Durynsko, jih bývalé NDR, je pro Čechy velmi blízké zahraničí. V této malé, řídce osídlené spolkové zemi Německa měli na podzim volby a po nich mají rozdrobenou politickou scénu. Dosud vládnoucí levicový blok – Levice s velkým L, jinak přímý nástupce komunistické SED; sociální demokracie; Zelení – tehdy těsně přišel o většinu. To znamená, že těsně vyhrál „měšťanský tábor“. Otázka je, nakolik o něm můžeme mluvit jako o jednom táboře – křesťanská CDU ani slaboučká liberální FDP nechtějí mít s Alternativou pro Německo (AfD) nic společného. 

Minulý týden se v Durynsku konečně měl volit nástupce postkomunistického premiéra Boda Ramelowa. S vědomím menšinového postavení levice od voleb na podzim by jeden myslel, že Ramelow prohrál nikoliv překvapivě. Nikdo z „měšťanského tábora“ pro něho nehlasoval. Naopak tito lidé en bloc zvolili kandidáta liberální  FDP Thomase Kemmericha. Ten se patrně i ke svému překvapení stal zemským premiérem. Mezi liberály, léta na okraji a v bývalé NDR zvlášť, vypuklo nadšení. Vydrželo 24 hodin 31 minut.

V Berlíně a napříč celým Německem vypukla panika, že se k moci nepřímo dostávají nacisté. Kemmerichovi se začaly vyčítat hlasy od poslanců AfD. V Erfurtu prý byla ve středu protržena hráz (Dammbruch!), je to dokonce civilizační zlom (Zivilisationsbruch). Všemi stranami, s nimiž doufal vládnout – tedy kromě AfD a postkomunistů –, byl Kemmerich odmítnut, protože je ušpiněn podporou AfD. Nestačilo zapřísahat se, že alternativci ho volili, aniž by jim za to cokoliv slíbil, aniž by to s nimi bylo dokonce předdomluveno. Nestačila deklarace, že s nimi absolutně nechce vládnout, že u nich  dokonce nebude hledat ani tichou podporu.

Když se ráno po triumfální středě probudil, zjistil, že dům má posprejovaný hesly Antify. Výhrůžky se množily tak, že policie jeho dětem musela přidělit ochranku. V různých německých městech se demonstrovalo před pobočkami FDP. Liberálové (!) jsou na těchto demonstracích označováni za pomahače nacistů. Do Erfurtu z Berlína za Kemmerichem přijel šéf strany, a tak ve čtvrtek musel nově zvolený premiér oznámit, že vlastně vládnout nechce a místo toho si přeje vypsání nových voleb. K těm patrně nedojde, skoro všechny strany až na postkomunisty a AfD se obávají propadu. Může to dopadnout tak, že místo liberála Durynsku opět povládne postkomunista, tentokrát s malou pomocí buď liberálů, nebo křesťanských demokratů. 

Předcházející popis bohužel není s to ani vzdáleně evokovat ohromnou masírku, která po volbě Kemmericha i hlasy AfD vypukla. Kancléřka Angela  Merkelová z daleké jižní Afriky vzkázala, že takový výsledek hlasování je „neodpustitelný“ a že je třeba ho „vzít zpátky“, tedy nějak revokovat. Koaliční partner Merkelové, sociální demokraté, explicitně žádal hlavy. Jedné se jim dostalo teď v sobotu, její nositel se jmenuje Christian Hirte, mladý poslanec CDU původem z Durynska, vládní zmocněnec spolkové vlády pro bývalou NDR. Hirtemu se stala osudnou radost z porážky (post)komunisty a výhry středového liberála. Za tweet s tímto vskutku paličským zněním: „Srdečná gratulace, Thomasi. Volba Tebe coby kandidáta politického středu ještě jednou ukazuje, že Durynkové odvolili rudo-rudo-zelenou vládu. Mnoho úspěchů při tomto těžkém úkolu ve prospěch Svobodného státu Durynsko!“ byl Merkelovou donucen k rezignaci. Stalo se to v sobotu a známý, v konzervativním táboře zbožňovaný komentátor vystupující pod pseudonymem Don Alphonso reagoval jedinou větou: „CDU je mrtvá.“

Levice, od jednoho místopředsedy sociální demokracie až po vedení mládežnické organizace Zelených, chce pokračování čistky v měšťanském táboře. Aktuálně se v něm asi nejvíc bojí Merkelové ministryně pro digitalizací Dorothee Bärová. Svůj gratulační tweet do Durynska samozřejmě už smazala, teprve se uvidí, jestli včas.

Celá ta kampaň namířená proti každému v měšťanském táboře, kdo veřejně neodsoudí sebemenší formu spolupráce s AfD, v podstatě dospěla na hranici politického pogromu. A to nelze dobře ospravedlnit ani poukazem na durynské specifikum. Durynskou AfD totiž vede národovec Björn Höcke, který některými svými výroky v uplynulých letech pomáhal kartelu politiků, médií, velkého byznysu a občanské společnosti proti jeho straně. Velká většina AfD není nahnědlá a ani s Höckem to není tak jednoduché. Německé noviny a časopisy s ním žádné velké rozhovory neotiskují, proto za ně nedávno musel zaskočit švýcarský týdeník Weltwoche – a tam, v dlouhém interview Höcke docela věrohodně vysvětluje, že svými neblaze proslulými výroky, například že Hitler nebyl „absolutní zlo“, myslel něco jiného, než co mu mainstream opakovaně vkládá do úst. (V tomto případě že i Hitler byl člověk, který se prostě rozhodoval strašně a zločinně, a že statisíce Němců – Hitlerových  současníků tedy nelze vyvinit s ohledem na nějaké nadlidské zlo, které by se usídlilo v čele státu; tento výklad je mimochodem známý ze starších  debat mezi historiky, přičemž „höckeovskou“ pozici zastávali spíš ti kritičtější, kteří byli obecně doleva.) 

Höcke skutečně není žádný klasický liberál, což generace zakladatelů této partaje ještě byla. Ale v tomto povyku, je to zřejmější den ode dne, nejde o nějakého Höckeho, a už vůbec ne o památku vězňů z Buchenwaldu, které si po svém debaklu ve středu bral do úst Ramelow. 

Je to německá varianta boje s tzv. populismem, která v Německu vzhledem k jeho historii nabírá podobu ex post boje s nacismem. Nezanedbatelná část elektorátu, jemuž by se v historicky méně neurotizovaných společnostech normálně říkalo pravicový, byla zahnána do přísné karantény. Výsledkem takového posunu logicky může být jen vláda čisté nebo naředěné levice, v podstatě trvalá. V tomto případě je bývalá komunistická strana, jejíž stát ještě před 31 lety střílel na mladé uprchlíky přes Berlínskou zeď, potichu včleněna do kartelu proti populistům. Nejnapínavější otázka dneška zní, jak velká část onoho „měšťanského tábora“ to nechá projít. U německých sousedů jsme právě svědky kolosálního manévru s otevřeným výsledkem.