Proč tradiční strany ztrácejí svou moc?

Vzestup politických outsiderů

Proč tradiční strany ztrácejí svou moc?
Vzestup politických outsiderů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oceňovaný politický komentátor Steve Richards, který pracuje pro BBC a další významná média, napsal jednu z klíčových knih této doby, analýzu situace, kdy strany hlavního proudu ztrácejí svoje pozice a na místo nich přicházejí lidé původně stojící mimo politiku. Jmenuje se The Rise of Outsiders. How Mainstream Politics lost its Way a vyšla v nakladatelství Atlantic Books. V textu sice ani jednou nezmiňuje Českou republiku, přesto si uvědomujeme, že jsme součástí určité nálady doby a že podobné, zřejmě rozvinutější politické trendy, které se uplatňují v Anglii či USA, přicházejí i k nám. Není to situace bez rizika, proto je vhodné porozumět zásadním tezím této užitečné studie.

Paralýza moci

Vytváří se nový vzorec chování politických stran. Do politiky přicházejí lidé zvenčí a je to považováno za jejich hlavní kvalifikaci – že nejsou jako ostatní politici. K vládnutí se dostávají z pravicových i levicových kruhů. Původ není tak důležitý jako to, že jsou odjinud. Proces zřejmě začal kolem roku 2015 vítězstvím Syrizy v Řecku a růstem strany UKIP (UK Independent Party) ve Velké Británii roku 2014. V témže roce zaznamenala obrovský nárůst voličů i Skotská národní strana. Krátce nato správně předpověděl Donald Trump, že brexit znamená, že vyhraje volby. V USA začali demokraté přemýšlet, jak se opět propojit se svými voliči, a jeho političtí partneři si nebyli jisti, zda mají Trumpovo vítězství oslavovat, nebo se od něho
distancovat.

Ve Francii bývalý prezident Sarkozy propadl a ve Spojených státech Hillary Clintonová doplatila na to,
že byla vnímána jako dřívější elita. Ale ani outsideři to nemají jednoduché. Získají moc a spolu s ní i očekávání, že změní stát. Ve skutečnosti musejí svádět boj s lidmi z vlastní strany a udržovat křehké koalice. Tato situace se dá popsat jako paralýza moci. Většinou jsou patetičtí, křehcí, nestálí v názorech, nezkušení a někdy hloupí. Nestojí na pevných základech a jejich pohyb bývá bloudivý. Jako politici jsou jak mocní, tak dlouhodobě beznadějní. Možná to je právě kombinace slibované moci a jejich slabé pozice, která jim k jejich překvapení vyhrává volby. Média pak bývají šokována nečekaným vítězstvím netypického kandidáta, ale měli bychom vědět, že neběží o náhodu, nýbrž o dlouhodobý trend. Přitom svět začíná být tak komplikovaný, že ve vedení státu bychom potřebovali zkušené experty, ale nedostatek politické zkušenosti je pro voliče doporučením právě v těch nejvíc náročných dobách, jak se ukázalo v Řecku.

Na scénu přichází Alexis Tsipras; Athény 2012 - Foto: Reuters

Hněv, který nehoří, ale doutná

Tři roky po finanční krizi vyjádřil bývalý guvernér Bank of England Mervyn King překvapení nad tím, že skutečný hněv lidí nad příčinami krize nebyl intenzivnější, protože většina z lidí, kteří během krize přišli o peníze či zaměstnání, ji nezpůsobila. Byl to nejspíš předčasný výrok, protože existují dva druhy hněvu. Ten první, na který jsme z filmů, románů a médií zvyklí, vybuchuje a hrozí protesty či revolucí, ale mnoho současného hněvu jen tak pozvolna roky či desítky let doutná a pak se transformuje do vzpoury voličů podporujících nové či okrajové strany.

Rebelové neházejí zápalné lahve a nestavějí barikády, ale tiše a nenápadně chodí k volbám. Je to účinnější, než kdyby třeba na anglických ulicích protestovali proti Evropské unii. Mohou mít větší skutečnou moc než obrovské davy v ulicích. Některé příčiny jsou zjevné. Globalizace přinesla nejistotu a ztrátu národní identity. Když to takto řeknu, jde o klišé, ale historická analýza ukazuje, že něco zdánlivě tak abstraktního
jako ztráta identity stojí u počátku většiny revolucí a období změn. Husitství není jen pokusem o nové hledání Boha, ale také snahou nalézt ztrácenou národní identitu; a totéž platí i pro vznik státu po obou světových válkách a stává se i silným současným motivem. Jiné příčiny jsou skrytější a týkají se důvodů, proč se kdysi hlavní strany rozhodly vyklidit vůdčí pozice a víc než vládnutí se věnovaly sporům uvnitř vlastních stran. Vzestup politických outsiderů totiž není jen výsledkem voličské vzpoury, ale i neschopnosti velkých stran reagovat na změny ve společnosti. Slabost velkých stran je jasně patrná ve chvíli, kdy
roky donekonečna řeší problémy, jako je důchodové zajištění, zdravotní péče, školství anebo klimatické změny. Jejich křehkost se projeví už ve chvíli, kdy první kritika přijde z vlastních řad. Je to smrtelně vážný proces, protože politický střed je sice paralyzovaný, ale přece jen zastává demokratické hodnoty, zatímco nově příchozí jsou nevyzpytatelní.

Outsideři zprava

Globalizace není národní politika, je to důsledek technologických, transportních a informačních technologií, které nejsou v rukách státu. Žádná vláda neříká: „Teď zavedeme globalizaci.“ Je to proces, který se děje a má obrovské politické důsledky. Zavřeme hutě a doly, protože nejsme schopni čelit levnému dovozu? Jak je možné, že běžný člověk v některých městech už nedosáhne nejenom na vlastní bydlení, ale často ani na nájem? Jak to dopadne se stárnoucími lidmi, když není dost peněz ani na běžné zdravotnictví? Nejistota je velká a outsideři zprava na ni mívají pádné odpovědi. Častěji hovoří o národu než o státu. Chtějí být aktivní, chránit hranice a trhy. Bývají charismatičtí, neopatrní, někdy excentričtí – a to všechno jim u voličů pomáhá. Někdy jako Donald Trump nevyjadřují znepokojení nad světem, ale přímo hněv, který souzní s hněvem mnoha běžných lidí. Vypadají jako osamělí samurajové, jaké známe z tolika hrdinských filmů. Typické pro ně je, že říkají, čeho by chtěli dosáhnout, ale neříkají jak. Víc se soustřeďují na osobní charisma než na mechanismy změny. Jsou sebevědomí, pracují v úderné zkratce a jejich názory se podobají novinovým titulkům. Zkušený politik z hlavní strany ví, jak je obtížné dosáhnout jakékoli shody, a tak mlží; a málokdy je schopen vysvětlit složitou věc jednoduchým způsobem. Oproti outsiderům působí šedě a pasivně. Je až příliš opatrný a tím se stává bezbarvým. Svět se však mezitím mění tak rychle, že lidé potřebují mít pocit, že jeho proměna se neobrátí proti nim. Dá se říct, že za růstem pravicového hnutí v Německu stojí hlavně Angela Merkelová. Outsideři se tváří, že jejich nezkušenost v běžné „šedé“ politice je jejich výhoda, a voliči jim to věří, protože zatím neměli čas ani příležitost je zklamat nebo podvést. Často – a to včetně bohatého Donalda Trumpa – říkají: „Za vámi stojí finanční elity země, ale za mnou běžní lidé.“

Outsideři zleva

Nové politické strany se často tváří ne jako strany, ale jako hnutí. Jsou jinak organizovány. Tradiční strany mívaly určitý dlouhodobě sledovaný program a ze svého středu si vybíraly více či méně schopné vůdce. Středové strany tak prakticky vždycky názorově vznikaly zespodu. To se dnes radikálně změnilo. Nové strany často vznikají seshora kolem charismatického vůdce. Bývají to poměrně nehomogenní uskupení lidí s různými zájmy, jejichž protichůdnost se projeví zhruba po roce až dvou po vyhraných volbách. Tehdy
novou stranu čekají ty nejhlubší krize. Navíc se v jejím vedení často soustřeďují prostořecí podivíni, kteří se pravidelně uřeknou a bez ohledu na nejasnou stranickou linii hlásají vlastní podivné názory. Strany se pak svých poblázněných otců zakladatelů obtížně zbavují. Jenže právě nejasný program a kultura „být proti všem dřívějším stranám“ láká voliče. Politologové pak bývají překvapeni, když určitý vůdce osloví jak krajně pravicové, tak krajně levicové voliče.

Outsideři zleva jsou přesto diametrálně odlišní od outsiderů zprava. Téměř se nevěnují uprchlickým tématům, ale soustřeďují se na ekonomiku. Často zvou do svých pořadů známé ekonomy. Zabývají se otázkami příjmové nerovnosti a regulacemi bankovního sektoru. Slabinou tohoto potřebného přístupu bývá to, že se tváří, jako by stát měl ekonomiku pevně v rukách, zatímco většina dnešních států s větším či menším úspěchem uhýbá či čelí globální ekonomice. V mnoha případech jako třeba Alexis Tsipras tvrdí, že budou vládnout podle vůle lidu, tak jak si to sám přeje, ale rychle zjistí, že jsou jen malým kolečkem v globálním soustrojí. Tsipras a jeho voliči si přáli zachovat euro, a přitom se chovat svým vlastním, řeckým, suverénním způsobem.

Jeden ze znaků, jak rozeznat politického outsidera (v Česku častěji hovoříme o populistech), je všímat si, jak na něj reaguje veřejnost. Tito lidé jsou silní v tom, jak čtou emoce davu, ne v tom, jak pomalou, úřednickou prací řešit skutečné problémy. Víc politických komentátorů v různých částech světa si všimlo, že bývají přijímáni nadšeným davem a dostává se jim obdivu vyhrazeného rockovým hvězdám. Znamená to, že se pohybují víc v emoční než věcné linii. Tsipras podobně jako Corbyn či Sanders zpočátku získával sympatizanty tím, že reagoval na nejistoty plynoucí z globalizované ekonomiky, ale brzy se stal obětí sil, jež neznají státní hranice a víc se řídí ziskem než demokratickými principy.

A ještě jedna praktická rada plynoucí z politické analýzy posledních let: Steve Richards varuje před referendy o velkých, zásadních otázkách, protože za takto rozkolísané situace nakonec víc problémů přinášejí, než řeší. Novináři často sahají ke zkratce a říkají, že žijeme ve společnosti po pravdě (post-truth), ale co když na pravdě v dnešním složitém světě záleží víc než kdy jindy, jen cesta k ní je delší? Pravda nezmizela, ale je lépe maskována. Samotný koncept společnosti po pravdě může být nepravdivý, anebo neúplný.

Angela Merkelová se baví, Berlín 2018 - Foto: Reuters

Tajemství ztráty středu

Skutečné tajemství vzestupu outsiderů spočívá v otázce, jak to mohly tradiční strany dovolit. Na povrchní úrovni se dá říct, že jednou ze slabin politiků z tradičních stran je to, že neumějí vysvětlovat, co dělají, a to jazykem, který by byl srozumitelný všem. Vytratilo se umění politické komunikace, ale to v žádném případě není hlavní důvod ztráty vlivu. Pravděpodobně nejdůležitější byla představa, že stát má být malý a nemá občanům překážet. V českém prostředí jsem vnímal i tendenci zbavit se za nevýhodných podmínek majetku s odůvodněním, že stát je špatný hospodář. Města jako Praha systematicky celé století kupovala pozemky, aby měla kontrolu nad městským prostorem, avšak po roce 1990 se jich během jednoho desetiletí dokázala zbavit.

Středové strany se rozhodly být slabé, protože měly dojem, že voličům vyhovuje, když se jim nepletou do života, a také to možná bylo pohodlnější. Proč se starat třeba o vodovody, když to může zajistit nějaká firma? Rozdíl z hlediska běžných lidí je v tom, že stát můžete žalovat, když neplní sliby, ale u soukromé firmy se pomalu ani nedovoláte na zákaznickou linku. V téže době přicházela silná globalizace a lidé ztráceli své jistoty. Věděli, že stát by se o ně třeba nepříliš dobře postaral, ale že stále více predátorské soukromé firmy a banky nebyly založeny kvůli sociální péči. Stát se stával malým, a tím slabým i tam, kde šlo o potravinovou či energetickou bezpečnost lidí a dostupnost vody. V otázkách vzdělávání či zdravotnictví stát sice zajišťoval jen průměrné služby, ale nenechal lidi úplně na holičkách. Po krizi roku 2008 by se jen málokdo spolehl na penzijní zajištění bez nějaké účasti státu. Britové pozorovali, jak se různé druhy veřejných služeb přesouvají do soukromých rukou a že to většinou znamená, že se víc platí za horší vzdělání a že vlaky nejezdí rychleji. Malý stát měl zlepšit psychologický komfort lidí, ale přispěl k pocitu nejistoty. Velké strany měly rovněž víc práce udržet jednotu ve vlastních řadách a velkou část své energie proplýtvaly na vnitřní spory. Střed neviděl, co se děje před jeho očima, protože se díval do minulosti. Globalizace přinášela nové problémy, ale strany se bály zasahovat. Lidé si navykli půjčovat si peníze, mělo by se jim to pokazit a měli by si to rozházet se sponzory? Velké tradiční politické strany se tak začaly podobat jedna druhé. Outsideři si nemohli nechat utéct pokušení ukázat, že nejsou jako ti všichni ostatní, a voliči naštvaní a znejistělí tím, že ztratili pevnou ruku tam, kde ji nejvíc potřebovali, se začali přiklánět k outsiderům. Moc se začala vytrácet.

Co pro běžného člověka znamená slabý stát, si můžeme ukázat na příkladě indického Karáčí. V některých čtvrtích celé týdny neteče voda, protože autority nedbaly o rozvoj města. Čekali bychom, že se odehraje nějaké politické zemětřesení, ale stalo se něco mnohem horšího. Když nějaká věc schází, což bývá časté u léků a některých potravin, rychle vznikne černý trh. V Karáčí se spojila část politiků a policistů se zloději vody, kteří ji odebírají z veřejného vodovodu a pak ji v ilegálních hydrantech o dost dráž prodávají lidem. Neděje se nic, jen lidé mají větší vztek na vládu, která je nechrání.

(Dokončení v příštím čísle)

 

4. února 2018