Společnosti Nike, H&M a další se v posledních dnech dostaly pod palbu západních aktivistů za to, že k výrobě svých produktů používají čínskou bavlnu. Nemalá část čínské produkce bavlny se sklízí v ujgurské autonomní oblasti, jejíž autonomie je spíše papírová; a lidskoprávní poměry v této oblasti jsou i na čínské standardy tristní. Existuje podezření, že minimálně část surovin, ze kterých se v Sin-ťiangu produkuje zboží, je vyráběna prací otroků.

Pro Západ, který si do svého žebříčku hodnot zapsal, že už nikdy více nebude podporovat etnické čistky, ale jenž zároveň bere světový obchod jako upevnění mírových vztahů mezi národy, je to nepříjemné dilema. A to ani nezapočítáváme čistě finanční komplikace toho, že si vyberete jednu stranu – a ty jsou přitom přesně tím, co vedení různých firem zajímá nejvíce.

Nejhorším následkům zatím čelí firma H&M, která v reakci na dotazy aktivistů vydala tiskové prohlášení, že je „znepokojena“ informacemi o porušování lidských práv v Sin-ťiangu a nepoužívá bavlnu sklizenou v provincii.

Firmy jako H&M, Nike nebo Hugo Boss jsou skutečně v nezáviděníhodném postavení a musejí si vybrat. Vyjadřovat se k ujgurské otázce je daleko nebezpečnější než vyvěsit duhovou vlajku nebo pokleknout před kamerami, když to nějací demonstranti požadují. Čína na jakoukoliv neposlušnost reaguje tvrdými tresty a očividně je ochotna „problematickým“ společnostem ukázat pomyslné dveře a upřít jim lukrativní čínský trh. Tady najednou přestávají být gesta laciná a začínají mít konkrétní, značně vysokou cenu. Dá se tedy čekat, že ochota firem přidávat se k příslušným aktivistickým kampaním bude o mnoho menší.

Před stejnou otázkou ale nestojí jen firmy, ale i celé státy. Jak velké ekonomické a politické propletení s Čínou si mohou dovolit, než po nich začne Peking požadovat, aby zpívaly píseň podle jeho not? Velký omyl odcházející německé administrativy spočíval v představě, že od této otázky se dá nějak udržet stranou a že právě dokončená dohoda o investicích mezi EU a Čínou bude fungovat v rámci jakési tiché ignorace toho, co se děje na druhé straně. Jenže někteří Evropané nechtějí mlčet jen proto, aby hospodářská spolupráce hladce běžela, a značně různorodá EU nemá ani prostředky, ani vůli, aby jim nasadila pomyslné roubíky.

Zajímavým novým prvkem v evropsko-čínských tahanicích je propagandistický leták, který vydal deník Global Times v reakci na evropské sankce vůči čínským pohlavárům. S neomylnou přesností se v něm trefuje do všech levicově progresivních témat: holokaust, hříchy kolonialismu, utopení migranti, nerovné odměňování žen a mužů, poznámky politiků na adresu muslimů. Máme co do činění s protivníkem, který dobře chápe naše nejslabší místa a ví, kam se soustředit. Přičemž relativní svoboda slova panující na Západě umožňuje Číně pronikat se svými poselstvími k nám, aniž by se za pomyslnou Velkou digitální zdí musela obávat stejně účinné protikampaně.

Na druhou stranu: bude-li Čína tuto kartu hrát často a opakovaně, vytvoří se pozvolna myšlenková asociace mezi „woke“ levičáctvím a čínskou propagandou. To by nakonec v dlouhodobém horizontu mohlo být výhodné. Pro návrat z krajin sebemrskačského šílenství, kam nás progresivní levice zavlekla, by čínská účast v boji o západní svědomí mohla být faktorem, který přechýlí rovnováhu na tu racionálnější stranu.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.