Jak volby změnily Velkou Británii

Konec thatcherismu

Jak volby změnily Velkou Británii
Konec thatcherismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V britském systému se některým okrskům říká korouhvičky. Vzhledem k tomu, že hlasy se sčítají relativně dlouho a nerovnoměrně, výsledek voleb se odhaduje podle těchto „korouhviček“, okrsků, kde to žádná strana nemá jisté, takže ukazují směřování celé země. Ale i na korouhvičky se většinou čeká relativně dlouho, první jsou ohlašovány někdy ve dvě v noci. Tentokrát tomu tak nebylo. Když v deset hodin britského času byl publikován exit poll, který přisuzoval konzervativcům obří většinu 86 hlasů, labouristé to shazovali tím, že jde pořád ještě jenom o průzkum a je potřeba počkat na opravdové výsledky. Pak chvilku po jedenácté večer přišel šok. Okrsek Blyth Valley, který vysílal labouristu do Londýna nepřetržitě od roku 1935, senzačně zvolil konzervativce. Bylo jasné, že levici čeká perná noc. Zároveň však vyplynulo, že v britské politice došlo k zásadnímu posunu, politická krajina se za pár hodin naprosto změnila.

Boris Johnson (55) s přítelkyní Carrie Symondsovou (31) se vrací do Downing Street č. 10 po vyhraných volbách. - Foto: Reuters

Málokdy se stane, že bojový plán vyjde naprosto dokonale, toryům se to podařilo, a dokonce předčili své očekávání. Jejich strategie se vždy zakládala na rozbourání „rudé zdi“, tedy historicky labouristického území, kde některé okrsky volí levici nepřetržitě již sto let, ale které bylo zároveň většinově jasně pro brexit. Chtěli tím vyrovnat očekávané ztráty na předměstí Londýna a v severovýchodní Anglii. Tyto oblasti jsou zase historicky konzervativní, ale silně proevropské. Nakonec se „rudá zeď“ rozsypala, ale překvapivě v Londýně a okolí konzervativci ztratili jediný okrsek, eurofanatický Putney. Výsledek je historické vítězství.

Hlavní důvody jsou dva: brexit a Jeremy Corbyn. Konzervativci založili celou svou kampaň na jednoduchém sdělení „Dokončeme brexit“ (Get Brexit Done). Johnson neustále opakoval: „Žádné další váhání a zpožďování.“ Konzervativcům se tak podařilo prodat svoji „message“, že parlament se tři roky hádal a zrazoval voliče, místo aby naplnil slib z referenda. Jediná šance, jak toho dosáhnout, je volit torye. Celá kampaň tomu byla podřízena. Volební program vynikal hlavně svou nudou, bez velkých bombastických reforem. Snaha byla především nikoho nevyplašit. V předvolebních debatách Johnson exceloval, pokud se mluvilo o brexitu, pokud bylo jiné téma, mluvil o něm stejně.

Z voleb se mu tak podařilo do velké míry vytvořit druhé referendum o brexitu a sjednotit za sebou euroskeptiky. Lze samozřejmě namítnout, že za to jeho vítězství může britský volební systém. Brexitové strany získaly pouze nějakých 46 %, zatímco proevropské strany 52 %. Jenže i když hlavním tématem byl brexit, nelze říci, že byl jediným. Řada lidí jistě volila i podle jiných měřítek, než je jejich vztah k EU. Navíc volební účast 67,3 % je nižší než ta z referenda (72,2 %). Přitom úspěch kampaně za odchod byl postaven na tom, že dostala k urnám lidi, kteří normálně nevolí. Dělat závěry, jak by dopadlo druhé referendum, je tedy zavádějící. Pravda je, že všichni znají pravidla voleb a brexitáři vyhráli naprosto demokraticky.

Lídr labouristů Jeremy Corbyn opouští stranické sídlo po nejhorší porážce od roku 1935. - Foto: Reuters

První poučení z voleb tak je, že brexitu již nic nebrání a proběhne nejpozději 31. ledna.

Svou velkou zásluhu, možná úplně největší, na volebním vítězství konzervativců však má nepochybně i Jeremy Corbyn. Aktivisté a kampaňoví dobrovolníci hlásili, že jeho jméno je při přesvědčování voličů extrémně toxické. Nejvíc se psalo o Corbynově antisemitismu. Je nepochybné, že pokud není sám antisemitou, tak nenávist k Židům ve straně minimálně kryl. Jenže mnohem víc mu nejspíš uškodilo zdání, že v každé kauze se přidal na stranu nepřátel Británie, ať jde o irské teroristy, československou StB, nebo Putinovo Rusko. To muselo neuvěřitelně štvát voliče z dělnické třídy. Ti patří mezi nejvlastenečtější Brity a pocit, že Corbyn pohrdá vlastí, mu uškodil.

Neméně mu jistě uškodil radikální ekonomický program labouristů. Nové mandatorní výdaje měly dosáhnout 83 miliard liber ročně, dalších 55 miliard mělo jít na investiční náklady, zřízen měl být „Národní transformační fond“ v hodnotě 400 miliard. K tomu je potřeba ještě připočíst náklady na kompenzaci za zestátnění dopravy, vody, energie a internetu. Corbyn tvrdil, že nové výdaje pokryje zdaněním pěti procent nejbohatších. Tomu nikdo nevěřil. Obří sumy odlákaly nejen možné konzervativní remainery, kteří kvůli brexitu zvažovali volbu labouristů, ale i dělnické voliče, pro které byly určeny. Lord Ashcroft, bývalý konzervativní politik, nyní politický sociolog, pravidelně publikoval závěry ze svých focus groups s voliči. Například o plánovaném rozhazování jeden z nich řekl: „Corbyn tvrdí, že utratí 83 miliard, a toryové, že tři. Tři zní uvěřitelně, ale 83?“

Labouristé se snažili z voleb udělat referendum o zdravotnictví. Tvrdili, že Johnson se chystá Národní zdravotní službu (NHS) zprivatizoval a prodat Američanům. Některé argumenty byly opravdu bizarní. Například labouristé upozorňovali nato, že konzervativci hlasovali proti zřízení státního zdravotnictví. To je sice pravda, ale stalo se tak v roce 1946. Argument o NHS vytahují labouristé před každými volbami a evidentně tomu tentokrát nikdo neuvěřil. Johnson dobře ví, že sáhnout na NHS je politická sebevražda.

Jeremy Corbyn se tak ukázal jako naprostá tragédie pro Labouristickou stranu a nepochybně nese velkou zodpovědnost za volební debakl. Trochu přijatelný a schopný lídr by dokázal nápor ustát a možná i zvítězit. Konzervativci nebyli v dobré formě. U vlády už devět let, rozhádaní, bez zářivých výsledků. Corbyn se snaží svést porážku pouze na brexit. Pravda je, že labouristé ztráceli podporu po celé zemi, v proevropských okrscích sice méně, ale také. Ukázalo se, že Corbyn je opravdu nevolitelný. Potvrzuje to průzkum společnosti Opinium. Podle něj 37 % lidí, kteří volili Labour Party v roce 2017, avšak letos jinou stranu, tak učinilo kvůli vedení strany, 21 % kvůli jejímu postoji k brexitu a 6 % kvůli ekonomické politice.

První ministryně Skotska a šéfka SNP Nicola Sturgeonová pózuje s nově zvolenými poslanci své strany. - Foto: Profimedia.cz

Jenže je možná trochu nespravedlivé házet veškerou vinu na Corbyna. Problémem je celá Labouristická strana. Z té se postupem času stalo uskupení městských liberálů, které víc než situace v industriálních oblastech zajímá otázka LGBT, kolik menšin přijímají oxfordské koleje, globální oteplování a uprchlíci. Na své voliče si vzpomenou jednou za pět let, těsně před volbami, kdy se je snaží uplatit novými dávkami. Dělnická třída se ve svém rozhodování dlouho chovala velmi kmenově, představa volit konzervativce byla tabu. Z toho labouristé těžili. Otočku k městským liberálům započal Tony Blair v roce 1997, kdy díky tomu vyhrál přesvědčivě volby. Blairovská koalice dělníků ze severu a měšťáků z jihu se však nyní definitivně rozpadla. Dochází k velkému přepólování: z konzervativců se stává dělnická strana a z labouristů strana liberální střední třídy. Brexit s tím vším souvisí. Zastavení brexitu bylo právě projektem liberálních kruhů. Průmyslové oblasti, které masivně hlasovaly pro odchod z EU, se cítily zrazeny, že jejich hlas se nepočítá, že středostavovské elity nerespektují demokracii. Pokaždé, když vyšel další komentář, další názor, že ti, kdo hlasovali pro brexit, jsou hloupí nevzdělanci, se zvětšila jejich naštvanost. Boris Johnson sice mluví s elitářským přízvukem a chodil na ty nejlepší školy, ale jeho životní styl, jeho nevhodné vtipy a chlapácké chování je jim mnohem bližší než chování novodobých levicových puritánů.

Poučení z voleb, že politická korektnost naprosto nezabírá, zesiluje osud Liberálních demokratů. Ti na sociálních tématech moderní levice postavili svou kampaň a naprosto pohořeli. Prosazovali zrušení brexitu bez referenda, což přišlo nedemokratické i mnohým remainerům, téměř nulové imigrační kontroly a pár dnů před volbami se jejich šéfka Jo Swinsonová přihlásila k progresivistickému pohledu na svět, který nevidí žádný rozdíl mezi muži a ženami. Výsledkem je, že Lib Dems obhájili jen 11 křesel z 21 (devět z nich byli přeběhlíci). Jednou z obětí voleb je i sama Swinsonová.

Volby také znovu otevírájí otázku skotské nezávislosti. Skotská národní strana (SNP) zvýšila počet křesel z 35 na 48. Úspěch jistě využije k nátlaku k novému referendu o nezávislosti. Volby však také ukázaly strop SNP. Získala 45 % skotských hlasů, v podstatě stejný výsledek jako pro nezávislost v roce 2014. SNP navíc pomohla rozhádanost konzervativců a labouristů, ti ještě v minulých volbách byli ochotní volit takticky, aby zastavili SNP. Nepomohla ani Johnsonova osobnost, který je ve Skotsku extrémně nepopulární, ani to, že oblíbená lídryně skotských toryů Ruth Davidsonová odešla na mateřskou.

Dobrý výsledek SNP může být paradoxně výhodou pro konzervativce. Většina křesel, která od roku 2015 ovládají, byla historicky labouristická. SNP tak blokuje pěknou řadu levicových hlasů a navíc slouží jako strašák do dalších voleb.

Johnson se v kampani soustředil na odchod Británie z EU, vnucuje se tedy otázka, jak bude vypadat dalších pět let. Nejbližší týdny jsou jasné, ty se ještě budou týkat brexitu. Ale poté?

Nastane horečné vyjednávání o budoucí obchodní dohodě, která určí budoucí vztah mezi Británií a EU. Velká většina může napomoci rychlé shodě. Na jednu stranu dává velký manévrovací prostor Johnsonovi, který se tak nemusí bát rebelií hard i soft brexitářů. Na druhou to zase ukázalo Bruselu, že Johnson má opravdu obří mandát, takže je tu šance, že bude přístupnější ke kompromisům.

Zajímavější bude následující dění. Johnson si uvědomuje, že pokud si má udržet dělnické voliče, musí se o ně postarat. To bylo vidět hned v první povolební řeči. Volební slogan Dokončeme brexit byl vystřídán novým mottem: Lidová vláda (The People’s Government). Johnson mimo jiné pronesl: „Mám zprávu pro všechny, kteří hlasovali pro nás konzervativce, speciálně pro ty, kteří hlasovali pro nás konzervativce jednoho národa poprvé. Možná jste nám jen půjčili svůj hlas, možná o sobě neuvažujete jako o přírodním torym, ale jak jsem řekl před jedenácti lety lidem Londýna, když jsem vyhrál ve městě považovaném za labouristické, vaše ruka se mohla třást nad hlasovacím papírem, než jste zaškrtli konzervativce, a můžete zamýšlet vrátit se příště k labouristům. Pokud je to ten případ, jsem poctěný, že jste se rozhodli mně a nám věřit. Nikdy nebudeme považovat vaši podporu za samozřejmou.“ Je tak jisté, že ekonomicky se konzervativci posunou doleva. Zajímavé je použití výrazu „konzervativci jednoho národa“ (One Nation Conservative). Jde o prastarý směr v rámci konzervativní strany táhnoucí se od 19. století. Je silně paternalistický, věří, že vláda se má starat o všechny a hlavně zachovávat neměnnou sociální strukturu i za cenu ekonomických zásahů. Konzervativci jednoho národa tak praktikují sociální ekonomiku. Tato ideologie ve straně převládala do osmdesátých let, kdy ji nahradil thatcherismus se svým pojetím minimálního státu a co nejsvobodnější ekonomiky. S tím je nyní konec; od nové konzervativní vlády se dá očekávat zásahy do ekonomiky, konec deregulace, velké investice, zejména na průmyslovém severu. Daňové úlevy pro korporace jsou pozdrženy. Vláda již ohlásila, že zvýšení stropu pro národní pojištění, což se rovná daňovým škrtům pro nejchudší, bude mít přednost před snížením korporátní daně. Paradoxně tak thatcherimus nakonec nejspíš nezabije Corbyn, ale Johnson. Konzervativci se v ekonomice vracejí před rok 1979. Navíc jsou dnes značně liberální. David Cameron za svůj největší úspěch považoval prosazení manželství pro homosexuály, Johnson se účastní pochodů Pride, zmíněná Davidsonová je lesba, dítě počala umělou metodou. Johnson ve své vítězné řeči zmínil, že splní slib dosáhnout bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050.

Jen ve dvou sociálních oblastech vláda slibuje zpřísnění: v otázce imigrace a vězeňství. Pro sociální konzervativce tak může být staronová vláda zklamáním. Jenže je potřeba znovu porovnat situaci s thatcherismem. Sama Margaret Thatcherová patřila k sociálně nejkonzervativnějším premiérům poválečných dějin, paradoxně však její ekonomické reformy uspíšily sociální uvolňování. Naopak liberální Johnson se bude muset soustředit na udržení sociálně konzervativních voličů. Svářeče z Walesu opravu nezajímá problematika translidí a kulturní apropriace. Okolnosti mohou donutit konzervativce, aby se změnili.

Nastává nová éra toryů, kdy se budou podobat spíš kontinentální křesťanské demokracii (tedy aspoň tomu, co dříve bylo za ni považováno), nebo polskému PiS. Budou provádět státní zásahy do ekonomiky kombinované s konzervativní sociální politikou. Možná je to nová cesta pro pravicové strany po celém světě. Republikáni v USA již tvrdí, že Trump má zopakovat Johnsonovu taktiku. Možná i česká pravice, pokud by se přestala zaměřovat jen na pražského voliče, by mohla dosáhnout britských úspěchů.