KOMENTÁŘ Daniela Kaisera

Ministr Blatný je robot zralý na odvolání

KOMENTÁŘ Daniela Kaisera
Ministr Blatný je robot zralý na odvolání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve chvíli, kdy sněmovna abdikovala, zřejmě do konce pandemie, na své možnosti a nouzový stav bude prodlužovat tak dlouho, dokud bude žádána, soustřeďuje se pozornost na jediného hráče, který dnes určuje dění, tedy na vládu. Odvolá Andrej Babiš ministra zdravotnictví Jana Blatného, nebo ne? To dnes neví skoro nikdo kromě Babiše, maximálně tak ještě Blatného. I v poslaneckém klubu ANO tápou a jsou odkázaní na spekulace médií.

Blatnému se, asi bez vědomého přičinění, podařila jedna věc. Jeho další vládní osud byl zarámován do přízračného sporu o ruskou vakcínu. Ministr vědomě nevyužil své pravomoci nečekat na posouzení Evropské lékové agentury a Sputniku V udělit výjimku v situaci, kdy bylo zjevné, že vakcín dlouho (například teď) nebude dost. Část politické scény a komentátorů má od té chvíle sklon bránit Blatného proti prezidentu Miloši Zemanovi, který naopak u Babiše lobbuje za ministrův konec. Ale Zeman tu má pravdu. Boj proti závislosti na Rusku by bylo lepší napřít řekněme do boje proti expanzi zelených zdrojů energie, které při váznoucí výstavbě našeho jaderného parku potenciálně zvyšují závislost České republiky na fosilních palivech, než si ho odžívat v tak nepatřičné chvíli, jako je pandemie.

Spor o Sputnik nicméně ukazuje k jedné důležité charakteristice Blatného, jíž je nehybnost, nechuť improvizovat. Patří sem i dlouho odmítavý postoj ministerstva k léku ivermektin podávanému covidovým pacientům, který možná nijak závratně nepomáhá a možná pomáhá, ale prokazatelně nikomu neškodí. Ještě nepochopitelnější je nečinnost ministerstva tváří v tvář základnímu poznatku o tom, že v republice schválené vakcíny proti čínskému koronaviru dosahují vysokého účinku už po prvním vpichu, takže druhou dávku je možné oddálit ze tří týdnů na dvojnásobek a mezitím první dávkou naočkovat co nejvíc lidí nad 65 let. Sledovat včera na Primě vystoupení Petra Smejkala, který na přání premiéra vede Mezioborovou skupinu pro epidemické situace MESES a který o možnosti interval mezi oběma dávkami prodloužit říká „Nevím, proč už to vlastně není“, bylo jak z měsíce. Proč to Smejkal místo rozvíjení temných fantazií o zavírání průmyslu u premiéra Babiše, který ho s sebou vozí na své zahraniční výpady, dávno neprosadil? A proč v případě, že by Blatný ignoroval příkaz z Úřadu vlády, nevyhrotil tuto otázku až k demisi?

Blatný se včera v ČT zaklínal odborností, jenže on není imunolog ani epidemiolog, nýbrž dětský hematolog. Na takové poznání, jako je interval po první dávce, člověk nemusí být odborník. I na tomto místě vyšel komentář o výsledcích velké studie, kterou za chodu dělali s vakcinací ve Velké Británii a ze které jim vyšla vysoká účinnost první dávky, byl publikován skoro před čtyřmi týdny. Odborníci typu imunologa Vojtěcha Thona to věděli a ministerstvo na to upozorňovali hned v lednu.

Ale to jsou lidé mimo „vědeckou“ Iniciativu Sníh, která se rozlezla Smejkalovým poradním sborem i opoziční koalicí Spolu. Dnes tento Sníh představuje jakousi velkou koalici v české pandemické politice. Ze Sněhu vycházejí jinými imunology naprosto odmítané představy o tom, že prodělaná infekce koronavirem neposkytne člověku takovou imunitu jako vakcína. Tato pavěda měla opět zcela hmatatelné tragické dopady. Umírají staří nebo jinak křehcí lidé proto, že nedostali vakcínu napranou do zdravotníků a dalších lidí, kteří už nemoc prodělali. I to jde především za Blatným. Projevem této „sněžné strnulosti“ je i nechuť započítávat lidi s prodělanou nemocí do oněch 70 procent populace, která musí být imunizovaná, abychom dosáhli imunity stádní a mohli toto dystopické představení nechat za sebou.

Česká tragédie sdílená s většinou Západu spočívá v tom, že se přijal jeden postup (lockdown – čekání na vývoj vakcíny – lockdown –vakcína – lockdown – druhá vakcína atd.), který přitom v reálném životě stejně nelze stoprocentně uplatnit. Poradci vlád a vlády se však k němu upjali jako k ideálu, což je asi nevyhnutelně vede k přehlížení nových poznatků. Kdybychom měli jinak nastavený veřejný prostor, musela by například středeční poznámka docenta Martina Balíka, praktika z první linie boje s covidem v pražské VFN, jaké výsledky má u těžkých covid pacientů starý dobrý acylpyrin, zbourat sál nejdřív na konferenci Univerzity Karlovy a posléze všude. Tak jako se premiér Babiš stal symbolem diletantismu, za což bude účet vystaven ve volbách, Blatný se stal ztělesněním rigidity uprostřed pandemie. Jeho chyba není údajné zlehčování covidu a statistik, což mu vyčítají apokalyptici, ale robotismus, který ho pro výkon funkce diskvalifikuje.