Budoucí vláda premiéra Petra Fialy se sešla na první schůzi ještě předtím, než byla prezidentem Milošem Zemanem oficiálně jmenována. Přidala se i předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která je jediným stranickým šéfem mimo kabinet. Kromě fotografie žádný výstup.

Autorka tohoto komentáře glosovala ten den politické dění pro veřejnoprávní zpravodajský kanál ČT24. Moderátor se hned na začátku opakovaně ptal, jestli nepovažuje za pozoruhodné, že kabinet nevydal ze schůzky žádný výstup. Kdysi naprosto běžná věc. Když se jedná, a není z toho žádný zásadní výstup, tak se prostě nedělá tiskovka. Protože na ní tak nějak není co říct. Po osmi letech s Andrejem Babišem to ale působí exoticky.

Dosluhující premiér je sice opak dobrého rétora, ať na tiskovkách, v mediálních rozhovorech, nebo na sociálních sítích ale promlouval pořád. I když neměl co říct. Nic neudělal, nic nerozhodl, ale mluvil. Jeho vládnutí provázela inflace slov. Obsah často nula, řečí spousta. Věrně ho v tom následovali jeho pobočníci Alena Schillerová a Karel Havlíček. Především prvně jmenovaná propadla Instagramu víc než teenageři.

Není to jen snaha vymezit se proti babišovské inflaci prázdných slov. Nová vládní koalice už má i vlastní zkušenost, kdy se gejzírem chaotických mediálních výroků, z nichž se vůbec nedal přečíst směr covidové politiky, znemožňoval budoucí mistr zdravotnictví Vlastimil Válek. Až do stavu, kdy z něj začala mít obavy jeho vlastní strana. Právě Válek přitom bude přinejmenším v prvních měsících jednou z klíčových figur nového kabinetu. Svůj handicap příliš mnoha nevhodných slov v nevhodných chvílích si zjevně uvědomil a pořídil si jako svého mluvčího pro média Ondřeje Jakoba, dlouholetou pravou ruku Miroslava Kalouska. Člověka, který o veřejném vystupování a jeho úskalích hodně ví.

Vyčištění veřejného prostoru od tlachání bude osvěžující samo o sobě. Když někdo mluví málo a říká jen důležité věci, je těm výrokům věnována mnohem větší pozornost než gejzírům tlachání. Minimalismus neznamená, že se o zásadních tématech nedebatuje. Naopak čistí prostor právě pro diskusi o nich. Čas, energie a pozornost je vzácný kapitál. Nemá cenu ho spalovat na sledování prázdného tlachání. Trefně to popsal ekonom Mojmír Hampl, jež je Senátem nominován do Národní rozpočtové rady, která bdí nad stavem veřejných financí, v týdeníku Reflex, když odpovídal na otázku, jak hodnotí program nové vlády: „Vnímám tu ambici v řadě oblastí něco rozpohybovat. A je možné, že se trochu omezí ta věčná online politika, kdy se pořád jen reaguje na nějaké reakce a jediným výsledkem ministerské práce je trefný tweet. Kéž by. Pak by byla šance prodloužit horizont uvažování i za rámec uvažování jedné vlády.“

Ta nákaza tlachání a reakcí na reakce se z politiky rozšířila do médií. Základním novinářským žánrem se pak stala výrokologie. Opisování Twitterů a shánění reakcí na ně. Za nimi pak zapadla tak zásadní témata jako Green New Deal Evropské unie, který dramaticky zdražuje řadu zboží a služeb, energiemi počínaje. A pak najednou všichni zírají, odkud se berou ty vysoké účty.