Rozhovor s psycholožkou Norou Jakobovou

Lockdown nám nastavil zrcadlo

Rozhovor s psycholožkou Norou Jakobovou
Lockdown nám nastavil zrcadlo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ačkoli učitelé, studenti i jejich rodiče doufají, že plošné uzavření škol tento rok již nenastane, dlouhá doba distanční výuky vykonala své a často až nyní se začíná ukazovat, jaký dopad na všechny zúčastněné měla. Jak utrpělo jejich psychické zdraví, jaké byly nejčastější obavy a překážky a jak psychologové nahlížejí na generaci sněhových vloček?

Česko mělo rekordně dlouho zavřené školy. Podepsal se rok s covidem a domácí výukou nějak významně na psychice studentů nebo na jejich návycích?

Budu-li mluvit za naše gymnázium, pro studenty to bylo velmi náročné období. Zaprvé si moc školy neužili, byli v ní jen pár týdnů a pro ty, kdo byli v prvním ročníku, to samozřejmě bylo ještě těžší. Nestačili poznat své spolužáky, učitele – a najednou zase byli doma. Chyběly jim ty vazby, což se projevovalo třeba v on-line hodinách, kdy se před sebou styděli. Vytvářeli si pak falešné obavy například z toho, jací jsou vyučující nebo jaké budou na ně mít požadavky. Přechod ze základní školy na gymnázium je vždycky těžký a touto situací to bylo ještě náročnější. Když se pak školy na jaře konečně otevřely, někteří prváci se na sebe ani tolik netěšili, protože se neznali. Řešili se mnou také, že se bojí toho, co se od nich očekává.

A co starší studenti?

Z mého pohledu podobně zranitelnou skupinou byli maturanti. Ti byli připravováni na to, že se bude standardně maturovat, a poté se z různých důvodů, i populistických, stále měnilo to, jak co bude, co se po nich bude chtít, kolik na to budou mít času. Tahle nejistota, která je dlouhodobě pro psychiku velmi zatěžující, je stále provázela.

Pro maturanty ale zároveň mohlo být i výhodou, že měli víc času připravovat se na konkrétní předměty nebo na přijímací zkoušky na vysoké školy.

To ano, kdyby věděli od začátku, že budou doma, mohlo to pro ně být ulehčující. Ale tím, že téměř do poslední chvíle nebylo nic jisté, připravovali se na všechno. Až téměř na konci zjistili, že mají víc času, což někteří z nich považovali spíš za demotivující. Se studenty jsem měla neustále on-line konzultace, věděla jsem od nich, že mají už nějaké plány, kdy se třeba budou učit jakou maturitní otázku. To, že si uvědomili, že mohou polevit, u některých vedlo ke zpomalení a úpadku motivace.

Studenti tedy vyhledávali vaši pomoc i v době, kdy byli doma?

Oni mě znají už od prvního ročníku, tím pádem se nestydí na mě obrátit. A obraceli se hodně, ať již ti, se kterými jsem konzultovala předtím, nebo ti, kteří se na mě obrátili poprvé. Organizujeme navíc i takové třídnické hodiny, ty byly i na dálku, kde si studenti neformálně povídají s učiteli, někdy jsem u toho i já. Z toho pak také vycházely různé podněty.

To, že vyhledat psychologickou pomoc pro děti a dospívající bylo během lockdownů velmi těžké, se opakovaně zmiňovalo. Následky pak ale mohly být často fatální, ne?

To určitě ano. Témata byla různá: od toho, jak se učit, jak si organizovat čas, až k tomu, kam v budoucnu směřovat. A z budoucnosti měli studenti často obavy. Byla to také témata, která se v jejich věku často řeší, takové ty nejistoty, kým vlastně jsem, kam patřím, jaký je smysl toho všeho. Tím, že nemohli dělat své obvyklé aktivity, byli často sami se sebou, tak zacházeli do těchto témat ještě hlouběji. Lockdown jim nastavil zrcadlo. A nejen studentům, ale i učitelům a rodinám. Dále se třeba v rodině setkávali s tématem nemoci nebo smrti a sami pak upadali do různých depresí nebo úzkostí. Obraceli se na nás i rodiče, často hlavně prváků, kteří sami měli obavu nás oslovit, a hledali právě pro své děti podporu.

Takže i na vás jako školní psycholožku se obraceli studenti s vážnými psychickými problémy?

Některé situace byly opravdu vážné. V době lockdownu jsem individuálně mluvila i s několika studentkami a studenty, kteří museli být právě s úzkostmi nebo depresemi následně hospitalizováni v psychiatrických léčebnách. Také vzrostly případy poruch příjmu potravy.

Proč se poruchy příjmu potravy objevovaly u mladých lidí v této době ještě víc? Může to být třeba tím, že zavření doma měli víc času se pozorovat?

Určitě to také mohlo mít vliv. U některých ale byla tato problematika skrytá, už k tomu mohli mít sklony dřív, byla to tedy taková časovaná bomba. Ale u některých by k tomu třeba vůbec nemuselo za normálních okolností dojít.

Objevovaly se až sebevražedné myšlenky?

Ano, ty se také objevovaly. A také často hluboká identitní témata jako například řešení sexuální orientace či genderové identity. Měla jsem třeba studentku i studenta, kteří se v průběhu lockdownu odhodlali doma ke coming outu. Což by se asi dřív nebo později stejně stalo, ale tím, jak byli intenzivně spolu s rodiči, byl najednou větší prostor o těchto věcech mluvit a oni sebrali odvahu s tím za nimi přijít.

Nestávalo se ale také naopak, že náhlé intenzivnější a vlastně nucené každodenní soužití rodin způsobovalo potíže?

Studenti v tom gymnazijním věku už nejsou tak zvyklí být doma s rodiči, už si žijí svůj život. Najednou byli pod jejich drobnohledem a všichni se učili v té domácnosti nějak pohromadě fungovat. A nešlo jen o to, vyřešit, v jakém pokoji být, aby měli čas na školu nebo na práci, ale i jak spolu komunikovat, jak spolu vydržet.

Docházelo často k nějakým vyhroceným situacím?

Ne pro každého to samozřejmě bylo příjemné, ne každý měl v rodině bezpečí. Od kolegyň vím o extrémech, kdy v rodinách, kde se problémy jako násilí, týrání nebo zneužívání objevovaly už předtím, děti zažívaly pocit opravdového nebezpečí. Pro takové je škola takovým bezpečným přístavem a ony do ní najednou nemohly. Některé kolegyně třeba řešily to, že se jim děti vůbec neozývaly, nepřipojovaly se na výuku, rodičům se nedalo dovolat, takže vůbec nevěděly, co s nimi je. V některých případech pak bylo nutné obrátit se na OSPOD (odbor sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.).

A co rodiče nebo další členové rodiny? Vyhledávali i oni v této době častěji psychologickou pomoc?

Ano, vznikla dokonce i linka pro rodiče, ale i učitele, kam se mohli obrátit s dotazy ohledně toho, jak fungovat a co dělat. Dokonce existuje i poradenská linka jen pro rodiče. Hlavně pro rodiče mladších dětí ze základních škol také kolegyně psycholožky pořádaly speciální on-line setkání, kde se mluvilo o tom, jak nastavit režim a jak to celé zvládnout.

A učitelé? Neobjevovaly se u nich třeba pocity vyhoření?

Co se týče vyučujících, to bylo pro školní psychology téma samo o sobě. U prvního lockdownu jsem s nimi třeba s učiteli řešila, jak vůbec on-line hodinu udělat, protože někteří nebyli tak „ostřílení“, takže se toho báli nebo se styděli objevovat se před studenty prostřednictvím kamery. Někteří naopak byli vyloženě nadšení ze všeho nového, objevovali nové aplikace, formy výuky. Všichni se v rámci svých možností snažili, motivovali studenty, dělali hodiny zajímavé. Pak ale padl takový pocit únavy, už to bylo moc dlouhé, chyběla přímá zpětná vazba od studentů. Kvůli tomu už ke konci školního roku byli učitelé hrozně vyčerpaní.

Stávalo se, že někteří učitelé se rozhodli s vyučováním úplně skončit?

Pro některé představa, že bude čistá distanční výuka ještě pokračovat, hraničila s rozhodnutím ze školství úplně odejít. On-line výuka určitě spoustu věcí učitelům dala, ale nemůže nahradit sociální kontakt ve třídě a tu úplně jinou dynamiku hodiny naživo. Naše gymnázium sice pracuje na systému, ve kterém bude mít on-line výuka také své místo i v době mimo pandemii, avšak v takové míře, kterou budeme vnímat jako efektivní a užitečnou.

Snažili se studenti s učiteli co nejvíc spolupracovat, nebo vznikaly problémy?

Samozřejmě se to lišilo, hlavně motivací. Maturanti dělali práci i navíc, přáli si více on-line konzultací s učiteli a se mnou pracovali na efektivním učení či time managementu. Ale ke konci už celkově byly znát únava a úpadek. I ty studenty, kteří dobře spolupracovali, zapínali si kamery, najednou bylo těžké k něčemu motivovat. Snažili jsme se je přimět, aby kamery zapnuté měli, protože je to aspoň donutilo k tomu, aby vylezli z postele a nebyli v pyžamu nebo při výuce nejedli. Pro vyučující pak zase nutit studenty velkou část hodiny, aby si zapnuli kamery, také není nic příjemného.

Udržovat pozornost při výuce nebo přednášce na dálku je asi mnohem těžší, než když je na ní člověk fyzicky přítomen.

V odborné psychologické literatuře byl dokonce popsán jev zoom fatigue. Je to stav únavy z přednáškových nebo třeba pracovních mítinků a videohovorů. Studie ukazuje, že je pro nás mnohem těžší sledovat on-line přednášku nebo i rozhovor, protože naše mysl, aniž si to uvědomujeme, musí zpracovávat to, že mluví s někým, kdo tu fyzicky není. Pro mozek je to dost obtížné. Navíc nejsme zvyklí dívat se sami na sebe. Člověk má pak tendenci dívat se v záběru kamery spíš na sebe, ne na ostatní.

Těšili se tedy studenti na návrat do školy, nebo nakonec převládaly obavy z toho, co je čeká?

Ta změna, i když k lepšímu, pro ně mnohdy znovu znamenala nejistotu. Už si na něco zvykli a zas to bylo najednou jinak. Ale většinově se do školy na spolužáky a učitele těšili.

Není tohle ale docela nebezpečné? Mladí lidé pak ztrácí schopnost komunikovat napřímo a přizpůsobovat se situacím, které nemusejí být vždy komfortní.

I když pominu pandemii jako takovou, pozoruji takový trend, který je až trochu děsivý. Souvisí to s termínem generace sněhových vloček, kdy mladí lidé nejsou zvyklí čelit zátěži, překonávat ji, hodně věcí je pro ně problém. V době před téměř patnácti lety, kdy jsem začala na našem gymnáziu působit, si málokdo na takové věci stěžoval.

Jaké jsou to třeba situace?

Například zvládání většího množství úkolů. Sami učitelé říkají, že ty nároky opravdu snižují. Ale jde i o běžné sociální situace, kterým dřív lidé jejich věku čelili lépe. Je to možná i vlivem sociálních sítí, že jsou více nejistí, méně si věří, připadají si vlastně neustále pod kontrolou.

A je podle vás dobře, že se dělají v požadavcích takové ústupky?

To jsou velké diskuse, které vedeme s kolegy i učiteli o tom, jak moc velkou podporu dávat. Je samozřejmě nezbytný pocit bezpečí a jistoty toho, že se na nás mohou kdykoliv obrátit. Ale je důležité nastavit nějakou určitou míru vědomí, že je nutné něco udělat nebo něčemu čelit. Tu se snažíme hledat, protože je to velké téma. Je potřeba umět pracovat se studenty tak, aby svou komfortní zónu překročili a vstoupili do zóny osobního rozvoje. Samozřejmě je potřeba brát v potaz různá omezení (poruchy učení, různá postižení apod.), ale i zde je možné najít ve spolupráci se studentem a jeho rodinou rozumnou míru.

Pokud by došlo k tomu, že by studenti i v tomto roce museli nakonec zůstat na domácí výuce, myslíte, že by mohla po sociální stránce nastat nějaká kritická situace?

Určitě to souvisí s tím, jak moc rodiny nebo studenti sami všechna ta opatření dodržovali. Pozorovali jsme, že někteří se mezi sebou opravdu vůbec nevídali, protože se báli nebo měli v rodině někoho nemocného. A pak byli takoví, kteří se přes to všechno setkávali i nadále. Některým studentům dokonce výuka doma vyhovovala. Opravdu záleží na tom nastavení. Nechtěla bych plošně tvrdit, že by došlo k úplné tragédii. Také jsme již lockdown všichni zažili, tak věřím, že bychom, i když neradi, využili tuto předchozí zkušenost a nějak fungovali dál.