Devatenáctého prosince překvapil americký prezident Donald Trump celý zahraničněpolitický establishment ve Washingtonu oznámením, že kontingent amerických vojsk v severovýchodní Sýrii se urychleně stáhne ze země. Prezident později, během bleskové návštěvy amerických jednotek v Iráku, stažení ze Sýrie zdůvodnil větou, že USA už nemohou být světovým četníkem.

Od té doby jsme vystaveni plošné palbě, hlasům expertů, kteří na to, kolik jich je a z jakých různých institucí jsou, působí překvapivě stádně: prezident Trump jednal impulzivně, v Sýrii vytváří vakuum, které zaplní nebo už zaplňují Rusové, Írán, Turci. Z vlády na protest odstoupil ministr obrany, generál James Mattis, čímž New York Times a dalším trumpofobům umožnil, aby v něm náhle odhalili kvality, jež jim předtím u Mattise unikaly („poslední dospělý“ v Trumpově vládě apod.) 

Ke kritice se samozřejmě připojili tzv. experti v Evropě. Luxusním případem je britský ministr zahraničí Jeremy Hunt: „Prezident Trump je odborníkem na to, aby o dění ve světě hovořil jen v černobílých pojmech.“ Tím se naznačuje, že před Trumpem západní politiku vůči Blízkému východu formovaly odbornost, expertiza a zralá inteligence. Jenže pokud jsou výsledkem této politiky intervencí a šesti bilionů dolarů z amerického rozpočtu hlavně neuvěřitelný chaos v oblasti, statisíce mrtvých, několik rozvrácených zemí, vznik Islámského státu (který vznikl jako přímý důsledek Američany způsobeného rozvratu v Iráku) a koneckonců i migrační krize z roku 2015, pak možná Trumpův černobílý pohled má právo dostat taky šanci.

USA především v Sýrii byly v rozporu s mezinárodním právem. Nepozvala je Asadova vláda, která sice je brutální a nese zodpovědnost nebo aspoň spoluzodpovědnost za smrt desetitisíců lidí, nicméně pořád zasedá v OSN. Na Asadovu prosbu v zemi operují výlučně Írán a Rusko. Dokonce tuto misi nikdy neschválil ani americký Kongres, Trumpův předchůdce Barack Obama tam agenty a posléze vojáky posílal s odvoláním na zákon známý pod zkratkou AUMF, umožňující prezidentovi vysílat vojsko proti teroristům z 11. září a jejich pomocníkům (zákon byl přijat 14. září 2011). Paradoxem je, že Američané v Sýrii aktivně zasahovali někdy od roku 2012, oficiálně aby pomohli tzv. umírněné opozici proti prezidentu Asadovi – a končilo to nepřímou pomocí islamistickým fanatikům, mezi nimi syrské pobočce al-Káidy. Cesta od zmocňovacího zákona, který dával prezidentovi právo udeřit bez parlamentu proti al-Káidě, k podpoře té samé, byť přejmenované al-Káidy trvala něco přes deset let.

Poslední roky Washington tvrdil, že je v Sýrii jen kvůli boji s Islámským státem, nicméně nejvíc práce na vymazání IS z mapy za poslední dva roky si mohou připsat kurdské milice YPG, jimž Američané samozřejmě výrazně pomáhají. Jedinou velkou slabinou Trumpova tahu je riziko, že Turci teď syrské Kurdy napadnou, nicméně podle včerejších zpráv se zdá, že Kurdi se raději domluví s režimem v Damašku. Sekulární autoritář je lepší než hrdlořezové ze středověku, což ze Západu pořád jako by nebylo vidět. 

Veřejná debata u nás neustále vzbuzuje dojem, že celé nebezpečí džihádu v Sýrii se vyčerpává Islámským státem, čímž se odvádí řeč od provincie Idlib, do níž se soustředili islamisté, teroristé, al-Káida v Sýrii (z níž Islámský stát mimochodem vznikl). Tuto alianci fanatických zabijáků Západ pořád chrání. Teď na podzim tlakem a hrozbami zabránil Asadovi a Rusům Idlib dobýt.

Britský autor Christopher Phillips v zásadní knize o Sýrii (The Battle for Syria, 2016) pracuje s hypotézou, že síly džihádu, které se dnes sešly v Idlibu a které už dávno vědí, že naděje na nastolení islamistického režimu v Sýrii se nemůže splnit, pokračují v boji proto, že Západ jim svým chováním neustále dělá naděje. Upínají se k představě, že Amerika, Francie, Británie (které jinak samozřejmě nenávidí) Asada vojensky smetou. Trump je změna i v tomto ohledu – i pro džihádisty.

V zahraničněpolitickém establishmentu – včetně konvenčních odborníků na zahraniční politiku u nás; je třeba konstatovat, že víc jich je v pravicových stranách – se opakuje, že kdyby Obama v Sýrii intervenoval, bylo by tam a vůbec na Blízkém východě lépe. Přát si po patnácti letech intervencionismu na Blízkém východě (počítáno od druhé války v Zálivu, 2003) ještě víc politiky může jen člověk, pro něhož jsou důležitější vlastní předsudky než realita. Je to ekvivalent reakce tzv. proevropských sil, které si u nás během krize eurozóny přály urychlit přijetí eura.

Trump v prezidentské kampani proti válkám na Blízkém východě vystupoval, teď se zdá, že po dvou letech váhání a potyček se svými národněbezpečnostními poradci, ministry obrany a zahraničí prosadil linii, s níž byl koneckonců zvolen. Existuje studie dvou amerických profesorů (Kriner, Shen), podle níž Trumpovi odpor proti válce vyhrál volby. Ze států, které roku 2016 přeběhly k republikánům, pocházelo nejvíc obětí amerických zahraničních jednotek. Že ničemu z toho bezpečnostní a zahraničněpolitičtí experti nerozumějí, ukazuje na soumrak tohoto druhu expertizy. Doufejme, že definitivní.