Začíná další kapitola pobytu Andreje Babiše u moci. Blíží se moment, kdy by Babiš společně s ČSSD měli požádat o důvěru sněmovny, pročež premiér přepřahá i ve vlastních řadách. A to včetně resortů, které nepoptávají sociální demokraté. Vládní rekonstrukce je svým provedením brutální. Je odstaven ministr dopravy Dan Ťok ve chvíli, kdy se mu konečně podařilo zorganizovat tendr na nové dálniční mýtné. Ale byl zleva zprava kritizován za to, že v novém systému by se mělo nově zpoplatnit  900 kilometrů silnic první třídy, a v tu chvíli je jedno, že se na tom dohodla ještě minulá vláda Bohuslava Sobotky. Ministryně obrany Karla Šlechtová se svým eratickým facebookovým účtem se dokonce verdikt na rozdíl od Ťoka nedozvídá na schůzce s premiérem, nýbrž ze stranického tisku.

Všechny jmenované spojuje image správných lidí, tvořících navenek jakési fiktivní liberálnější křídlo ANO. Jsou to vesměs lidé, kteří měli nějakou veřejně postřehnutelnou kariéru ještě před příchodem do vlády, byť se i ta kariéra třeba právě ocitla v mrtvém bodě. Už předtím měli známé obličeje. Ťok ještě coby ředitel české pobočky společnosti Skanska stál u zrodu kampaně stavebních firem proti korupci, předsedal Americké obchodní komoře v ČR. O pohádkovém hrdinovi Stropnickém, který na stará kolena psal moralizující komentáře do MF DNES, netřeba mluvit. Šlechtová byla relativně úspěšná auditorka v soukromém sektoru (Deloitte). V první fázi, v letech 2013, 2014, se všichni nějak hodili pro vytváření image hnutí ANO. Tehdy Babiš teprve etabloval svou značku na politickém trhu. Nejsme hnutí jednoho muže, jsou tu kromě mne další lidé, kterým jde o zprůhlednění a efektivitu.

Golgota

Všechny ty dnes mizející lidi z billboardů spojuje to, že v úřadu nedosáhli buď ničeho, nebo jejich výkony kontrastují s nereálným očekáváním, jaké kdysi marketing ANO vyvolával ve voličích. Stopa Martina Stropnického v Černínském paláci, kam přišel před rokem z obrany, spočívá v tom, že na interních ministerských poradách zavedl číšníky. Když premiér Babiš potřeboval na zamini něco vyřídit nebo se něco dozvědět, volal často rovnou náměstkům. Jediná zajímavější věc, kterou ministr stačil z Černínského paláce oznámit, byla návštěva Emmanuela Macrona v České republice. Stropnický ji oznamoval v době, kdy diplomaticky nebylo nic potvrzeno. Návštěva se měla konat v květnu, ale je pořád ve hvězdách a zřejmě se neuskuteční předtím, než vláda získá důvěru. Prozatímní charakter vlády je třeba uvést na Stropnického omluvu, mezinárodní politika se dělá s těmi, kteří jsou pevně usazeni v křeslech, jinak je to pro zahraničního partnera ztráta času. Nicméně předtím byl tento muž čtyři roky ministrem obrany. Armáda v předchozích letech musela přežít rozpočtově hladová léta, teď konečně přicházela hospodářská konjunktura. Stropnický bohužel pro armádu nedotáhl ani jeden velký nákup. V bilančních rozhovorech dnes zdůrazňuje, že na obraně proinvestoval 40 miliard korun, avšak to byly z velké části peníze na údržbu (vrtulníků), nákup munice, oblečení, doplňování vozového parku o nákladní vozy Tatra a podobně. Na větší nebo netriviální investice si ministr netroufl. Pozastavil už slušně pokročilý kontrakt na dvanáct vrtulníků, který by znaky kategorie velký nákup měl.

Martin Stropnický rozhodně nepožíval široké podpory v odborné veřejnosti a mezi vojáky. Na ministerstvu se traduje, že když na obranu přišel, nevěděl ani pořádně, kdo všechno je kromě nás v NATO. Všeobecně respektovaný generál Aleš Opata mu odmítl funkci náčelníka generálního štábu, neodmítl ji až napodruhé, ale už od Stropnického nástupkyně Karly Šlechtové. Dnes Stropnický v bilančních rozhovorech ostatně připouští, že obrana na něho v minulé vládě tak trochu zbyla. 

Soudružko, vše podstatné se dozvíš ve stranickém tisku

Karla Šlechtová zmíněný nákup vrtulníků, Stropnickým nedotažený, opět přivedla na začátek. Místo rozhodnutí mezi americkým Bellem a italským AugustaWestlandem, dvěma výrobci, kteří postoupili do druhého kola, Šlechtová chce v létě vyhlásit novou soutěž. Ministryně v demisi také pozastavila nákup izraelských radarů s neuvěřitelným argumentem, že bude třeba prozkoumat, zda jsou kompatibilní v NATO.

Na rozdíl od Stropnického, který se ve funkci trápil, se o Šlechtové dá jednoznačně říct, že se jí ve vládě líbilo. Se svým sklonem k veřejným exhibicím byla pro Babišův marketing zdrojem obav už na předchozím působišti, ministerstvu pro místní rozvoj. (Tehdy se jí během Velké ceny v Brně podařila legendární epizoda se slavným motocyklovým závodníkem Valentinem Rossim, Ital ji považoval za dotěrnou fanynku, která před závodem pronikla do VIP prostoru a chtěla se s ním fotografovat.) Už na MMR se Šlechtová zhlédla v zahraničních cestách, například se nápadně věnovala konferencím OSN o bydlení a rozvoji měst Habitat. Už proti tomu byl v Sobotkově vládě odpor, Šlechtová se hájila tím, že jí svítá šance na místopředsednické místo, a to že by pro republiku byla velká pocta. Potíže s ní měli různí ministři, meziresortními připomínkami ztěžovala život i svému politickému kolegovi Ťokovi v už vzpomenutém tendru na nové mýto.

V očích Andreje Babiše musela být velkým minusem záliba, kterou v ranařce Šlechtové našel prezident Miloš Zeman. Až se zdálo, jako by se její postavení odvozovalo nikoli od premiéra, ale od prezidenta. Chvíle, kdy se vláda ustavuje znovu a změny ve složení se přijímají v balíčku, je pro premiéra příležitost, jak se nevypočitatelné Šlechtové zbavit. Kdyby ji odvolával samotnou, Zeman by mohl odmítat její demisi přijmout. 

Přes všechny možné výhrady byla Šlechtová odstřelena způsobem, jaký si nezasloužila. Redaktor Lidových novin Martin Shabu Šlechtovou drobně ostřeloval od poloviny dubna, 15. května však Babišův deník najednou udělal titulní téma z toho, že Šlechtová ještě na MMR při 26 zahraničních cestách využila na letišti placených VIP služeb, což jsou salonky a odvoz limuzínou k letadlu. Českého daňového poplatníka její manýry měly přijít na 310 tisíc korun, což je v éře babišismu, kdy Agrofert na účelových dotacích a daňových odpustcích vydělává miliardy korun, směšná částka. Jde ale hlavně o populismus, kdy se veřejnosti předestírá, že ministrův čas je stejně tak levný jako čas řadových pasažérů ve frontě na odbavení. Šlechtová byla odstavena stejně jako před třemi lety ministryně spravedlnosti Helena Válková textem v Babišových LN, Babiš se stejně jako tehdy rozhodl řešit mediální problém odstavením ministryně: „Každý dobře ví, že já na to (psaní Lidových novin – pozn. red.) nemám žádný vliv.“ Šlechtová podobně jako Válková tu nechutnou hru přes Lidové noviny veřejně tematizovala. Babišovi napsala otevřený dopis, kde ho vyzvala, aby nechal prověřit hospodárnost všech ministerstev. Také zrušila svou účast na bezpečnostní konferenci Globsec v Bratislavě, kde by se s Babišem musela potkat.

Není to taková sranda

Odcházení Dana Ťoka je spořádanější a alespoň na první pohled ve shodě s premiérem. Ťok má tu smůlu (nebo jak on věří, štěstí – viz rozhovor s ním na straně 14), že existují dvě tvrdá kritéria pro změření jeho práce. Prvním je vypsání tendru na další provozování mýtného na českých dálnicích, druhým nově postavené a rozestavěné kilometry dálnic. V první disciplíně se držba resortu dopravy hnutím ANO dlouho zdála být požehnáním pro Kapsch, který byl kdysi vybrán jako provozovatel mýta na základě pochybného systému mýtných bran. Ťok teprve po půlroce od nástupu zjistil, že nebude moci vypsat soutěž na nové mýto bez dohody s Kapschem, čehož výsledkem bylo prodloužení nevýhodného kontraktu o tři roky. Nový tendr tak spadl až do závěru Ťokova působení, do doby, kdy už měl dávno vstoupit v platnost. Ťok každopádně zorganizoval soutěž, již vyhrálo konsorcium Sky Toll a Czech Toll (PPF), které místo mýtných bran použije satelity. Dá se říct, že Ťok byl u moci tak dlouho, než napravil chyby a prodlevy své vlastní a svého předchůdce ministra Antonína Prachaře (také za ANO). 

Ani v druhé disciplíně nevypadá Ťokova definitivní bilance na první pohled špatně. Mezi ministry dopravy za posledních třináct let dostavěl nebo rozestavěl nejvíc dálnic a rychlostních silnic právě on, jak ukazuje žebříček sestavený samotným ministerstvem. Za Ťoka bylo zprovozněno 97 a zahájeno 155 nových kilometrů. Má to dva metodické háčky. Jednak je Ťok druhým nejdéle sloužícím ministrem dopravy v dějinách samostatné České republiky; Aleš Řebíček, další z délesloužících ministrů, byl na ministerstvu o třetinu času míň a jeho kilometráž je srovnatelná. Hlavně ale Ťok do obou čísel započítává i modernizaci nejstarší české dálnice D1 z Prahy do Brna. Kdyby se tato modernizace odečetla, jde Ťok zhruba na polovinu svých čísel a padá pod Řebíčka. První místo v tabulce potom obsadí Milan Šimonovský (ministr za KDU-ČSL v letech 2002–2006, otec původní, pro stát nevýhodné smlouvy s Kapschem): 84 zprovozněných, 113 zahájených kilometrů.

K Ťokovým jednoznačným úspěchům patří zlevnění ceny za stavbu dálnic (viz rozhovor), k relativním úspěchům třeba zklidnění poměrů na Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD). Jím jmenovaný generální ředitel Jan Kroupa byl pátý během dvou let, avšak přežil dodneška. Dojem Ťokovy neschopnosti vzniká při poměřování skutečného výkonu s výroky z dob, kdy začínal. Tak v lednu 2015 slíbil, že ještě ten rok se pohne příprava na dálnici D52 z Pohořelic na Vídeň. Dodnes se nestalo nic, naposledy se na D52 reálně stavělo v roce 1996. Stavbu toho, čím se D52 měla znovu rozpohybovat, tedy obchvatu Mikulova, předchozí ministr za ANO Prachař avizoval už na přelom let 2016 a 2017. Dnes Ťok udává rok 2020. Hnutí ANO v roce 2013 do dopravní kapitoly svého volebního programu vypíchlo tři priority: kromě D52 a kromě dokončení zbývajícího krátkého úseku na dálnici D8 z Prahy do Berlína, které se opravdu uskutečnilo, to byl silniční, velký obchvat Prahy, takzvaná D0. Ani tady není nic.

Do dvou tisíc plánovaných kilometrů české dálniční sítě jich zbývá otevřít ještě 830. Nastoleným tempem se to nestihne ani do avizovaného roku 2050. Dálnice jsou pro hnutí ANO, které v prvních letech významně těžilo z pověsti zkorumpované a přitom nemohoucí politiky, charakteristické. Ukázalo se tu, že babišovci buď netušili, že s jejich stavbou to dnes není tak jednoduché, že kromě ministra do nich mluví i i kraje, soudy, ekoaktivisté, Evropská komise, anebo prostě nejsou o nic efektivnější, než byli proklínaní ministři ODS. Babiš ten rozdíl mezi rétorikou a skutečností cítí, proto je nedostatečný stavební ruch nahrazován frmolem ve vládních řadách.

Oficiálně Ťok ztratil zájem sám. Skutečně už od první poloviny dubna, kdy to asi týden vypadalo na vznik vlády s podporou komunistů a SPD, dává veřejně najevo distanci k vyjednávání předsedy Babiše a naznačuje, že mentálně je na odchodu, v posledních týdnech k Okamurovým extremistům přidává i komunisty (jejichž předáci si z Ťoka udělali terč kvůli dodatečnému zpoplatnění 900 kilometrů silnic první třídy). Pravda je prozaičtější, s Babišem měl už před „okamurovským týdnem“ schůzku, kde mu předseda sdělil, že už ho nepotřebuje. 

Dámy za pultem

Pro tým, který se kolem Babiše v exekutivě utvořil dnes, je typické, že jsou to vesměs širší veřejnosti neznámí lidé. Předseda se ani nenamáhá vystrkovat je na veřejnost. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, ministryně práce Jaroslava Němcová, ministryně financí Alena Schillerová vypadají, jako kdyby do roku 2018 spadly z nějaké přežívající základní organizace Československého svazu žen. Jsou to bývalé náměstkyně, respektive krajské zastupitelky (a ministr průmyslu Tomáš Hüner bývalý náměstek), které postupují hierarchií vzhůru coby praktici moci. Tuto skvadru má ještě rozšířit poslankyně ANO Taťána Malá, právnička a správkyně konkurzních podstat z Brna, která na sebe upozornila letos v lednu. Při rozhovoru pro Info.cz o trestním stíhání premiéra Babiše řekla: „Je opravdu nutné, aby ten soud rozhodoval teď? Co brání tomu, aby se řešení té kauzy posunulo o čtyři roky nebo prostě do doby, než budou nové volby?“ Zdá se, že přichází doba, kdy už se ANO ani nebude pokoušet vytvářet iluzi o vymetačích špíny a kdy marketing už bude postaven čistě na osobě AB.