Helena Koenigsmarková je od roku 1990 ředitelkou pražského Uměleckoprůmyslového musea a z oken své kanceláře má úžasný výhled na starý židovský hřbitov, za jehož zdí se novorenesanční budova zvedá. Je to po loni dokončené rekonstrukci jedno z nejkrásnějších muzeí v zemi, pozdrav z konce 19. století, spojený se současným designem. Historie oné instituce je plná osudů, příběhů a rozporuplných událostí. Je to muzeum pokladů dobrovolných i vynucených, zapomenutých i objevených.

Mám vzpomínku ze studentských časů, z let osmdesátých, že tady dole v UPM byla kavárna, kam chodili elitářštěji založení studenti Filozofické fakulty UK, hlavně intelektuálky, zatímco my plebejci chodili na pivo ke Sviním do Valentinské.

Ano, to je pravda, espresso bylo vyhlášené už tenkrát. Nebyla tady ale stálá expozice, takže možná ani ti studenti nevěděli, že jsou v muzeu. Ale byl tu výstavní sál, který fungoval od roku 1973, a v něm se pořádaly skvělé výstavy. Anna Fárová tady měla výstavu Františka Drtikola, důležitá byla výstava českého kubismu nebo funkcionalismu, pod krycím názvem „barokní zlatnictví“ se tady vystavovaly liturgické předměty atd. A sešla se tu báječná sestava lidí, kteří zde mohli přežít normalizaci a věnovat se svému bádání, které je nenutilo dělat to, co by dělat nechtěli. Třeba kunsthistorici Josef Kroutvor, Jan Rous, Ludvík Hlaváček, Jiří Šetlík…

Takovou oázou bylo tehdy i nakladatelství Odeon… Tam taky byla odbornost důležitější než nomenklaturní nároky a redakce trochu připomínala klauzuru. Někdo je ale musel hájit. Kdo byl tehdy ředitelem?

Po Jiřím Šetlíkovi, který ovšem mohl zůstat pracovat v muzeu, se jím na začátku 70. let stala Dagmar Hejdová (1920–2009 – pozn. red.). To byla nesmírně ušlechtilá, noblesní dáma, držela to tady až do roku 1988 a právě díky ní zde mohla ta oáza, jak o tom mluvíte, vzniknout.

Ale ta musela být v KSČ, ne?

Představte si, že ne. My jsme tady neměli ani stranickou buňku. Ve straně tady byli tři lidé, Božena Černíková, manželka Oldřicha Černíka, známého politika pražského jara, pak jeden chlapec, který sem přišel v osmdesátých letech, a potom paní kádrovačka, která se ale velmi rafinovaně snažila, aby to mohlo zůstat, jak to je, a lidé, kteří tu pracovali, tady pracovat mohli.

Možná se tady marxismus moc rozvíjet nedal… Navíc při pohledu z okna na židovský hřbitov člověka napadají jiné myšlenky než na revoluci.

Ten pohled mám moc ráda… Ale asi máte pravdu. V každém případě se tady nesešli lidé, kteří by chtěli udělat kariéru, taky peníze tady byly minimální. Ale pro nás, kteří jsme sem přišli jako mladí, to bylo výtečné prostředí.

Když mluvíte o svých předchůdcích, pamatujete si na Emanuela Pocheho?

Jistěže ano, ale až jako na poradce v osmdesátých letech. Byl ředitelem v padesátých letech, přitom také nebyl ve straně: jeho první žena byla Herberta Masaryková, vnučka TGM, poslední žena Libuše Urešová, která byla moje první šéfová, taky skvělá dáma. To byl člověk s široko rozprostřenými zájmy, dosud je oblíbený a nepřekonaný jeho bedekr Prahou. On převzal vedení muzea roku 1948, takže nějakou politickou důvěru mít musel, ale v roce 1959 byl zatčen, byl i odsouzen k nějakému trestu: příčinou bylo, že v rámci znárodňování se snažil co nejvíce předmětů získat do muzeí a snad držel ochrannou ruku nad některými rodinami, tak ho obvinili, že snad něco dostal či co. Už přesně nevím. No ale následkem toho přišlo UPM o samostatnost a na deset let bylo připojeno k Národní galerii, osamostatnilo se zase roku 1968. Tehdy byla naděje, že by z toho mohlo vzniknout moderní muzeum po západním vzoru. To zhatila normalizace.

A kdy jste sem přišla vy?

To jsem ještě vedle na fakultě (FF UK – pozn. red.) dopisovala diplomku. To bylo právě tehdy, když se muzeum osamostatnilo a potřebovalo nové kurátory, ještě mne na konci roku 1971 přijímal Jiří Šetlík.

Pocházíte z Plzně, že? Nejste z Bezovky?

Aha, vy myslíte, že jsem z plzeňské Ořechovky… Ne, nejsme z Bezovky, ale měli jsme tam dost známých. Historicky jsme ovšem stará plzeňská rodina, z obou stran.

Ten generál Königsmarck, jenž v roce 1648 dobýval pro Švédy Prahu, nebyl váš příbuzný?

S tím mě vždycky trápil dějepisář ve škole: Koenigsmarková, kde máte ty ukradené poklady? Ale asi nejsme, i když pruský šlechtický rod von Königsmarck pořád existuje. Ale ta souvislost s námi je asi taková, že za třicetileté války měli Švédové ležení na Plzeňsku a těm dětem, které z toho ležení vznikly, se říkalo „kénigsmarkové“: to příjmení v různých podobách má největší výskyt právě v této části západních Čech. Naše rodina se psala až do války Königsmark, ale otec si po válce nechal to jméno změnit na Koenigsmark. Tak se jmenoval i můj bratr Alex, jenže teď v titulcích filmu Masaryk, kde je uveden jako spoluautor scénáře, je zase s ö… Holt je v tom zmatek.

Váš otec, spisovatel a divadelník Josef Koenigsmark, zůstal Plzni věrný…

Ano, narodil se tam roku 1916 a v roce 1993 i zemřel. Mezitím prošel docela dramatickým životem, v roce 1944 byl uvězněn za ilegální činnost, na soud čekal na začátku roku 1945 v Drážďanech a zažil, vlastně přežil tam v únoru bombardování, pak se do konce války skrýval. Bylo to pro něho celoživotní trauma. Po pětačtyřicátém byl vyslán za Svaz čs. průmyslu budovat vlast do pohraničí, byl několik let v Karlových Varech, obnovoval tam průmysl, ale pak říkal, jak jsem měl obnovovat průmysl bez lidí, kteří chtějí pracovat a kteří umějí pracovat? Pak se vrátil do Plzně, duší byl divadelník, zakládal tam divadlo Alfa, vedl nakladatelství, ze kterého ho na začátku normalizace vyhnali, změny režimu se dožil, ale čím dál víc ho – kromě zdraví – vnitřně užíralo, že právě kvůli té přehlásce ve jméně si ho Václav Černý, kterého ctil, zaměnil se jmenovcem z Rokycan, který nebyl právě odbojář…

Slova vašeho otce o tom, že nejde obnovovat průmysl bez lidí, kteří to umějí, platí možná dvojnásob i o takové komplikované věci, jako byly sudetské porcelánky nebo sklárny. Mnohá jejich díla patří k pokladům i tohoto muzea. Není to chlubení cizím peřím?

Ty předměty se sem od určité doby dostávaly různými cestami, vždyť je mezi nimi i řada těch, které sami Němci konfiskovali židovským rodinám čili arizovali a my se je v minulých letech pokoušeli vrátit původním majitelům, bylo-li komu.

Myslím spíš skutečnost, že se říká „české porcelánky“, tradice „českého skla“, a oni tu tradici vytvořili čeští Němci, kteří byli pak v roce 1945 vyhnáni…

Máte zčásti pravdu, ale byly i porcelánky nebo sklárny více české, a především Čechy i Morava byly země tří etnik, Čechů, Němců a Židů, takže rozlišovat jenom podle toho, kdo do této země patří, nebo ne, je dosti nepatřičné.

No právě… Ale chci se zeptat, je něco, v čem konkrétně etničtí Češi řemeslně vynikali?

Když o tom tak přemýšlím, asi to bude invence. Schopnost improvizace, ne vždy to musí být jen pozitivní, protože může zastírat nějaké nedostatky nebo lajdáctví. Ale často se setkáte s důvtipem, originalitou, schopností dělat věci nějak jinak, nekonvenčně. Vezměte si tu generaci českých sklářů, generaci Reného Roubíčka – letos je mu 96! –, Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové: právě ti, kteří museli znovu vytvořit tradici českého skla, jak to byli originální a invenční tvůrci, což v zahraničí obdivovali a brali právě jako výraz českého důvtipu.

Ano, třeba jako císařský dodavatel pušek Antonín Vincenc Lebeda, jehož exkluzivní perkusní revolver je součástí kolekce vaší výstavy Director’s Choice. To myslím by mohla být pěkná ukázka práce zlatých českých rukou.

Přesně tak. Nebo si vezměte slavné výrobky pražské hodinářské dílny Ludvíka Hainze, tam taky nerozlišíte, jestli to byli Češi, nebo Němci, mluvili doma asi oběma jazyky, přitom třeba Ludvík Hainz podporoval Národní divadlo. A v době vzniku Národního divadla vznikalo i tohle muzeum. Byla to zlatá doba muzeí, ta druhá polovina 19. století.

Ale přece jen se Museum für Kunst und Industrie trochu lišilo… Co měla uměleckoprůmyslová muzea představovat?

Ta idea se zrodila v Anglii, souviselo to s hromadnou výrobou a s obavou, že zanikne to krásné na řemeslu, to, co činí i z užitkového výrobku umělecký předmět. Brzy, v roce 1863, vzniklo takové muzeum ve Vídni, potom také v Brně a v Liberci, Plzni a v Praze roku 1885. A co mají představovat? O tom se v odborných kruzích vedou vážné debaty. Jistěže se za těch sto třicet let doba úplně proměnila, ale stále si myslím, že zůstává hlavním úkolem dokumentovat právě ji, zachytit životní styl a hodnoty spojené s člověkem a jeho tvořivou činností. A taky si myslím, že je pořád ještě naším úkolem zušlechtění vkusu, poskytnout příklady umu a zručnosti, zkrátka jistá kultivace.

Vraťme se ještě k těm začátkům. Fascinuje mě, jak se všechny ty věci do muzeí dostanou...

Různě. Koupí, darem, taky bohužel zestátněním… Až do roku 1948 toto muzeum vlastnila Obchodní a živnostenská komora. Ta měla akviziční výbor, který schvaloval nákupy, a představitelé muzea sami vyhledávali vzácné sbírky doma i ve světě, na aukcích. Nemálo předmětů věnovali do sbírek také samotní členové komory, což byli tedy často podnikatelé z řad šlechty, průmyslníci, vedle známého Vojtěcha Lanny například podnikatel a velkoobchodník v železářství Bohumil Bondy. A tak to pokračovalo po celou první republiku, kdy se sbírky dále rozrůstaly, velmi se rozvinul přímý kontakt s odbornými uskupeními, jako byl Svaz československého díla, Družstevní práce, Krásná jizba, či s výrobci na získávání současné produkce. Ovšem velmi důležitým obdobím byla okupace a s ní především norimberské zákony, které okradly židovské obyvatelstvo. Ty předměty šly často do UPM.

Na zámku v Klášterci nad Ohří vaše muzeum vystavuje porcelán a u nejednoho kousku je napsáno, že patřil židovské rodině, které ho není možné vrátit. To je dost skličující.

Ano, to byl velmi důležitý a tragický zásah. Mnohé židovské rodiny se ještě před válkou, v tušení, co nastane, zbavovaly majetku, často předmětů, které měly muzeální význam. Za existence republiky ještě bylo možné jim nabídnout, že to od nich stát koupí, případně něco deponovat s tím, že se majitel třeba vrátí – když začala arizace, bylo nutné občas nějaká data zfalšovat. Jakmile přišla okupace, Němci začali židovské majetky zabavovat, mnoho těch věcí se vyvezlo, ale také nenávratně ztratilo. V Praze působil kunsthistorik Karl Maria Swoboda, žil v letech 1888 až 1977, měl od Němců za úkol posuzovat uměleckou hodnotu zabavených předmětů. Ten před koncem války větší část těchto předmětů předal Národní galerii a našemu muzeu, kde byly deponovány jako konfiskát po Němcích. Ale ony patřily většinou židovským rodinám, jenže odhalit to nebo zdokumentovat bylo možné až v devadesátých letech.

Našly se?

Často se našly, ale zákon stanovil, že toto dědictví se uznává jen v přímé linii.

To je dost omezující, vždyť byly vyvražděny celé rodiny.

Ano, souhlasím, je to omezující a nespravedlivé. Ale nutno říct, že jsme i tak výjimka, která majetek vracela, na rozdíl od třeba některých sousedních zemí.

Když to řeknu brutálně: nejsou česká muzea vybudovaná na lupu? Nacistickém a komunistickém?

Do určité míry ano. Ale je nutné také říct, že i v té době sbírky vznikaly klasicky výkupem a také na základě dobrovolnosti. Někteří majitelé sbírek raději ukládali tyto předměty do muzea s tím, že se o vše bude někdo odborně starat. A často tím předešli konfiskaci nebo zestátnění, případně úplnému zničení, jak se dělo velmi často nejenom s církevním majetkem.

Tak snad si toho lid váží. A jakého muzeálního předmětu si nejvíc vážíte vy osobně?

Za ta léta, co jsem tady strávila, je těch předmětů opravdu hodně. Už na fakultě jsem se ráda zabývala dvorským uměním 14. století, tak mi je třeba blízký tzv. karlštejnský poklad. Znáte tu historii? Dosud není úplně rozluštěná. Na začátku je dvěma zedníky zatajený objev při mockerovských přestavbách Karlštejna, tedy na konci 19. století. Šlo o desítky různých knoflíků, spínadel a také různé nádoby. Místo aby to nahlásili, prodali to prostřednictvím pražského směnárníka Eduarda Kische, strýce Egona Erwina. Nevíme přesně, co se s tím pak dělo, jestli se všechno zachovalo. Předměty se dostaly do berlínské aukční síně Lepke, kde byly prodány do sbírek muzea knoflíků továrníka Jindřicha Waldese; jeho majetek byl arizován a on umřel v roce 1941 kdesi v Karibiku. Část sbírek tohoto muzea po válce přešla k nám. Tyto předměty a slavnou sbírku obrazů Waldesovi restituovali. V roce 1995 ji dědici věnovali Václavu Havlovi, a tedy České republice, a tak se tento vzácný soubor zase ocitl v Uměleckoprůmyslovém museu – legálně. Dal by se o tom napsat román.