Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo. Jestli jsi to jméno nikdy neslyšel či tápeš a nerozumíš, oč jde, jsi šťastný člověk, který obývá blažené končiny, kam špína českého rybníku nedošplíchne a zápach nedolehne. Nebo jsi tak dokonale mimo, že je vše marné. Komu však při zvuku slova Blaník nevytane na mysl nevelká mytická hora u Vlašimi, nýbrž fantom české politiky, ba hned ví, co to třeba znamená, když Tonda Blaník „jde kadit“, pak ano, pak jsi do české společnosti našich let integrován a nejsi v ní cizincem. Nutno dodat, že ti zasvěcenější ovšem vědí, že v pasáži Blaník měl za primátora Béma existovat „stínový magistrát“ Romana Janouška. Jméno lobbisty prý pochází odtud.

Jisté je, že od jara 2014 vysílá zhruba jednou za čtrnáct dní internetová televize Stream.cz seriál krátkých epizod, v nichž vystupoval fiktivní lobbista Antonín Blaník, inteligentní cynický buran s kolotočářským vkusem (významným detailem jsou především jeho špičaté boty různých barev a provedení). Tento šíbr, hrdina naší doby, prostřednictvím mobilu ovládá, často však velmi nedokonale a s výsledkem spíš záporným, českou politiku a představuje, jak v epizodách několikrát padne, její „alternativní mocenské centrum“. K ruce mu jsou dva asistenti, submisivní snaživec a smolař Luboš „Žížala“ Havránek (Michal Dalecký) a obětavá žena středních let, přerostlé děvče pro všechno Lenka neboli Leňucha (Halka Třešňáková). Tato trojice se schází v jakési nevábné kanceláři uprostřed Prahy – nalézá se ve dvoře v Ostrovní ulici a párkrát se mi stalo, že jsem šel kolem a potkal hlavního představitele Marka Daniela právě při natáčení, tedy ve špičatých botách, a ta sugesce, že jde o Tondu Blaníka, byla tak silná, že být nějakým českým politikem, vyděsím se. Nebo se zaraduju.   

Mimořádný úspěch a přitažlivost „fenoménu“ Blaník se zrodil díky dvěma souvisejícím ingrediencím: brutálnímu humoru v dokonalém podání Marka Daniela et cons. a přesvědčivé sugesci přesahu fikce do reality. Antonín Blaník jako dramatická, tedy fiktivní postava komunikuje prostřednictvím mobilu (nejraději na záchodě, viz úvod) „jakoby“ se skutečnými českými politiky, a bezprostředně tak vstupuje do „mediálních kauz“, které probíhají téměř v reálném čase. Čím se realita (ale hned se ptáme, Was ist das „realita“?) protne s příběhem, jenž je dle aktuality modelován, silněji, tím je to podařenější a lepší. Autor článku neviděl sice všechny díly, ale odhaduje, že se to podařilo tak u každé třetí epizody. Zároveň platí, že podobně jako nejlepší publicistika okamžitě stárne, po letech některým zápletkám již rozumí jen člověk se sloní pamětí. 

Důležité je, že oba světy, tedy té reálné politiky a fiktivní svět prostoru Kanceláře Blaník, byly dosud jasně odděleny. Blaník sice „telefonoval“ třeba s Babišem, s tím nejraději, nebo s Kalouskem, ale hranice do reálu nikdy nepřekročil: polopaticky řečeno, na druhé straně signálu nikdo nebyl. Vše se odehrávalo za kulisami, z nichž Blaník jako loutkoherec vodil na provaze českou politiku a její nekonečný, komický příběh…

Soutěž o největšího suchara

Ve filmu Prezident Blaník, který měl premiéru minulý týden, je tato stěna proražena a Blaník vchází nejdřív jako přímý aktér do vrcholné reálné události, do probíhajících prezidentských voleb. Nic by vlastně nebránilo tomu, aby se Blaník pokusil vstoupit do dění coby jeden z kandidátů, o němž by byl natáčen cosi jako časosběrný dokument. Zdá se, že tomu také odpovídá vstup do filmu, kdy se Blaník rozhodne kandidovat a shánět pro tu věc podpisy. Je to svým způsobem nejpovedenější část filmu, protože tu funguje čistá komika výjimečné situace, tedy její inverzní, bláznivé zpodobnění, abychom se tak vyjádřili. I seriózní kampaň má v sobě mnoho bizarních prvků: kandidát se kdesi postaví a začne cosi pronášet, lidé chodí kolem, ťukají si na čelo, někteří chvíli poslouchají. Kandidát žadoní o podpisy, slibuje kdesi cosi, rozdávají se placky a zajisté upřímné úsměvy. Groteskní postava Antonína Blaníka se svou suitou úspěšně paroduje tuto činnost, aniž se o to příliš musí snažit, což je vždy nejlepší parodie. Vtip autorů scénáře je nutné ocenit třeba u sloganu „Tonda Blaník chce řídit stát jako auto. Nic ho nezastaví“. Nebo když rozdává máslo v miniaturním balení a volá: „Máslo je drahé, protože ho politici mají na hlavě.“ Jako by tu fiktivní Blaník nahrazoval příznačný rys nedávno skončených prezidentských voleb, to jest naprostou absenci humoru. O žádném z kandidátů nelze říct, že by byl opravdu vtipný. O vtip, tedy o skutečný vtip, nikoli o takové to předstírání veselí, se nepokusil nikdo – až na Zemana, který na Korantenga vypoulil své neuropatologické oko. Ani jeden kandidát neprojevil byť jen náznak schopnosti sarkasmu či sebeironie: možná někde v zákulisí ano, ale na veřejnosti vždy nasadili masku nejvyšší serióznosti a korektnosti. Hrůza, že by se někoho dotkl, někdo by vtip nepochopil, případně by se nedejbože urazil, ochromuje všeobecně svět, českou politiku nevyjímaje, byť se realizuje jinak v prostředí značně obhroublém. Lze to považovat za logický paradox: čím větší politická korektnost, tím větší reálná vulgárnost. Blaník mohl být hypotetickým klaunem v této soutěži o největšího suchara, kdyby mu v tom nezabránily přirozené logistické potíže: těžko mohla filmová postava nasbírat sto tisíc podpisů a zřejmě ani těch pár poslaneckých podpisů by ani jako skutečný lobbista neobstaral. Ve filmu se to vyřeší únosem Žížaly, který jede odevzdat balíky se sebranými podpisy. Blaník tedy nekandiduje.

V tu chvíli se láme i film, z přímé účasti se stává účast náznaková a do dění zasahuje natáčení filmu jen výjimečně několika performancemi. Nejvýrazněji při jedné z prvních debat nezemanovských kandidátů na právnické fakultě, kde dochází k přímým interakcím s aktéry kampaně. A nejen s nimi: zde se odehraje pilotní scénka s Andrejem Babišem, který dobře ví, kdo Blaník je, a ve své rozvernosti mu slíbí, že ho, „ty brďo“, podpoří. Jenže to už je pozdě, Tonda Blaník je z volby venku a zcela se oddává splétání složité, krkolomné, fantasmagorické, a tedy ne vždy zcela srozumitelné zápletky.

Blaníkovo lepší já

V ní sehraje důležitou roli cosi jako morální obrácení Tondy Blaníka v rámci jeho možností. Již divák epizodních dílů postřehl, že Blaník se nevyskytl v zákulisí politiky zničehonic, že za sebou má nějakou historii. O jeho soukromém životě toho sice víme málo, zdá se, že žije sám, fixován na matku, s níž snad v každém díle telefonuje. Zda měl nějakou rodinu, ale nevíme, zdá se, že jakýsi erotický vztah by mohl existovat s asistentkou Lenkou, ale ten se pravděpodobně realizuje jen v opilosti. Co se týče Blaníkovy minulosti, padne několikrát zmínka, že v listopadu 1989 byl členem stávkového výboru, spolu s Ivanem Langerem, „Íčkem“, což by znamenalo, že Blaník je z Moravy. To by mnohé také vysvětlovalo. V každém případě existuje tedy jakési lepší Blaníkovo já, které se většinou dere na povrch, když je sentimentální a opilý. Ve filmu je tato skrytá poloha otevírána prostřednictví halucinačního zjevení. Koho? Inu, autority nejvyšší, Václava Havla. Dochází tak k vtipnému zvrstvení různých kontextů. Marek Daniel před pěti lety hrál Václava Havla v Sedláčkově a Kosatíkově seriálu České století. Jako Blaník se s ním setkává ve snových sekvencích u jeho hrobu na vinohradském hřbitově, kde mu Havel, podobně jako Hamletův otec na hradbách Elsinoru, svěřuje svou starost o osiřelou zemi. Pohnutý Blaník se pak, motivován injekcí nejsilnější, pouští do jakýchsi spletitých operací na záchranu vlasti. Chvílemi je to znovu vtipné, chvílemi trochu zmatené, někdy i křečovité. Autoři jsou ale veskrze vtipní, a když už úroveň klesá, Marek Daniel to zachrání.

Větší problém filmu je, že motivy jsou v druhé části do filmu vnášeny ad hoc, zvenku a místo přímé účasti glosují povědomí o tom, jak jsou společenské poměry upadlé a zkorumpované. Je to přitom stále docela zábavné a víceméně podařené, jenže už je to jaksi trochu jiný žánr než starý Blaník. Třeba složitá a zdlouhavá epizoda s Číňany, jimž Blaník nabízí ke koupi celou republiku, dokud nezjistí, že už je přece prodaná – Rusům. Ehm…

Kým je prodaná? Pravděpodobně Zemanem, respektive jeho okolím, což ovšem není blíže specifikováno. Vůbec postava Zemana je ve filmu poněkud nedoceněna, i když se podaří jeden docela dobrý kousek, když, nevěda, oč běží, Zeman – opravdu skutečný – mává z I. hradního nádvoří směrem k pomníku TGM, pod nímž mu právě groteskní Blaníkova skupinka v kápích provolává slávu. Tuto nepřítomnost Zemana lze pochopit snad i nadějí, že blížící se volby budou znamenat jeho konec, v nějž, o tom snad není pochyb, všichni autoři filmu doufali. Stejně jako naprostá většina diváků takového filmu. Protože, ruku na srdce, s jinými ani moc nepočítal a oni na něj možná nebudou ani úplně zvědaví. I když – kdoví.