Kam nás posunula evropská zelená přestavba?

Němci občas procitnou až u Stalingradu

Kam nás posunula evropská zelená přestavba?
Němci občas procitnou až u Stalingradu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z vysokých cen elektřiny i plynu se začíná stávat nový normál. Lidem se ale kvůli jejich placení značně propadá životní úroveň a mnohé podniky už teď bojují o přežití. Vinu nese nejen nejistota spojená s Putinovou válkou, ale také překotné evropské zelené tažení. Jak moc se do současné situace propisuje německá Energiewende a celá energetická transformace, o tom se v Salonu Echa přou hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek, ekonom skupiny Natland Petr Bartoň, předsedkyně energetické sekce Hospodářské komory Zuzana Krejčiříková a Jaroslav Čížek z think-tanku Realistická energetika a ekologie.

Co nás čeká na podzim? Platí, že ten pravý šok kvůli cenám energií teprve přijde?

Bartoň: Klíčovým faktorem je plyn, který stojí za velkým nárůstem cen elektřiny. Platí ale, že problém teď už není nutně jen ve vysokých spotových cenách plynu, ale v těch dlouhodobých. Čím déle tady bude existovat napětí vyvolané Putinem, a nejen to válečné, tím víc se spotové ceny budou propisovat do těch dlouhodobých. Ty poté určují tarifní, případně fixní ceny pro domácnosti. Lidé, kterým na podzim vyprší fixované ceny, budou tedy nutně přecházet na vyšší. Není to ale jen o potenciálním ukončení války. Pokud evropské odhodlání odpoutat se od ruských energií bude dostatečně trvanlivé, vyžádá si to obrovské investice do změny infrastruktury; a ty se musejí z něčeho zaplatit. Je tedy téměř nulová pravděpodobnost, že bychom se dostali s cenami plynu, a tím pádem i elektřiny, na úrovně, které jsme zažívali v dobách před covidem.

Obrovský nárůst cen elektřiny a plynu lidem začíná výrazně snižovat životní úroveň. Česká vláda dosud razila pomoc jen sociálními dávkami. Až teď přišla s úsporným tarifem, prvním plošným opatřením, které cenu pro část odebrané energie zastropuje. Není to v tuto chvíli málo?

Bartoň: Záleží na tom, jestli zavádění úsporných a sociálních tarifů zohledňuje ty dlouhodobě vysoké ceny, o kterých jsem mluvil. Pak je totiž ten sociální argument oslabován. Nechci, aby to vyznělo nelidsky, ale pokud nastává situace, kdy budou v dalších deseti letech energie mnohem dražší, než jsme byli zvyklí, bude nutné, abychom se na tu novou realitu nastavili. Sociální tarif by měl být podle mě krátkodobý a co nejlépe cílený, aby na větší pomoc dosáhli jen ti nejpotřebnější.

Řežábek: Souhlasím s tím, že opatření jako úsporný tarif by rozhodně neměla zůstat navždycky, měla by být dočasná. Vidím každopádně světlo na konci tunelu. Takzvaný efekt Putin, který je jedním z důvodů drahých energií, má dvě složky. Jednou je nárůst ceny plynu. V předcovidové době se prodával zhruba za 20 eur za MWh, za covidu klesla cena až na 15 eur a po vypuknutí války cena vyskočila až na 90 eur, tedy historické maximum. To se promítlo do ceny elektřiny nárůstem řádově zhruba o 80 eur na MWh. Druhá složka efektu je pak to obrovské riziko, co bude dál. To přidává k ceně elektřiny přes padesát eur za MWh. Dlouhodobě ale není důvod, aby byly ceny plynu tak strašně vysoko, protože zemního plynu je na celém světě spousta. Asi 40 procent dosud Evropa odebírala z Ruska, což je velká závislost, které se bude postupně zbavovat. Evropská komise přišla s plánem RePower EU, ten jednoznačně říká, že ušetříme plyn úspornými opatřeními, například zateplováním, a výstavbou obnovitelných zdrojů. V některých případech půjde o regulatorní opatření, která bude nutné zaplatit, jako celek to však bude levnější než současné ceny energií. Takže dříve či později půjdeme z těch vysokých úrovní dolů.

Čížek: S tím, co zatím pánové řekli, nemůžu souhlasit. Putin není žádnou příčinou. Ta spočívá v tom, že jsme si bláhově usmysleli během několika málo let vymazat emise, které jsme tu přes tři sta let produkovali. Začali jsme nahrazovat stabilní energetické zdroje těmi nestabilními. Někdy kolem roku 2000 měl Putin v Petrohradu projev, kde mluvil o tom, že energie jsou zbraň. Víc než dvacet let si nás tedy vodí. To, že nechal vyprázdnit plynové zásobníky, byla poslední část přípravy na ukrajinskou válku. Pokud nezajistíme dostatek levné energie, což je základ prosperující společnosti, tak se ekonomika nemůže rozhýbat. Když budete mít benzin za dvě stovky, moc toho nenajezdíte. Platí, že čím víc obnovitelných, volatilních zdrojů, tím větší volatilita systému a růst problémů, které stát bude muset řešit. Točíme se v kruhu.

Jak zatím s drahými energiemi bojují podniky, paní Krejčiříková?

Krejčiříková: Žádný z těch úsporných a sociálních tarifů nemá být určen pro podnikatele, to je třeba říct. Jako Hospodářská komora jsme ve spolupráci s dalšími svazy vyvolali jednání na úrovni vlády, protože se domníváme, že je třeba řešit dopady vysokých cen nejen na domácnosti, ale i na podnikatelskou sféru. V mnoha jiných státech došlo na různé formy kompenzací pro průmysl, u nás nic takového není. Vzhledem k tomu, že u velké části naší členské základny se ceny proti loňsku zvýšily třeba o dvě stě procent, je podle mě krátkodobá pomoc nutná. A potřebujeme také jistotu, že v nadcházející zimní sezoně vůbec plyn bude. Protože pokud by došlo ke krizovým scénářům, počítá se s odpojením průmyslu na prvním místě. EU si vytyčila energetickou bezpečnost jako jeden z hlavních cílů, ale v době, kdy všechno fungovalo, ceny byly nízké a všichni z nich těžili, se neřešilo vůbec nic, plynové zásobníky se neplnily a stabilní dodávky plynu se neřešily.

Takže by pomoc měla být pro všechny podniky, nebo jen pro ty energeticky nejnáročnější?

Krejčiříková: Pro veřejnou podporu existují pevná pravidla, nicméně Evropská komise přijala dočasné zjednodušení pravidel, kdy by měl být proces schvalování podpory rychlejší. V zásadě by nárok na ni měly mít primárně podniky ze zpracovatelského průmyslu. Další podmínky se týkají toho, že podniky by měly být v provozní ztrátě nebo že čelí aspoň tomu dvousetprocentnímu nárůstu cen proti minulému roku. Podstatné je teď hlavně to, aby podpora přišla co nejdřív, protože v současné době nemají firmy pomoc žádnou.

Bartoň: Firmy jsou v tíživější situaci než spotřebitelé. Ve světě drahých energií žijí již minimálně o rok déle než domácnosti. Ty, když měly ceny energií fixované, do letoška téměř nic nepocítily. Až teď se jim postupně zvyšují tarify, ale to je zpožděný efekt. Firmy jsou mnohem víc provázané se spotovými cenami a jen málo z nich má cenu výhodně fixovanou.

Vláda uvažovala i o vzniku státního obchodníka, který by nakupoval elektřinu mimo trh za výhodnější ceny. Co kdyby stát elektřinu zlevnil tím, že by na lipské burze prodával jen vyrobené přebytky?

Řežábek: Burza je pouze místo, kde se potkává nabídka s poptávkou, ona si vysokou cenu nevymýšlí. S naším vstupem do EU jsme se shodli na tom, že nechceme, aby stát měl monopol, a že budeme podporovat tržní řešení. Navíc zhruba od roku 2007 obchodování s elektřinou na burze zajišťovalo velmi nízké ceny. Co se týče státního obchodníka, myslím, že ČEZ i jakékoli jiné firmy jsou připravené uzavírat podobné kontrakty, děje se to běžně třeba právě u obnovitelných zdrojů. Otázkou ale je, na jakou cenu uzavřít kontrakt. Například cenu 50 eur za MWh by chtěl dnes každý. Ale kdo by uzavřel kontrakt za tuto cenu před deseti lety, když byla elektřina za 30 eur? Jde vždy o oboustrannou dohodu, a pro obě strany tu tedy existuje riziko. Těžko lze dnes uzavírat smlouvu na výhodnější ceny, než jaké vidíme na burze, protože akcionáři by s tím nesouhlasili.

A co návrh Pavla Tykače, který státu nabídl prodat část elektřiny vyrobené v jeho uhelných elektrárnách za nižší cenu?

Řežábek: O konkrétním návrhu vím příliš málo. Umím si ale představit, že o takový typ kontraktu by mělo zájem mnoho výrobců elektřiny.

Vraťme se k příčinám růstu cen. Tlak na rychlý zelený přechod a nestálé obnovitelné zdroje lidem elektřinu zdražují. Proč by na to měli chtít přistupovat?

Řežábek: Efekt Putin může za tři čtvrtiny nárůstu ceny elektřiny. Dvacet procent nárůstu jde na vrub emisním povolenkám a celému dekarbonizačnímu úsilí. Tyto dvě příčiny musíme velmi jasně oddělit, ačkoli se sešly naráz. Naprosto souhlasím s tím, že dostatek levné energie je základ pro rozvoj společnosti. Nejlevnější energii dnes poskytují fotovoltaické elektrárny, ačkoli ještě před pár lety tomu tak nebylo, a potom větrné elektrárny. Vývoj technologií cenu výrazně snížil. Vydat se tedy cestou obnovitelných zdrojů je správné, protože jsou jak levné, tak bezpečné. K nim samozřejmě musí být zajištěny ještě flexibilní zdroje, které budou balancovat síť v hodinách, kdy málo svítí a fouká. U nás je to pak také samozřejmě rozvoj jaderné energetiky.

A co uhelné elektrárny?

Řežábek: Uhelné elektrárny postupně zmizí, a to ze dvou důvodů. Uhelná elektrárna žije z hnědouhelného spreadu, což je cena elektřiny minus cena povolenky. Z toho je potřeba zaplatit zaměstnance, údržbu a také samo uhlí. Už před válkou jsme viděli, že na forwardových cenách na tři roky dopředu činil hnědouhelný spread třeba pět, sedm nebo deset eur na MWh. A hnědouhelná elektrárna potřebuje podstatně víc, kolem 20 až 25 eur na MWh, aby mohla dlouhodobě fungovat. Další věc je, že do hnědouhelných elektráren musíte investovat. A zkuste dnes přijít za bankou, že chcete půjčit na uhelný projekt. Nikdo vám nepůjčí, ten sektor se stává neinvestovatelným. Tak jsme si to totiž v rámci EU dohodli, že chceme, aby uhlí zmizelo.

Nebylo to unáhlené?

Řežábek: Myslím, že uhlí je surovina budoucnosti, ale není to určitě palivo budoucnosti. Podívejme se na Německo a jeho obnovitelné zdroje. Cena elektřiny je tam nižší než u nás a do budoucna se rozdíl mezi německou a českou velkoobchodní cenou elektřiny bude jen zvyšovat.

Čížek: Myslím, že se tu stále bavíme jen povrchně a nejdeme do hloubky. Je zde politické rozhodnutí, jestli je elektřina běžná komodita, nebo veřejný statek. To se dotýkáme toho, co má stát udělat s podobou ČEZ. Je to tak, pane Řežábku, že vyrábíte elektřinu za padesát haléřů v jaderných elektrárnách a v uhelných za třicet? Nebo za kolik? Budeme-li hovořit o komunitní energetice, je komunitou stát? Myslím, že je, tak proč bychom si komunitně nemohli vyrábět elektřinu.

Řežábek: Výrobní náklad například v uhelné elektrárně je vyšší, protože je třeba zaplatit jednak ty náklady, o kterých jsem mluvil, a hlavně tu emisní povolenku.

Čížek: O emisních povolenkách se teď nebavme.

Řežábek: To je pak ale stejné, jako kdybyste řekl, že nebudete platit daně.

Čížek: To rozhodně není stejné, systém povolenek v EU je nutné zrušit.

Řežábek: To tedy máte před sebou práci na dalších deset až dvacet let. Je to sice krásný sen, ale jsme v naprosto jiném kině.

Čížek: V roce 2008 přijala EU usnesení ke kritickým surovinám, za těch čtrnáct let se přitom neudělalo vůbec nic. V usnesení stálo, že černé uhlí je kritickou surovinou, přitom jsme klidně dopustili uzavření uhelných dolů na Ostravsku. Budeme-li se chovat způsobem, že Bruselu vše odkýváme a výsledek práce bude nula, tak se nikam nedostaneme. Pokud jde o emisní povolenky, ty jsou jen zástupným problémem vygenerovaným ze zeleného šílenství, a je to brzda. Pokud se někdo raduje z toho, že emisní povolenka je skoro na sto eurech a že konečně začíná fungovat, je bláznem, který ekonomiku chce brzdit.

Řežábek: Já si myslím, že celé je to předpokládaný vývoj. Od počátku zavedení systému povolenek je jasné, že cílem je snižovat produkci CO2.

Krejčiříková: Pan Čížek tady zpochybňuje základy EU a celé její snahy o dekarbonizaci. Pokud budu mluvit za průmysl, my chceme snižovat emise a nemáme problém s energetickými úsporami. Bereme ty cíle, jak jsou nastavené. Důležité je pro nás to, aby byly plněné efektivně z pohledu nákladů a také abychom věděli, kam se ty cíle dále vyvinou a jak na nás jako na podnikatelskou sféru dopadnou. Systém emisních povolenek je za mě správný. Zvolili jsme si tento systém namísto uhlíkové daně. Neříkejme to, co není reálné. Není reálné provozovat uhelné elektrárny, protože máme nastavenou legislativu. A co se týče obnovitelných zdrojů, podívejte se na Německo, díky nim má levnější elektřinu a z toho těží i průmysl. Pokud nebudeme rozvíjet obnovitelné zdroje, které tlačí ceny dolů, bude na tom bit náš průmysl. Dovedu si i představit, že ve finále ten průmysl z Česka odejde.

Není to ale tak, že upřednostňované obnovitelné zdroje cenu elektřiny zvyšují, protože kvůli jejich nestabilitě se musejí deficity dorovnávat výrobou z jiných zdrojů, hlavně z těch drahých plynových?

Čížek: Jestli mají Němci levnou elektřinu, tak jsem pravděpodobně přiletěl z Marsu. Německo má jedny z nejvyšších cen energií na světě. Srovnávat navíc Německo s námi, jakožto bohatého s chudým, je naprostý nesmysl.

Řežábek: Vždy je třeba rozlišovat, zda se bavíme o finální ceně pro koncového zákazníka, nebo o ceně velkoobchodní. Vidíme, že cena pro spotřebitele postupně narůstala kvůli poplatku za obnovitelné zdroje, kdy se Němci jakožto jeden z nejbohatších národů rozhodli, že vývoj obnovitelných zdrojů zainvestují, aby se staly ve světě běžnými.

Čížek: A výsledek jejich dvacetiletého vyhazování peněz z okna? Ušetřili 30 procent CO2. Celé to přece děláme kvůli tomu, abychom snižovali emise, nebo ne?

Řežábek: Němci měli několik cílů. Jedním byl růst podílu obnovitelných zdrojů, protože nechtěli uhlí, a také proto, že chtěli eliminovat emise CO2. Dalším z cílů bylo zbavit se jádra, což je tedy podle mě nepochopitelné a smutné, ale zkrátka to chtěli. Nicméně jaderné elektrárny v Německu vyráběly v roce 2010 nějakých 140 TWh a tento objem energie se tam teď vyrábí z obnovitelných zdrojů. To znamená, že je to skoro jedna ku jedné.

Čížek: Domácnostem i průmyslu ale přece musíte zajistit stabilní dodávky elektřiny po celou dobu.

Řežábek: A vy máte pocit, že v Německu mají blackouty?

Čížek: A vy myslíte, že bez nás by je neměli?

Řežábek: Neměli.

Čížek: Při masivním nasazení obnovitelných zdrojů budou i v létě deficity, které se vykrývají plynem. Ty zimní deficity ale musíte dokrývat jak plynem, tak uhlím. A to se děje v Německu už teď.

Pokud by se Němci nerozhodli odstavovat jádro, kde by teď byli?

Řežábek: Kdyby zůstali u jádra a do toho stavěli obnovitelné zdroje, byly by dnes všechny jejich uhelné elektrárny zavřené. Plus by měli plynové elektrárny. Ale jejich strategie se moc nemění. Od uhlí postupně úplně odejdou a k tomu si postaví plynové elektrárny na plyn o něco dražší ze světového trhu s LNG, do toho budou vyrábět obnovitelný vodík.

Výroba zeleného vodíku je ale poměrně dost nákladné a obtížné řešení.

Řežábek: Je to časově náročné a musí se pro to něco dělat, samo se to opravdu nestane. Německo si historicky v energetice nastavovalo velmi ambiciózní cíle, kupodivu je ale téměř vždy zvládalo plnit. Na rozdíl třeba od Francie, která své cíle plnila poměrně kolísavě. Jestliže Němci chtějí mít v roce 2030 až 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, vsadím se, že aspoň na 76 procent to zvládnou určitě.

Čížek: Kdyby Němci to, co dali do obnovitelných zdrojů, investovali do jádra, měli by dnes emise stejně vysoké nebo možná i nižší než Francouzi.

Krejčiříková: Přijde mi bezpředmětné hovořit tady stále o tom, co by kdyby. To nás jako Hospodářskou komoru opravdu nezajímá. Všechny členské státy udělaly rozhodnutí, která udělaly, včetně nás. Důležité teď je, aby byly do budoucna zajištěny stabilní dodávky energií.

Čížek: Paní Krejčiříková, volatilní obnovitelné zdroje nebudou dodávat stabilní dodávky. To bychom tady museli sedět a vymýšlet perpetuum mobile.

Řežábek: A myslíte, že tohle všechno ti Němci fakt nevědí? Že potřebují nás, abychom jim to pověděli?

Čížek: Budu teď nekorektní. Němci občas vymyslí věci, které si musejí dotáhnout až do hořkého konce a procitnou až u Stalingradu.

Řežábek: Znovu říkám, že skoro polovina elektřiny v Německu je z obnovitelných zdrojů. Žádné blackouty tam nemají. Všechna tato strašidla, která vytahujete, jsou nesmysly.

Čížek: Až na to, že tahají elektřinu od všech sousedů.

Řežábek: A zároveň jejich sousedé čerpají od nich levnou elektřinu. Česká republika už v celkové roční bilanci nevyváží elektřinu do Německa ani ji nedováží. Plus minus jsme s Německem vybalancovaní na nule, protože od nás se do Německa vyváží, když je elektřina velmi drahá, a naopak když v Německu vyrábí celá ta spousta obnovitelných zdrojů, tak se dováží levná elektřina do Česka. Z toho přece český spotřebitel těží.

Čížek: To bychom museli postavit trafostanice, aby nám tu nezničili naši síť. Když máte v létě o sto procent výroby víc a v zimě vám zase sto procent chybí, tak to je skvělá situace.

Řežábek: Pro německé přenosovky opravdu není objev, že obnovitelné zdroje kolísají. To běžně zažívají, jsou už zvyklí s tím pracovat.

Čížek: Povězte mi ale znovu, odkud budete tu elektřinu brát? Jak vyřešíme situaci, když v roce 2034 budeme bez uhlí, ale budeme mít obnovitelné zdroje zálohované plynem.

Řežábek: Je potřeba tady mít dostatek flexibilních zdrojů, což jsou v současnosti hlavně plynové elektrárny. To, že jsou teď ceny plynu extrémní, protože jsme vlezli do ruské závislosti, přece neznamená, že to není flexibilní zdroj. Celosvětově ale opravdu není důvod, aby byl plyn dlouhodobě drahý, když je ho spousta.

Jak byste lidem vysvětlili, proč mají platit poplatek za obnovitelné zdroje? Je to další přirážka, která jim faktury zdražuje.

Řežábek: Poplatek za obnovitelné zdroje je způsob, kterým dosahujeme toho, co jsme si vytyčili jako cíl, tedy mít obnovitelné zdroje a snižovat emise. Taková byla shoda v EU a i český premiér to odsouhlasil. To, že v Česku je tento poplatek velmi vysoký, je důsledek chybného rozhodnutí, které se před lety udělalo. Z ekonomického hlediska jsou to utopené náklady. Nemají ovlivňovat naše dnešní rozhodování.

Krejčiříková: Já hlavně musím znovu reagovat na ty zbytečné dohady, které tu poslouchám. Já bych od pana Čížka opravdu ráda slyšela, co udělat pro to, aby v zimě kvůli nedostatku energií nedošlo k odpojování průmyslu, a co dělat v rámci zamýšlené podpory pro zpracovatelský průmysl.

Čížek: Máme dostatek uhlí možná na dalších sto let. Rozhodně je ho dostatek do doby, než vystavíme další jaderné zdroje. Takže se držme uhlí, protože to má stejnou emisní zátěž jako plyn dovážený odněkud z tramtárie nebo z Ruska.

Krejčiříková: Omlouvám se, ale to je, jako byste říkal, ať zavedeme regulovanou cenu másla. Pohybujeme se v nějakém právním řádu a v nějakých emisních limitech. A není v našich silách tyto limity měnit. Říkáte tedy, abychom odešli z EU?

Čížek: Ne, já neříkám, abychom opouštěli EU. Mluvím o tom, že když se mě před rokem v médiích ptali, jaké budou ceny energií, říkal jsem, že se musíme připravit možná na trojnásobek. A vidíte, kde dnes jsme.

Řežábek: Vy jste předvídal válku na Ukrajině?

Čížek: A vy snad ne? Od roku 2014 jste žil kde?

Řežábek: A jaká je vaše další prognóza? Ať si ji můžeme za dalších pět let otestovat.

Čížek: Celá německá Energiewende zkrachuje. Jednou to přeteče.

Pokud bychom už tuto zimu byli nikoli z našeho rozhodnutí bez ruského plynu, co přijde?

Bartoň: Pokud by ruský plyn přestal být najednou, tak to skutečně odnese jako první průmysl. A ten dopad by byl obrovský. Proto si myslím, zda by nebylo vhodné ještě před zimou přepracovat dané regulatorní stupně, tedy systém odpojování od plynu, protože možná nejsou optimálně nastavené na dobu, kdy hrozí nikoli krátkodenní nedostatek, ale vícedenní, či dokonce vícetýdenní. Na jeden den se průmysl skrz regulatorní stupně vypnout může, na víc jen těžko. Zároveň se však uklidněme, nedostatek hrozí, jen kdyby se s nástupem zimní sezony opravdu otočilo kohoutkem a zima byla tuhá a rychle vyprazdňovala zásobníky. Uzavření z naší strany nepřijde, to už ho spíš zavře ruský vladař. A to pravděpodobně neudělá, ale pokud přece, hned druhý den se v EU asi vyhlásí rada vzájemné plynové pomoci a začne redistribuce. Díky umělému přerozdělování by se tedy mělo dostat na všechny.

Řežábek: Je nutné říct, že to, co zatím Gazprom dodává, je na úrovni dlouhodobých kontraktů. Své smlouvy tedy plní. V Evropě velmi poklesla spotřeba plynu a zároveň stouply dodávky LNG. Díky tomu bezprecedentně roste objem plynu v zásobnících. I Česko, klobouk dolů, už má padesát procent naplněno. Každý den, kdy se toto děje, se nám zvyšuje šance zimu zvládnout i v případě toho náhlého úplného odstřižení od Ruska.

9. června 2022