KOMENTÁŘ Martina Weisse

Američtí socialisté v salonech a mimo ně

Alexandria Ocasio-Cortézová. - Shutterstock
KOMENTÁŘ Martina Weisse
Američtí socialisté v salonech a mimo ně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je něco protivnějšího než vulgární rappeři měřící svou hodnotu v množství zlata a cashe, které mohou ukázat na kameru? Je. Bohatí lidé tvářící se, že jim na bohatství nezáleží, že oni dokonce proti chudobě a nerovnosti bojují. Ale veřejnost si na to tak zvykla, že na různé akce, kde se spojuje užitečné s příjemným, už ani nereaguje, pokud někdo neprovede něco zvlášť doslova nechutného. Třeba když v roce 2013 francouzský módní návrhář přišel s tričkem s nápisem „Nezaměstnaný“, které nabízel za 285 eur.

Anebo minulý týden, když se známá americká progresivní socialistka Alexandria Ocasio-Cortezová objevila na každoroční Met Gala v bílém modelu, který zdobila velká rudá písmena „TAX THE RICH“ – zdaňte bohaté.

Byl to samozřejmě výjev plný mnohovrstevnaté ironie. Ale vyvíjel se tak předvídatelným způsobem, že tu ironii připravil o jakoukoli zábavnost. Komentátoři na sociálních sítích a média s bulvárním instinktem, jako je New York Post, poslušně odváděli svou práci. Nepřekvapí vás, že poukázali na to, že vstupenka na Met Gala stojí 35 tisíc dolarů, což je polovina ročního příjmu průměrného obyvatele volebního okrsku AOC. Ale nepřekvapí vás, že AOC vstupenku dostala zdarma. Nepřekvapí vás ani, že když zareagovala na kritiku, která se na ni snesla, tak v její odpovědi nechyběla slova „imigrantka“, „žena“, „barevná“ a „intersekcionalita“. Protože, jak ví AOC a její fanoušci, veškerá kritika, která vůči ní kdy byla a ještě bude vznesena, je vždy motivována jen a jen tím, že je mladá barevná žena.

Nepřekvapí vás ani, že podle AOC je kritika autorky jejího modelu Aurory Jamesové rovněž motivována tím, že je to barevná žena – imigrantka. I když imigrovala toliko z Kanady. A nepřekvapí vás, že New York Post zjistil, že tato, slovy AOC, „dělnická“ návrhářka si loni koupila dům v Los Angeles za 1,6 milionu dolarů. A že tato autorka výzvy ke zdanění bohatých sama dluží na daních státu New York i federální vládě. Dluží i na nájemném, ale to je zřejmě forma boje proti kapitalismu. A že New York Post našel bývalé zaměstnance jejího salonu, kteří si stěžovali, že s nimi zacházela jako s onucemi.

A nepřekvapí vás ani, že Jamesová loni zužitkovala smrt George Floyda tím, že vymyslela akci „15 percent pledge“, což byl požadavek, aby se prodejci oblečení zavázali k tomu, že budou odebírat 15 procent zboží od firem vlastněných barevnými lidmi. Požadujeme jen sociální spravedlnost, vysvětlovala návrhářka. Chápejte, je z definice znevýhodněná tím, že je barevná žena – imigrantka. A to, že k jejím klientkám už tehdy patřila Beyoncé, Rihanna nebo Meghan Markleová, manželka britského prince Harryho, je z hlediska progresivní teorie nepodstatné.

Člověku nezbývá než žasnout nad tím, jak je kapitalismus pružný a odolný. I na první pohled radikální kritiku kapitalismu dokáže asimilovat a využít k inovativní formě výpalného.

Je to komedie pokrytectví, kterou uměl báječně popisovat třeba satirik Tom Wolfe, ale ten zemřel v roce 2018. Mezi těmi dnešními je až příliš mnoho těch, kteří sice pózují jako rebelové, ale nejraději by se taky viděli na Met Gala.

Ale odhlédneme-li od lidské komedie, za šaty AOC se skrývá řada věcí, které už nejsou tak prvoplánově předvídatelné.

Především, pokud si za „Tax the rich“ představíme požadavek, aby bohatí platili vyšší daň z příjmu, tak Amerika už bohaté zdaňuje dost. Země, jejíž federální vláda nemá obdobu naší DPH a nějakou nepřímou daň vybírají jen některé státy, se nutně musí spoléhat víc na daně z příjmu. Sociální sítě sice čas od času oblétnou nějaké studie snažící se dokázat, jak málo američtí boháči platí na daních, ale ty se zpravidla spoléhají na nějaký fígl, třeba míchají dohromady příjmy a majetek. Jedním ze spolehlivých ukazatelů toho, že Amerika boháče daní, je to, že se rozpočty v recesích okamžitě dostávají do potíží. Protože boháči nemají zisky. DPH je vůči recesím přece jen odolnější.

O Donaldu Trumpovi se ujalo říkat, že mluvil jako populistický hulvát, ale vládl jako konvenční republikán. Do značné míry je to pravda. Jako důkaz bývá uváděno, že na počátku svého funkčního období dal před jinými prioritami přednost daňové reformě, jež byla pevně v režii kongresových republikánů – a pak už v domácí politice neudělal vlastně nic.

Jenže to nebyla tak docela pravda. Daňová reforma snížila sazby pro bohaté. Ale dostalo se do ní pár inovativních prvků. Jeden z nich se skrýval pod názvem zastropování odečitatelnosti místních a státních daní – anglicky SALT deduction. Tento technicky znějící, většině Američanů nic neříkající termín byl jedním z Trumpových nejradikálnějších populistických kroků – redistribuoval prostředky od bohatých k chudým v řádu desítek miliard dolarů ročně.

Demokraté o něm ve svých kampaních moc nemluvili, chtěli udržet pozornost u snížení sazeb pro bohaté. Ale o to víc se ho snaží nyní ze zákona odstranit. Proč?

Daně v jednotlivých státech a municipalitách se v Americe velmi liší. „Modré“ státy zpravidla vybírají vyšší daně, protože chtějí poskytovat více veřejných služeb. A hlavně některé municipality. Jsou to zpravidla daně z nemovitostí, a ty jsou v bohatých lokalitách drahé. Ty peníze se zpravidla utratí v místě – zejména proto, že základní a střední školy jsou v USA financovány lokálně, převážně z daně z nemovitostí.

Takže bohatí lidé ty daně platí rádi – vydávají tak jen velmi malou oklikou peníze na svou vlastní spotřebu. Protože dobré školy jsou to, co rozhoduje o atraktivitě lokality a ceně nemovitostí. Jsou taky motorem nerovnosti a čím dál nemilosrdnějšího třídění americké společnosti – takového, že s Američany jiné majetkové (a vzdělanostní a sociální) skupiny už vůbec nepřijdete do styku.

Platí je rádi taky proto, že si je odjakživa mohli odečítat z federálních daní. Není to krásné, že tyto lokální daně, vlastně investice do svého vysokého statusu, si mohu odečíst z federálních daní? Je to tak krásné, že těm lidem to dokonce přijde spravedlivé. Ale na to lze namítnout, že to spravedlivé není, protože ty daně spolu nemají nic společného. Zatímco z lokálních daní si lidé financují de facto svou osobní spotřebu, věci sloužící jen jim a sousedům, z federálních daní se financují věci sloužící všem.

A Trump s republikánským Kongresem v roce 2017 tuto odpočitatelnost zastropoval na deseti tisících dolarech. Vzkázal tím zhruba toto: Říkáte, že bohatí mají platit vyšší daně, tak plaťte. Federální rozpočet nemá subvencovat váš lokální socialismus.

Američtí demokraté jsou dnes stranou bohatých s levicovou rétorikou. Proto je tento Trumpův tah postavil před velký problém. Zastropování SALT deduction muselo pryč. To bylo jasné sdělení voličů kongresmanům z bohatých okrsků. Kvůli tomu vás volíme. Ale zároveň o tom demokrati ve své rétorice pro nejširší vrstvy moc nemohli mluvit. Protože jak takovou věc zdůvodnit, a přitom zůstat šampionem prostých lidí?

Těžko. Komentátorka Meghan McArdleová takto shrnuje data od think-tanku Committee for a Responsible Federal Budget:

„Domácnosti jedné desetiny procenta lidí s nejvyššími výdělky by získaly okolo 150 tisíc dolarů a ti ve středu příjmové distribuce asi 15 dolarů. Zrušení zastropování by připravilo federální rozpočet do roku 2026 asi o 350 miliard dolarů a odhadujeme, že 85 procent této částky by zůstalo v kapsách nejbohatších pěti procent Američanů.“

Můžete bojovat za vyšší příjmy horních pěti procent, a přitom zůstat „stranou pracujícího lidu“? Geriatrické vedení Demokratické strany, podporované kongresmany z nejbohatších okrsků, to zkouší. Ale v politice, jak známo, o vašich postojích rozhoduje to, kde právě sedíte. Joe Biden teď sedí v Bílém domě a má na starosti federální rozpočet. Příjmy ze zastropování už jsou v rozpočtových výhledech zapracované a Biden o ně nechce přijít. A nejen to. Nejmenovaný zdroj z Bílého domu řekl před pár měsíci webu Axios, že Trumpovo zastropování je i „dobrá politika“. A o jeho odstranění neusiluje. V boji za oprávněné zájmy horních pěti procent nechává Nancy Pelosiovou a Chucka Schumera samotné.

A tady se dostáváme do bodu, kdy musíme americkým socialistům – konkrétně jejich nestorovi Berniemu Sandersovi a taky AOC – vyslovit uznání. Tito dva tuto hru hrát nechtějí. Když demokraté zkusili v roce 2019 v Kongresu zastropování zrušit, AOC hlasovala s republikány proti většině svých kolegů – včetně většiny členek své socialistické partičky. A Bernie Sanders řekl v rozhovoru v květnu: „Když mohou republikáni tvrdit, že je to snížení daní pro bohaté, vysíláme strašně špatný signál.“ Má pochopení pro situaci Schumera a Pelosiové, protože v některých volebních obvodech jde o velmi těsné volební výsledky, ale „musíte jasně dát najevo, na čí straně stojíte – a když chcete opravdu bojovat za pracující rodiny, nemůžete být na straně bohatých a mocných“.

Demokrati se teď v Kongresu chystají schválit mamutí, bilionový zákon – nominálně jde o plán investic do infrastruktury – a vidina těch výdajů na dosah ruky zvyšuje tlak na všechny členy jejich klubu, aby se dohodli. A tak Sanders i AOC začali couvat. Sanders, předseda rozpočtového výboru Senátu, už v červnu ustoupil a podepsal se pod rozpočtový návrh, který počítá se zvýšením zastropování. A AOC napsala minulý týden na Twitteru, že je stále proti „stoprocentnímu“ zrušení zastropování, ale že je ochotna „podívat se na problémy rodin v oblastech s vysokými životními náklady, které se ocitly pod tlakem“. Čímž mínila zvýšení zastropování z 10 tisíc dolarů na 20 tisíc. Otázka je, jestli to bude stačit takovému Tomovi Snozzimu, demokratickému kongresmanovi zastupujícímu volební obvod Lloyd Harbor ve státě New York, který je jedním z nejhlasitějších bojovníků za zrušení Trumpovy populistické daně. Jeho voliči, samí dobří demokraté podporující sociální spravedlnost a Black Lives Matter, se ocitli pod tlakem, protože mají průměrný příjem přes 250 tisíc dolarů. V roce 2019 tam majitel průměrné nemovitosti platil daň z nemovitosti 40 tisíc dolarů. Takže mu zvýšení zastropování odečitatelné položky z 10 tisíc na 20 tisíc bude málo.

Poučení? Není všechno zlato, co se třpytí. Nominální sazby daně z příjmu nejsou všechno. A pravice a levice už nejsou, co bývaly.

23. září 2021