Tenhle komentář bude trochu osobní a dost pragocentrický. Stane se. Letošní rok se ukazuje jako hodně špatný pro pražské mosty. A jako kdyby se osud zastoupený odpovědnými úřady snažil. Dlouhou dobu to vypadalo, že se bude bourat ten Libeňský, ošuntělá a polorozpadlá kubistická nádhera, která křižuje Libeňský ostrov, šťastně ztracené místo, kde ještě přežívá pár kousků archaického předměstí se zahradnickými koloniemi, přerostlou vegetací, malebným bordelem a pivem prodávaným v rozpadající se boudě. Nápor anonymně bezduché nové výstavby je i tam silný, potenciální stavba nového mostu by dílo zkázy dokonala. Snad se ten proces úpadku podaří alespoň pozdržet.

Teď je prý na řadě Železniční most na Výtoni. Podle hodnocení vypracovaného pro Správu železniční dopravní cesty, o němž referují Mladá fronta DNES a Česká televize, by oprava byla nákladná a neúčinná, ekonomičtější by prý bylo, kdyby se památkově chráněný most zbořil a místo něj postavila kopie.

Takže Železniční most. Jistým způsobem nejkrásnější most v Praze. Kus železné a jaksi tovární poezie v centru Prahy. Jeho zrezavělý kov představuje důležitou protiváhu „dortovým“ fasádám nóbl domů na nábřeží. Koleje, ošlapaná prkna na lávce pro pěší, keře na smíchovské straně, značky křídou a samozřejmě vlaky, z nichž je možná ten nejhezčí pohled na panoráma Hradu, protože „ušpiněný“ čímsi velice neturistickým a hluboce pražským. Místo, kde se dalo jít v tichu rušeném jen zvukem projíždějícího vlaku, hluboce uklidňujícím a nesoucím příslib nějaké dálky, cesty. Místo jako ze sna a přitom sladce a syrově reálné. Možná zmizí a bude nahrazeno nějakým novodobým klonem, replikou, která pro pamětníka nemůže než křiklavě zvýrazňovat, že je originál nadobro ztracený.

Možná je v těch mých stescích slyšet nostalgie staromilce, který se bouří proti přirozenému plynutí času, v němž věci (a taky lidé, včetně vzpomínajícího) zanikají, musí to tak být. Ta navrhovaná obnova Železničního mostu zbořením mi ale přijde smutně příznačná pro to, co se v posledních letech děje s některými částmi města, kde jsem se narodil. Tehdy celé vypadalo, že se jednoho dne rozpadne, kvůli neudržovaným starým domům a brutálnímu nástupu panelové výstavby, jež z něj začínala ukrajovat (viz destrukci, kterou komunisté naplánovali pro Žižkov). Dnes ty dříve sešlé domy často vypadají jako nové. Praha ale – především v historickém centru – může působit jako nákladná a bezduchá kopie sebe sama. Ztráta Železničního mostu by znamenala další posun tímhle smutným směrem, velmi výrazný. Chtělo by se křičet.