Komentář Petra Holuba

Vyšší daně jako diktát

Komentář Petra Holuba
Vyšší daně jako diktát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Záchrannou brzdou lze zachránit vlak před vážnou nehodou. Její nevhodné použití však může naopak vlak vykolejit. Ve středu v deset hodin záchrannou brzdu použije vládní koalice, aby zachránila rozpočet na rok 2020. Ovšem výsledkem může být srážka s ústavou.

Šéf poslanců ANO Miroslav Faltýnek a jeho kolegové z ČSSD a KSČM dobře vědí, že nemají jinou možnost. Zákon o zvyšování daní není sám o sobě příliš důležitou normou, protože zvyšuje příjmy rozpočtu v příštím roce jen o nějakých 15–20 miliard, tedy o jediné procento. Jenže neschválená norma se už stala podkladem k návrhu rozpočtu a bez ní bude nutné rozpočet přepracovat nebo odložit. Pár měsíců rozpočtového provizoria na počátku roku 2020 nebude katastrofou, přesto mimořádně špatnou vizitkou pro vládu.

Ovšem schválit zákon o zvyšování daní do konce roku je stále ještě možné, pokud ho sněmovna ve třetím čtení odhlasuje tento týden. Pak normu stihne projednat Senát na schůzi okolo desátého prosince, a i když horní komora návrh odmítne, může být ještě v posledním týdnu před Vánocemi sněmovnou přehlasována. Týden mezi svátky pak stačí na to, aby normu podepsal prezident a byla vyhlášena ve sbírce zákonů. Proto je třeba ještě dnes ukončit debatu ve třetím čtení, i když všichni poslanci ještě nestihli promluvit, zákon odhlasovat a poslat senátorům.

Tím bude nepochybně porušen jednací řad sněmovny a podle názoru opozice také demokratická ústava, protože všichni občané nedostanou prostřednictvím svých zástupců možnost k zákonu se vyjádřit. Faltýnek a jeho spojenci ovšem nejdou do ztracené bitvy. Omezit debatu v parlamentu s poukazem na to, že se opozice pokouší o obstrukci, se čas od času snaží různí představitelé té které vlády. Například koalice Petra Nečase při schvalování reformního balíčku v roce 2011 omezila vystoupení poslanců na deset minut a ještě sloučila rozpravu k jedenácti různým zákonům. Ústavní soud proti tomu neměl námitky. Před třemi lety zase koalice Bohuslava Sobotky přerušila ještě nedokončenou debatu o EET a nechala hlasovat, stejně jako tentokrát faltýnkovci, tedy poslanci z koalice Andreje Babiše. I v případě EET dali ústavní soudci sněmovní většině za pravdu. Soudci „neshledali, že by došlo k porušení práv opozice či principů demokratického právního státu na poli parlamentního práva obecně, resp. v takto tvrzené intenzitě“, stojí v příslušném nálezu.

Co prošlo před třemi lety, může projít i tentokrát. Ovšem žaloba na zákon o zvyšování daní zamíří k Ústavnímu soudu znovu a těžko dopředu říci, jaký verdikt přijde z Brna tentokrát. Teoreticky mohou soudci zjistit, že letos byly principy demokratického státu porušeny dost „intenzivně“ na to, aby se zákon schválený nesprávnou procedurou přímo zrušil.

Kdo zdržuje nejvíc

Leccos jde vytknout oběma stranám sporu. Ani opoziční poslanci se nedrželi pravidla, že se ve třetím čtení pouze upřesňují formální detaily, protože věcný obsah se projednává už ve druhém čtení. Naopak poslanci koalice měli vyzvat předsedajícího, ať věcné námitky ve třetím čtení nepřipustí, a nemuseli potom porušovat pravidlo, že každý poslanec má právo vyjádřit svůj názor. Smyslem sporu je však něco jiného. Pokud koaliční poslanci radikálním způsobem jenom zastavili obstrukci, pak jim nelze tolik vytýkat. Existuje ovšem i varianta, podle níž chtěli násilím omezit demokratickou diskusi. K tomu několik indicií existuje.

Sporná norma z dílny ministryně financí Aleny Schillerové patří ke speciální kategorii zákonů, které takřka každým rokem mění daňovou legislativu pro příští období. Proto je třeba předložit sněmovně návrh obvykle složité a nepřehledné normy včas, aby ji poslanci stihli prověřit, a hlavně dodrželi termíny na projednání. Pokud chtěla vláda takový zákon prosadit do konce roku a pokud přitom musí počítat s odmítnutím Senátu, pak lze označit polovinu června, kdy Schillerová poslancům normu poslala, za šibeniční termín.

V posledních letech si to nedovolil nikdo s jedinou výjimkou z roku 2014. Tehdy ministr financí Babiš předložil zákon až počátkem září. Poslanci ovšem zkrátili termíny mezi prvním, druhým a třetím čtením ve sněmovně na nejmenší možnou míru a normu s odřenýma ušima stihli. Z tohoto pohledu měla také Schillerová letos dost času. Ovšem koaliční poslanci připustili, aby se na druhé čtení čekalo celé prázdniny, přesně o 47 dnů déle, než bylo nutné. Další tři týdny navíc se zbytečně otálelo mezi druhým a třetím čtením. Jednou větou, vláda poslala zákon do sněmovny na poslední chvíli a Faltýnkovi lidé nechali zákon u ledu dva a půl měsíce. Pod tlakem termínů pak už osmý den od reálného začátku třetího čtení oznámili, že debatu nezákonně ukončí.

Na jedné straně stojí obvinění vůči opozičním poslancům, že obstrukcemi komplikují schválení zákona a spolu s ním i rozpočtu. Naopak lze podezírat koalici, že se do časového stresu dostala úmyslně, jen aby mohla nepříjemnou debatu o zvyšování daní s odkazem na termíny předčasně ukončit. Pokud se ovšem vláda opravdu pokusila obejít debatu ve sněmovně a spolu s ní i „principy demokratického státu“, pak je to opravdu vážné.

 

6. listopadu 2019