Co znamenala Alžběta II. pro Británii a svět

Nikdy nic nevysvětluj, nikdy se neomlouvej

Co znamenala Alžběta II. pro Británii a svět
Nikdy nic nevysvětluj, nikdy se neomlouvej

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zesnulá královna Alžběta II. zažila za své panování patnáct premiérů. Prvním byl Winston Churchill, poslední, Liz Trussovou, jmenovala do úřadu dva dny před smrtí. Narození těchto dvou státníků dělí téměř 101 let. Tento fakt dobře ilustruje, že královna byla živoucím pojítkem s historií. Zaprvé s druhou světovou válkou, ale také s viktoriánskou érou. Viktoriáni ji vychovávali a v době jejího nástupu na trůn jich stále docela dost žilo. Po následujících 70 let královna byla vždy přítomna, na pozadí britské i světové politiky. Její smrt je tak doopravdy šokující, i když ne překvapivá. Nejen Britové, ale celý svět cítí, že něco skončilo, přervalo se poslední pojítko s minulostí. Dá se bez nadsázky říct, že Spojené království osiřelo.

V posledních dnech je neustále připomínán královnin slib při příležitosti jejích jednadvacátých narozenin. „Prohlašuji před vámi všemi, že celý můj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, bude věnován službě vám,“ řekla. Nelze než souhlasit s britskou premiérkou, která za souhlasného mručení poslanců v Dolní sněmovně vzdala hold královně slovy „Nikdy nebyl slib tak dokonale splněn“.

Zármutek celé Británie je opravdový. Stoičtí Britové, kteří za celý život ani jednou nehnuli brvou, přiznávají, že se při oznámení úmrtí rozplakali. Premier League odložila zápasy. Železničáři i pošťáci přerušili stávku. Parlament odročil své jednání a sejde se znovu až po pohřbu. Po celé Británii děla vystřelila šestadevadesátkrát k uctění věku, kterého se královna dožila. Tisíce lidí vyrazily k Buckinghamskému paláci.

Společně s Británií truchlí nejen země Commonwealthu, ale i zbytek světa. Vlajky na půl žerdi svěsila Evropská komise i Pražský hrad, kondolence se do Londýna valily z celého světa. Nejpřekvapivější je nejspíš ta od Vladimira Putina, jehož propagandisté v posledních měsících proti královské rodině brojili téměř denně na televizních obrazovkách. Jeden nazval královnu porostlou mechem, druhý spekuloval, že válku na Ukrajině vyprovokovala královská rodina, aby odvrátila pozornost od svých nejrůznějších skandálů. Přesto Putin smrt královny nazval „těžkou, nenahraditelnou ztrátou“ a Britům zaslal „slova upřímné soustrasti a podpory členům královské rodiny a všemu lidu Velké Británie“. Nejlépe kondoloval další rival Britů, francouzský prezident Emmanuel Macron. „Pro vás to byla vaše královna. Pro nás to byla ta královna,“ vzkázal do Spojeného království.

Ve službě národu do smrti

Popularita královny a z toho pramenící hluboká úcta a nynější zármutek jsou výsledkem již zmiňované celoživotní služby národu. V té vytrvala do samé smrti, když splnila svou ústavní povinnost a jmenovala novou premiérku. Její smysl pro povinnost pramenil ze dvou zdrojů, dnes již řádně anachronických.

Britský monarcha je zároveň oficiální hlavou anglikánské církve. Často se na to zapomíná či vůbec nezmiňuje, ale Alžběta II. byla hluboce věřící. Nepochybně věřila v božské právo králů vládnout, jak se nazývá koncept, že monarcha je na trůn vyvolen samotným Bohem. Tato víra je vyjádřena i v mottu britských panovníků Dieu et mon droit, tedy Bůh a moje právo, vyjadřující, odkud pramení nárok na britský trůn. Stvrzuje to také obřad pomazání krále svatým olejem během korunovace. V případě Alžběty II. to byla jediná část, která nebyla veřejná, odehrávala se za závěsem. Obřad byl považován za tolik posvátný a mystický, že se nehodilo, aby se odehrával před zraky celého světa. Pomazáním Alžběta uzavřela smlouvu s Bohem i národem, za privilegium vlády se zavázala sloužit. Není pochyb, že královna brala tento kontrakt nesmírně vážně.

Královna Alžběta II. vou funkci vykonávala tiše, stoicky a s grácií. Britové ji za to milovali. - Foto: Profimedia.cz
Píše se rok 1947 a Alžběta se vdává za Philipa Mountbattena. Za pět let ji čeká nástup na trůn. - Foto: Profimedia.cz

Druhý zdroj je poučka „noblesse oblige“, tedy urozenost zavazuje. Kdysi urození, kteří si byli dobře vědomi, že za své bohatství a privilegia vděčí pouze náhodě narození, se snažili splatit tento dluh službou vlasti, národu a pomocí potřebným. Byl to koncept rozšířený nejen mezi evropskou aristokracií, ale i mezi tou americkou. Takzvaní WASP, tedy bílí anglosaští protestanti, dlouho tvořili de facto vládnoucí třídu USA, i když to nebylo zakotveno v žádném zákoně. Starou aristokracii vystřídala meritokracie. Problém s meritokracií je ten, že zdědila nejhorší impulzy aristokracie, izolaci, aroganci a privilegovanost, aniž převzala její dobré stránky. Přitom meritokracie není ve skutečnosti o nic méně dědičná než aristokracie. Elitní školy, univerzity a místa v byznysu jsou často v podstatě vyhrazeny pro potomky mocných a bohatých, protože bez jejich financí a kontaktů má málokdo šanci do tohoto světa proniknout. Meritokraté ale zároveň věří, že se dostali na vrchol jen vlastními silami, a společnosti proto nic nedluží. Výsledkem je arogantní elita, která se nestará o ty méně šťastné.

Co Meghan nepochopila

Nejlépe je to vidět na rozdílném chování Meghan Markelové, nynější vévodkyně ze Sussexu, a královny Alžběty II. Meghan, která v posledních několika týdnech zahájila nové kolo své PR kampaně, v rozhovorech pomlouvá královskou rodinu. Mluví o svazující práci a klecích. Evidentně nevěděla, že s královskými privilegii se pojí i povinnosti. V projevu na One Young World Summit vyprávěla mladým posluchačům, jak překonala nejrůznější překážky, aby se dostala tam, kde je teď.

Meghan je typickou představitelkou falešné meritokracie. Vyrůstala v Hollywoodu. Její otec byl kameramanem úspěšného sitcomu Ženatý se závazky a bral ji jakou malou na natáčení. Chodila na soukromé školy a absolvovala stáž na americké ambasádě v Buenos Aires a nakonec začala chodit s princem. Když k tomu přidáme její nesporně dobrý vzhled, je nepochybné, že Meghan je členkou nové americké elity, takové, která to má v životě jednoduché, ale myslí si, že se musela probíjet.

Proti tomu královna se celý život řídila pravidlem Nikdy nic nevysvětluj, nikdy si nestěžuj. Svou funkci vykonávala tiše, stoicky a s grácií. Britové ji za to milovali. Není náhodou, že Meghan naopak příliš fanoušků v Británii nenajde.

Nelze také zapomínat na královninu politickou roli. Přece jenom byla hlavou státu. Řada nekrologů ji označuje za ideálního konstitučního monarchu. Nelze se ubránit pocitu, že dědičná hlava státu je součástí mixu, který učinil ze Spojeného království tak stabilní a úspěšnou zemi.

Reálně nejmocnější člověk ve státě je předseda vlády, bydlící v relativně malém bytě v „chatrném městském domě“, jak nazval Downing Street 10 známý investor Nassim Nicholas Taleb. Z ústavního hlediska je pouze prvním rádcem monarchy, sloužícím z jeho vůle. Jistá míra takovéto pokory se může nejvyšším politickým představitelům hodit.

Královna také přísně dodržovala zásadu apolitičnosti. I když byla nejspíš nejznámější ženou na světě, o jejích skutečných politických názorech nevíme téměř nic. Díky tomu mohla sloužit jako svorník celého národa. Někdo, ke komu mohli Britové bez rozpaků vzhlížet. Podmínkou úspěchu však bylo také nevyslovené pravidlo, že královna „reigns but not rules“, tedy „panuje, ale nevládne“. Moc anglického monarchy omezují zvyklosti a nepsaná pravidla, ne přesně daná ústava. To, že Alžběta přesně věděla, kde leží nepřekročitelné linie, byl další střípek k její velikosti a skvělosti.

Také to znamenalo, že ať se britská politika propadla do sebevětší krize, ať vášně vřely a příkopy se hloubily, vždy nad tím vším stála královna, laskavá matka národa. Británie tudíž nikdy nezažila pocit, že politické rozdělení ohrožuje samotný stát. Premiéři, ministři i politické strany přicházeli a odcházeli, ale monarchie je věčná.

Je zásluhou Alžběty II., že za celou její vládu popularita monarchie nikdy neklesla k nebezpečným hodnotám, republikánství zůstává spíš okrajovou záležitostí. V těchto dnech republikáni v podstatě kapitulovali. The Guardian, jediný velký deník, který s republikanismem občas koketuje, na jakoukoli kritiku monarchie teď naprosto rezignoval a kopíruje uctivě zpravodajství ostatních. Známý novinář Brendan O’Neill publikoval článek s titulkem Republikánova pocta královně.

Alžběta s Charlesem na jaře 2021. - Foto: Profimedia.cz

O mrtvých jen dobře?

Pocit, že něco starého a dobrého končí, je umocněn tím, že jsou prolamovány tradiční zvyklosti a tabu, v posledních dnech zvlášť poučka O mrtvých jen dobře. Podivné je, že toto pravidlo je porušováno v souvislosti s ženou, o které nelze napsat téměř nic špatného. Nicméně američtí progresivisté, kteří vidí vše jen prizmatem rasy, okamžitě zahájili svou pomýlenou a historicky nepoučenou palbu proti zesnulé královně.

Dva příklady za všechny. Profesorka lingvistiky na Carniege Mellon University Uja Anyaová tweetovala: „Slyšela jsem, že panovnice zlodějské znásilňující genocidní říše konečně umírá. Kéž je její bolest mučivá.“ Později dodala: „Jestli někdo očekává, že vyjádřím cokoli jiného než pohrdání monarchou, který dohlížel na vládu, jež sponzorovala genocidu, můžete snít dál.“

Nejvlivnější americký deník The New York Times zas publikoval komentář s titulkem Oplakávejte královnu, ne její impérium, což, jak píše britský komentátor Ed West, nikoho ani nenapadlo. „Možná se nikdy nedovíme, co královna věděla nebo nevěděla o zločinech spáchaných jejím jménem,“ stojí v článku. „Samotná královnina dlouhověkost usnadnila přetrvávání zastaralých fantazií druhého alžbětinského věku. Představovala živé spojení s druhou světovou válkou a vlastenecký mýtus, že Británie jediná zachránila svět před fašismem. Měla osobní vztah s Winstonem Churchillem, prvním z jejích 15 ministerských předsedů, kterého pan Johnson bojovně bránil proti podložené kritice jeho retrográdního imperialismu. A byla samozřejmě bílou tváří na všech mincích, bankovkách a známkách, které kolovaly v rychle se diverzifikujícím národě,“ pokračuje dále. Končí doporučením, že Británie má přejmenovat Řád britského impéria a potlačit pompéznost monarchie ve stylu například Švédska.

Zaprvé je to naprosté nepochopení role královny. Veškerá rozhodnutí činila její vláda, ne ona. Zadruhé bojovníci proti kolonialismu by měli správně Alžbětu II. oslavovat. Královna se zajímala o svá koloniální území a zájem to byl nebývalý. Z těch střípků ohledně jejích politických názorů, které unikly na veřejnost, víme, že režim apartheidu v Jižní Africe jí byl krajině nesympatický. V roce 1961 během návštěvy Ghany tančila s tamějším prezidentem Kwamem Nkrumahem, což je považováno za symbolický královský souhlas s dekolonizací. Jihoafrický tisk ji tehdy za to odsoudil. Kromě tvrzení Meghan, že se nejmenovaný člen královské rodiny zajímal o to, jak moc její dítě bude černé, což, pokud se to opravdu stalo, byl nejspíš neškodný žert, nemáme žádné důkazy o rasismu královské rodiny.

Naopak královna byla pro relativně nekrvavý proces dekolonizace (zvlášť v porovnání s rozpadem třeba francouzského nebo nizozemského koloniálního impéria) klíčová. Vzhledem k tomu, že v mnoha případech nově nezávislé země zůstávaly královstvími, případně členy Britského společenství, jehož hlavou Alžběta II. byla, pomohlo to usnadnit transformaci koloniální říše ve volné sdružení nezávislých států. Bylo to královnino trvání na tom, že „rodinu je potřeba udržet pohromadě“, které tento přechod umožnilo.

Monarchismus není pouze záležitost bílých Britů, spíš naopak. Britové indického původu jsou z většiny solidní monarchisté, stejně tak představitelé dalších menšin. V posledních dnech se objevila mnohá svědectví o tom, jak se přistěhovalci rozhodli utéct ze svých zemí, kde se po odchodu Britů stabilita většinou notně zhoršila, do Británie, jelikož brali královnu jako záruku pořádku a míru. Republikanismus je nejvíc rozšířen mezi bílou vzdělanou střední třídou, které království přijde trapné a anachronické.

Jen jeden omyl

Kromě neustálé služby národu jsou i další skutečnosti, kterými si Alžběta II. získala srdce Britů. Svou válečnou službou (jako jediná žena královské rodiny sloužila v armádě), svou láskou ke zvířatům, hlavně psům a koním, svým humorem, který sice na veřejnosti příliš často neprojevila, ale který byl prý až zlomyslný. Vždy se zdálo, že přesně ví, co říct, byla kolektivní matkou, babičkou a psychoterapeutkou všech Britů, i pokud ji nikdy nepotkali. Náladu veřejnosti neodhadla jen jednou, po smrti princezny Diany, kdy její tradiční stoicismus byl interpretován jako lhostejnost.

V roce 1977 punková kapela Sex Pistols šokovala Británii svou písní God Save the Queen, tedy se stejným názvem jako státní hymna. V textu se mimo jiné zpívá „Bůh ochraňuj královnu / Ten fašistický režim / Udělali z tebe debila“ a „Bůh ochraňuj královnu / Není to lidská bytost“. Je to asi nejznámější antimonarchistická skladba. Nyní bývalý frontman kapely John Lydon, tehdy známý jako Johnny Rotten, šokoval podruhé. „Odpočívej v pokoji, královno Alžběto II. Obdař ji vítězstvím,“ tweetoval. Druhá věta je citát ze státní hymny. Pod tweetem mu naštvaní fanoušci nadávají. Prý se zaprodal, změkl, odhodil ideály punku. Lydon však chápe, že doba se změnila. Být pankáčem již není nic šokujícího, bojem proti establishmentu už nikdo body nezíská. Naopak establishment efektivně kooptoval morálku šedesátých a sedmdesátých let. Pokud kdysi byl typickým představitelem establishmentu přísný konzervativní soudce, jenž považoval za svou povinnost chránit tradiční hodnoty, dnes je to nejspíš růžovovlasá úřednice pro diverzitu, která vás nechá vyhodit z práce, protože jste někoho oslovili špatným zájmenem. Lydon možná lituje, že pomohl ten starý svět zbořit. Koneckonců, když se ocitl před soudem pro obscénnost, jelikož album Sex Pistols obsahovalo slovo „bollocks“ (koule ve významu varlata), předseda tribunálu prohlásil: „Přestože já i moji kolegové z celého srdce odsuzujeme vulgární zneužívání nejhorších pudů lidské povahy pro nákupy komerčních zisků vámi i vaší společností, musíme vás neochotně shledat nevinným ve všech čtyřech bodech obžaloby.“ Moderní aktivisté tak principiální nebývají.

S Alžbětou II. odchází kus starého světa, v lecčems možná lepšího, než je ten dnešní. Cítit se melancholicky je přirozené.