Umění může člověku umožnit, aby zahlédl svět očima někoho jiného. Jistě to nemusí znamenat, že se čtenář s tím pohledem musí ztotožnit. Měl by ale být doveden k přijetí toho, že takový pohled je možný a taky reálný v tom smyslu, že za ním je víc než jenom potřeba vejít se do zvnějšku (třeba momentální módou nebo ideologií) stanovených parametrů. Snaha se skutečně podívat, vidět a nějak to vyjádřit, ať už dokumentárním realismem, nebo třeba výrazně stylizovanou fikcí. A snad i přenést prožitek vidění na někoho dalšího, přesvědčivě mu ukázat, že je možné dívat se takhle a vidět tohle. Krátká novela Přípravy na všechno autora, který píše pod pseudonymem Elsa Aids, tuhle elementární přesvědčivost má.

Svět, jaký ta próza ukazuje, působí živě, jakkoli slovo „živě“ může ve vztahu k obrazu Česka, jak ho Elsa Aids vnímá, působit nepřípadně – asi by se víc hodila slova jako ošklivě, únavně, prázdně. Autor ho dokáže evokovat velmi úsporným způsobem, s neuhýbavou a stroze poetickou věcností, možná odtažitou, ale nikoli prostou emocí. Přibližuje tak i hlavní postavu, mátožného, snad vyhořelého chlapíka, který tím světem prochází a se znechucenou rezignací ho soudí. Zároveň do něj patří, snad ho nějakým způsobem i spoluvytváří. Třeba i pro něj a jeho autora platí, že ošklivost, stejně jako krása, je také v oku dívajícího se.

V části kritiky vzbudila próza Elsy Aids reakci až extatickou – Přípravy na všechno byly přivítány jako přelomová společenskokritická próza. Nevím, jestli bylo autorovou ambicí formulovat nějakou ucelenou kritiku české společnosti v tradičním slova smyslu – rozhodně nevytvořil nějakou románovou fresku, na jejíchž postavách a jejich příbězích by ilustroval společenské problémy, rozpory, mechanismus jejich vzniku a jejich důsledky. Jeho krátká próza je spíš podobná obrazu, který cosi zachycuje, aniž to vysvětluje, líčení jsou v Přípravách na všechno evokativní a jaksi obrácená ven, akcentují smyslové vjemy, viděné, slyšené. Elsa Aids nedává velký prostor pocitům a myšlenkovým pochodům protagonisty, jeho hrdina jich možná ani moc nemá. V kontextu okázale „niterného“ psaní, často až narcistně vzhlížejícího ke skutečným i domnělým traumatům a traumátkům soudobých vypravěčů, to je docela osvěžující. S obrazem mají Přípravy na všechno společnou i určitou statičnost – nic moc se neděje, respektive se plus minus totožné děje opakují.

Příběh hlavního hrdiny je zřejmě v nějaké míře autobiografický. Bezejmenný protagonista opouští manželku, se kterou má dva syny, s přítelkyní si najde laciný suterénní byt. Zásadní životní změna jako kdyby ho moc nezasáhla – ani v dobrém, ani ve zlém. V novém vztahu nepůsobí nějak výrazně šťastně, nebo aspoň angažovaně, až netečně pozoruje život plynoucí kolem něho. Nemá peníze, přivydělává si jako kustod v galerii moderního umění, kam nikdo nechodí kromě umělců, kteří tam vedou debaty v soudobém uměnovědném žargonu, krátí si tam čas sledováním videí na internetu. („Američan jí hamburger. Vedle něj sedí pes a z tlamy mu tečou sliny. Žena seskočí z trenažéru a uhodí se do břicha. Ošetřovatelka krmí tuleně a on jí zaboří rypák mezi nohy. Pobavení lidé tleskají. Muž v prasečí masce chce obejmout přítelkyni, ale ta před ním uteče. V šest hodin zatahuju mříže a zavírám. Dneska je Black Friday – začíná období zimních slev a výprodejů.“) Snaží se udržovat kontakt se svými syny, občas se sejde s kamarády, hovory s nimi ho ale moc nebaví. („Ztratil jsem chuť patřit do společenství – den trávím sám a večer se smířeně odevzdávám němým obřadům pro dva. Mezi dva lidi se vejde hodně ticha. A moje žena s tlumicími léky mluví jen málo.“) Čte si debaty na sociálních sítích, zvlášť ho zajímá skupina tzv. prepperů, mužů, kteří se připravují na konec civilizace a dobu, která přijde po něm. Pocity jakési volnosti, snad i harmonie zažívá při sledování porna, popisuje je jako okno do nějakého útulnějšího a taky srozumitelnějšího světa. („Světlo se zdá medově nazlátlé, připomíná mi línou atmosféru pozdních odpolední někdy dávno.“)

Hrdina Příprav na všechno podobně apaticky vnímá zprávy z širšího světa, které se k němu přes krunýř jeho netečnosti dostanou. Jsou to fragmenty obrazu země v krizi a směřující ke krizi ještě hlubší, možná ke katastrofě. V ulicích se demonstruje a dochází ke konfliktům, rétorika je válečnická, stoupá násilná zločinnost, vůči lidem na dně postupuje stát drakonicky. Jako komentář k současnému Česku, nebo dokonce nějaká literárními prostředky vyjádřená analýza to může působit dost prvoplánově a snad až mechanicky. Hodně zjednodušující pohled, který z reality vytáhne ty její rysy, které se dají vyjádřit v jednoduchém sloganu. Všechno směřuje kamsi. A strohé popisy i citace fiktivních výroků v těch pasážích mohou působit dost plakátově, jako výsledek snahy úderně vyjádřit nějakou tezi (vztahuje se to v nějaké míře i pro „prepperské“ debaty, které hrdina čte na internetu). Tu dystopickou rovinu vyprávění Elsy Aids je ale také možné vnímat především jako extenzi vnitřního světa hrdiny, spíš než líčení nějakého světa se mohou zdát líčením způsobu, jímž hlavní postava svět a především současné Česko vnímá (nepředpokládám, že by se autor s tímhle mým pohledem ztotožnil). Jako bezútěšné a groteskní místo, směřující k nějaké – pravděpodobně rovněž groteskní – zkáze. Jako kdyby hrdinově apatii, jejíž symptomy próza popisuje, předcházela nějaká velká deziluze. Čtenář si může představit třeba zklamání stoupence revoluční společenské změny, který postupem času shledává, že jeho představy se nenaplní, a reakcí je rezignované shlížení na všechno a všechny – svět a lidi, kteří zklamali.

Je to svět nahlížený zdola, točí se sice kolem konzumu, ale ta spotřeba za moc nestojí, hrdina – stejně jako spousta druhých – má hluboko do kapsy a moc si toho dovolit nemůže. Základními charakteristikami toho světa jsou lacinost – ve všech významech toho slova – a ošklivost. Laciné a masově produkované jídlo, nevábné předměstské exteriéry se skladišti a hypermarkety. („O sto metrů metrů dál, v mělké, ale rozlehlé prohlubni lemované křovím stojí impozantní stavba. Je to supermarket Kaufland. Vede k němu nový chodník – můstek pro pěší se napojuje přímo na střešní parkoviště. Zábradlí je z nerezové oceli. Dřív byl terén mezi zastávkou a obchodem rozkopaný a pokrytý odpadky. Teď je svah zarovnaný a připravený pro trávník. Bezdomovci s taškami napěchovanými papírem jsou tu pořád.“) Laciné a ošklivé jsou často i útržky konverzací, které se k hrdinovi Příprav na všechno donesou v hospodě, hudba, již slyší z rádia. „Ošklivá současnost se v místních hitech koncentruje stejně snadno jako nečistota ve vatě.“

Ta nekončící ošklivost a bezvýchodnost, zaznamenávaná apaticky, a přesto výstižně, by snadno mohla sklouznout k něčemu až pubertálnímu. Být Přípravy na všechno o deset, dvacet stránek delší, mohla by próza Elsy Aids zavánět nezamýšlenou komikou. Autorovi se ale podařilo trefit rozměr tak akorát. Text občas přeskočí od prózy k poezii, mezi veršem psané pasáže se vloudí i text písně Dlouhá noc Heleny Vondráčkové, do světa Příprav na všechno to patří a je v tom možné vidět i implicitní komentář ke smysluplnosti básnického snažení. Všechny ty momentky z fádního života v nevábném světě ale tvoří (aspoň v očích tohoto čtenáře) kulisu příběhu, který na sebe upozorňuje především svou absencí. Love story, jež měla být a možná i tak trochu je. Ale hlavní postava se k tomu vlastnímu příběhu nemůže nějak prodrat, nebo na to nemá sílu. Záchvěvy citu přicházejí zdálky a zesláblé, ozývají se spíš někde mezi řádky než ve slovech Elsy Aids, blízko povrchu se proderou jen v pasážích o hrdinových setkáních se syny, v nichž jsou znát zraněnost a smutek.

Debutující prozaik (Elsa Aids byl doposud autorem básnických sbírek) nepřichází s nějakým vysvětlením, interpretací příčin, které dovedly hrdinu do stavu, v němž se nachází. Jenom konstatuje jakousi znavenou vyprahlost. Něco málo může napovědět krátká reminiscence hlavní postavy na léta dospívání. Přípravy na všechno ale není próza s nějakou „tajenkou“, která by v závěru vše uspokojivě vysvětlila a opatřila etiketou morálního soudu. Možná autor svého hrdinu vidí jako „oběť systému“, který si ho zpracoval a otiskl se do něj, přivedl ho k apatii, ochotě nechat se nést životem od ničeho k ničemu. („Rád bych prožil nějaký příběh, ale nakonec zaujímám takový pohled na svět, jaký se naskytne. Dneska je omezený, plný mimoběžných vzpomínek. Ráno jsem nakoupil v Žabce a tím se můj kontakt s okolím uzavřel.“) Přípravy na všechno je ale možné číst i jako výpověď člověka, který sice vnímá ošklivost a bezvýchodnost ve světě kolem, ale se stejnou neúprosností se dívá i na sebe a děsí se toho, co vidí. Nebo spíš toho, že v těch laciných a nevábných kulisách není schopen sám sebe zahlédnout. Někam se ztratil.