet důležité věci (nebo si to aspoň myslí)... Je toho hodně. Americký hudebník a poeta David Berman to ve středním věku zjevně nemá zrovna jednoduché – soudě dle toho, o čem zpívá a mluví v rozhovorech. Na nové desce, kterou vydal pod názvem Purple Mountains, zpívá o osamělosti, marnosti, blížící se smrti a podobných radostech, také se věnuje introspekci a ze svého nitra občas vyhrabe něco ne zrovna pěkného. Album Purple Mountains ale přesahuje žánr pozdní lamentace nad světem, je možné z něj načerpat i posmutnělou smířenost nebo se spolu s Bermanem nad tou životní mizerií pobaveně pousmát.

Dvaapadesátiletý Berman není umělec, jehož tvorba by se překotně vyvíjela, víc než třicet let dělá plus minus totéž, ale dělá to dobře, jakkoli trochu stranou zájmu. I to se ale nakonec může jednomu hodit – neoposlouchá se, nestane se z něj klišé, klopotný pokus o revival sebe sama (jen ty složenky se asi platí komplikovaněji). Koncem 80. let Berman založil příležitostnou a především studiovou kapelu The Silver Jews (nějakou dobu k ní patřila i výrazná osobnost indie rocku 90. let – Stephen Malkmus z Pavement). Bermanovy písně měly vždycky – při veškeré své občas značné skřípavosti a chaotičnosti – blízko ke country, tomu stylu odpovídal i zpěvákův hlouběji posazený hlas. Zároveň byla ve skladbách Silver Jews vždycky znát velká literární ambice, jejich autor se možná víc považoval za básníka než hudebníka. Před deseti lety Berman oznámil konec kariéry, ze scény se tiše vytratil, plánoval napsat knihu o svém otci – pověstném lobbistovi například za zájmy zbrojního či tabákového průmyslu. Umělce tohle rodinné dědictví zjevně dost zatěžovalo. Komplikovat si život ale Berman dokázal i sám – třeba různými destruktivními závislostmi. Nijak zvlášť dobře se mu během té pauzy asi nedařilo, přišel o matku a rozpadlo se jeho dlouholeté manželství, na desce Purple Mountains se umělec pokouší se s tím vyrovnat nebo to aspoň popsat.

Navzdory obtížnosti témat se ta deska poslouchá docela snadno. Berman kdysi formuloval ambici dosáhnout schopnosti vyjádřit svoje city a myšlenky co nejjednodušeji a na Purple Mountains se mu to daří – písně, jejichž slova i melodie působí velice prostě a samozřejmě, za takovými se může skrývat hodně těžká práce. Navíc, když si člověk projede názvy skladeb na Purple Mountains (např. All My Hapiness Is Gone, Darkness and Cold), může si říct, že i poslech bude značně vyčerpávající. Kupodivu není. Při vší přímočarosti, s níž Berman popisuje svoje ztráty a deprese, pocity marnosti i hořkosti, je v jeho hudbě slyšet taky nějaký odstup, věcnost, která všem těm životním trablům dává i nějaké lidské měřítko. Z některých těch písní může být člověku skoro do skoku, v jiných uslyší snad až náznak jakéhosi pokoje (volná Nights That Won't Happen). Jejich autor si nestěžuje na nespravedlivý svět, střídmě a suše popisuje sám sebe – člověka povahou osamělého, v něčem zahořklého (v písních o rozchodu velmi prostě a vůči sobě nesmlouvavě vyjadřuje svoje pocity vůči bývalé manželce). Má to sám se sebou asi dost těžké, jeho deska je ale svědectvím neochoty ten v mnoha ohledech už nadobro daný život vzdát. Berman mluví o tom, že natáčení alba na něj mělo terapeutický účinek – už prý mu je líp. Budiž mu to přáno. Purple Mountains nakonec není deska, do níž by autor přelil svoje chmury a poslal je dál. Spíš je svědectvím o schopnosti je pojmenovat a už tím jim taky čelit.

Purple Mountains: Purple Mountains. Drag City.

 

9. srpna 2019