komentář Ondřeje Štindla

Debaty po vražedném víkendu

komentář Ondřeje Štindla
Debaty po vražedném víkendu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve Spojených státech došlo během víkendu k dalším dvěma hromadným vraždám střelnou zbraní – v texaském El Pasu střílel jednadvacetiletý Patrick Crusius. Zavraždil dvaadvacet lidí, svůj zločin vysvětloval v manifestu zveřejněném na sociálních sítích, podle nějž byla jeho motivem nenávist k hispánským imigrantům, snaha zabránit jejich „invazi“. Několik hodin po něm vraždil v Daytonu ve státě Ohio Connor Betts. Velice rychle ho zastřelila policie, i tak se jeho oběťmi stalo devět lidí (včetně vlastní sestry). Ten po sobě vysvětlení vlastních motivů nezanechal, na sociálních sítích se prý projevoval jako stoupenec levice.

Samozřejmě ty zločiny a jejich souběh vyvolaly zděšení a účast a také horečné debaty. Velmi často se nesly v duchu tzv. whataboutismu – argumentace v stylu, „nemáš co odsuzovat A, když jsi neodsoudil taky B“, a podobně. Pokud někdo vytáhne ideologické motivy Patricka Crusiuse, je třeba připomenout teroristické útoky třeba militantních islamistů (a vice versa), jako kdyby se každá ze stran sporu (v tomhle případě o imigraci) potřebovala ujistit o své neposkvrněnosti.

Extremisté na té „mojí“ straně přece nevraždí. A kdyby náhodou vraždili, pak je k tomu dohnala ta druhá strana nebo byl jejich zločin politizovaný až dodatečně, byli to prostě šílenci. A pobouření nad tím vražděním mohou vyjadřovat jen ti, kdo se dostatečně pobouřili tehdy, když vraždili ti druzí. Tragédie je rychle překrytá žvástem.

Identifikovat jednoznačný motiv podobných obludných zločinů je asi přirozená lidská potřeba. V konfrontaci s tak děsivým popřením, odmítnutím života může nějaká jasně popsatelná příčina pomoci zbavit ten zločin jakéhosi černého kouzla, aury nepochopitelnosti, jež může pro někoho být také fascinující.

Podobná jednoznačná a jaksi hierarchická (jedna příčina, od níž se vše odvíjí) vysvětlení ale bývají také neúplná, třeba i nedostatečná. Jistě, fanatismus otevírá cesty k násilí, podobně i přesvědčení, že „jde o všechno“, a extrémní situace ospravedlňuje extrémní prostředky. Lidé, kteří se podobných zločinů dopouštějí, ale mohli být k podobnému vraždění disponovaní ještě předtím, než vzali za svou tu kterou nenávistnou ideologii – ne že by už od narození jejich cesta neodvratně vedla k hromadné vraždě.

Něco v nich asi rostlo, někam v života došli, k tomu strašlivému kroku nějak dospěli, zůstali sami se svou nenávistí a nechali ji růst. Vraždění se pro ně stalo lákavou odpovědí na vlastní izolaci a ztrátu smyslu, chorým a nesmyslným aktem vzdoru proti životu, který jako chorý a nesmyslný sami vnímali. Zatažení do sebe a neschopní uniknout hlučícímu davu, informační smršti, v níž si každý nakonec najde to svoje.

Existenciální krize může jen těžko mít nějaké čistě politické řešení, těžko se kvantifikuje, vyjadřuje v paragrafech a číslech. Západní společnost by si ale měla přiznat, že se v ní šíří, že ji může v některých lidech bezděčně podporovat.

6. srpna 2019