Připravovaný film zkušeného dokumentaristy Petra Horkého se nečekaně trefil do tématu dnešní doby. Snímek Civilizace hovoří o udržitelnosti civilizací a popisuje, jakým způsobem zanikly vyspělé kultury minulosti. Horký však ve srovnání se zkoumanými světy dochází k závěru, že současné dění kolem epidemie koronaviru nebude příčinou kolapsu naší civilizace, ale součástí jejího budování.

Proč jste se rozhodli pro téma zániku civilizací?

Celý projekt vznikl v roce 2015, kdy jsem pro Českou televizi točil seriál Dobrodružství archeologie. Při natáčení práce českých egyptologů v Egyptě jsem se potkal s archeologem Miroslavem Bártou. Tou dobou jsem již měl v hlavě představu o filmu o společných rysech civilizací, které jsem pozoroval během 20 let cestování a natáčení. Při debatách s Miroslavem Bártou jsem zjistil, že to úžasně zapadá do jeho vědeckých pozorování. Začali jsme tedy pracovat na filmu, který se nějakým způsobem snaží pojmenovat, jak civilizace rostly, kulminovaly a kolabovaly a v jakém stádiu bychom tak asi mohli být my, jako naše západní globální civilizace. Zábavná věc kolem toho natáčení je, že mi Mirek Bárta pořád volá a říká – Už to máš hotový? Ať to stihneme než to začne. Dělali jsme si z toho srandu. Teď je venku trailer a pokud se všechno povede, tak by v září měl film jít do kin.

Takže přichází konec naší civilizace, tak jak ji známe?

Kamarádi a známí si mě dobírají, že tu virální kampaň, co nám dělala jistě nějaká čínská PR společnost, jsme trochu přehnali. Brali to jako černý humor. Ale důležité je říct, že to co se děje dnes, není kolpas civilizace. Je to jeden z průvodních jevů, který je projevem budování civilizace. My nejsme, ani jsme nebyli žádnými hlasateli konce světa. Ten film není o tom – počkejte, vy si všichni nabijete kokos. My říkáme naopak – spoléhejte na svůj vlastní rozum, na klasické hodnoty a uchopte tu civilizaci do vlastních rukou, protože ta tady může být ještě dlouho. To hlavní s čím se pereme od samého začátku, je to slovo kolaps, pod kterým si spousta lidí představí válku, zemětřesení katastrofu, smrt. O tom to není. Je to o tom, jak se ta civilizace mění a vyvíjí, protože to máme v rukou my. Je jenom otázka, jestli jsme si toho vědomi.

Může to současné dění naopak nějak naší civilizaci do budoucna pomoci?

Věřím, že spousta podnikatelů, kteří už teď krachují a jsou v těžké existenční nouzi, mě bude chtít přizabít, ale já to vnímám jako určitou příležitost. Vidím v tom jakési obnažení křehkosti systému. Spousta z nás si zvykla, že systém vyřeší všechno za nás. V knížce Saturnin doktor Vlach říká – „Jestliže prožíváme delší dobu idylu, osud nám prokáže neocenitelnou službu, pokud nás popadne za límec a na chvíli vyhodí na mráz, ale poté nás zase vrátí do té krásně vyhřáté chalupy, kde najednou přestaneme nadávat na to, že kamna kouří, ale uvědomíme si, jaká je to paráda, že pěkně hřejí.“ Já mám pocit, že při vší té hrůze, co se teď děje, tak je to jako ta slova doktora Vlacha, když nás ta epidemie pouze plácla a vypadá to, že se brzy vrátíme do bezpečných mechanismů našich civilizací a řadu věci si budeme moci uvědomit. Ale uvidíme. Jsme v situaci, o které nikdo neví, jak skončí.

Zdeněk Jirotka psal Saturnina za války, takže asi zažíval neblahé pocity z života v protektorátu, které mohly v něčem připomínat i to dnešní vytržení z pohodlného života…

Minimálně se taky ocitl v nestandardní situaci způsobenou lidskými rozhodnutími, s tím, že neví, jaký ten zítřek bude. Já mám hrozně rád polární výpravy. Pro mě je jednou z obrovských hodnot, které mi ty cesty přináší, že jako chlap mám bezprostřední kontakt se svou existencí a bytím. Vím, že když se ráno kvalitně nenajím, tak večer již nemám sílu, což je svým způsobem nesmírně osvobozující, protože najednou je má existence čitelná. Ve fungování západní civilizace, i kdyby se člověk na všechno vybodnul a přestal chodit do práce, tak bude možná několik měsíců trvat, než ho vyhodí a přestane dostávat plat. To se teď změnilo a náš vliv na vlastní životy není zprostředkovaný, ale je téměř přímočarý. To si myslím, že je další obrovský dar této kapitoly. Je to taková naše neškodná polární výprava.

Ovlivnila nějak nastalá situace samotné natáčení filmu?

Teď jsme měli točit s Lechem Walesou, ale tím, že jsou zavřené hranice, tak se to neuskutečnilo. Takže tady dochází k úžasnému fenoménu, že se ten náš film z pozice akademické posouvá až téměř do reality show. Je i svědectvím toho, co se teď děje. Já jsem se i v posledních dnech propojil s několika kameramany na celém světě a shromažďuji záběry, jak to vypadá na letištích nebo ve vylidněných městech. Tím pádem to už není jenom film, který vypráví o něčem, co by mohlo být, ale mapuje to co mi teď všichni reálně žijeme. Před měsícem by nikdo nevěřil, že je to možné.

Když se podíváme na ty civilizace, které jste studovali. Mohl byste tedy trochu „spoilerovat“ a prozradit, co vedlo ke konci civilizací?

Je strašně zajímavý, že když jsem se v Egyptě bavil s místními, kteří mi hrdě říkali – můj rod je tady odjakživa, po tisíciletí, tak když jsem se jich ptal, jestli jejich prapradědeček stavěl pyramidy, tak mi řekli, že ano, že to je jejich krev. Zeptal jsem se jich tedy, proč jim pradědeček neřekl, jak to stavěli a proč to stavěli? Proč to nedošlo až do dneška? Proč se to nepředávalo z generace na generaci? Ilustruje to, že ty civilizace nikdo nevyvraždil, nevymřely, nebyla tam genocida. Změnily se ale hodnoty, dramaticky se mění důležité a nedůležité věci. Když jsme v Amazonii točili s kmenem Waorani, tak to je kmen, který chce sám sebe změnit v turistickou lokalitu. Usilují, aby k nim začali jezdit turisté, protože cítí přímé ohrožení od těžařů. Důležité je adaptovat se na změnu pravidel a hodnot. Změna může přijít z venku, jako to bylo u kmene Waorani, nebo zevnitř, že se změní móda a trendy. Teď jsou pro nás důležité drahé mobily, ale za padesát let může být důležité něco úplně jiného.