Jak naplnit touhu být součástí čehosi velkého

Smutní „prášilové“ dneška

Jak naplnit touhu být součástí čehosi velkého
Smutní „prášilové“ dneška

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Známí prášilové dávnějších dob se snažili zblbnout publikum historkami o svých neuvěřitelných dobrodružstvích a hrdinských činech, případně nějakému „hejlovi“ prodat Karlštejn, jejich morální kvality byly jistě sporné, aspoň s nimi ale mohla být legrace. V posledních desetiletích ale jako by se stal dominantním jiný typ bájení, jeho původce se stylizuje do role oběti, nejde mu jenom o obdiv a slávu, ale taky o soucit a sympatii. Smutné.

Dalším v řadě podobných „pábitelů“ je americký herec Jussie Smollett. Koncem ledna oznámil, že se v noci v Chicagu stal terčem rasistického a homofobního útoku (Smollett je Afroameričan a gay, jeho nejznámější role je postava homosexuálního syna mocného hudebního magnáta v seriálu Impérium). Ve dvě ráno ho měli napadnout dva muži, útok měli doprovázet různými nadávkami, podle Smolletta měl padnout i termín „MAGA country“, odkazující k Trumpovu volebnímu heslu Make America Great Again. Zbitého herce měli polít bělidlem a dát mu kolem krku oprátku v jasném odkazu na lynčování na americkém Jihu. Útok vyvolal značnou mediální pozornost a množství projevů solidarity ze strany Smollettových kolegů a dalších lidí, tvrdě ho odsoudil i prezident Trump. Na sociálních sítích se objevilo Smollettovo vystoupení v klubu v Los Angeles, kde herec s hrdostí publiku sdělil, že nejdůležitější pro něj nakonec je, že se útočníkům bránil, reakcí jsou nadšené ovace.

Výsledky vyšetřování ale ukazují značně odlišný obraz – jako možní pachatelé byli zatčeni dva bratři z Nigérie (také na základě dat z mobilů a záznamů, na nichž si kupují použitý provaz), jeden z nich měl být krátkou dobu Smollettovým osobním trenérem, oba dělali komparz při natáčení Impéria. Ve Smollettově verzi se objevily značné nesrovnalosti, herec také odmítl předat vyšetřovatelům mobil, měl z něj v okamžiku útoku volat svému manažerovi, který měl rány a rasistické nadávky slyšet. Podle zpráv z anonymních policejních zdrojů teď vyšetřovatelé věří, že útok byl inscenovaný a Smollett údajným pachatelům zaplatil, herec a jeho právníci to vehementně popírají. Nicméně je jasné, že původní verze o rasistickém a homofobním útoku ze strany náhodně kolemjdoucích fanoušků Donalda Trumpa je už neudržitelná.

Samozřejmě se v tom příběhu dá vidět další příklad pomatení smyslů, které zachvátilo část americké pokrokářské levice, a taky faktické znevážení obětí těch skutečných rasistických nebo jinak ideologicky motivovaných útoků. Je to taky lekce pro média. Více novinářů v té souvislosti na sociálních sítích psalo, že jim Smollettova historka připadala od počátku podezřelá; kdo chodí ve dvě ráno v jedné z nejmrazivějších nocí roku po Chicagu – a že tam občas bývá skutečně strašná zima – s provazem a bělidlem? Nechtěli ale v současné atmosféře jít se svými pochybnostmi na veřejnost, aby se to neobrátilo proti nim. V tom ohledu je kauza Jussieho Smolletta dalším příkladem toho, že k historkám, v nichž – třeba z ideologického hlediska – sedí úplně všechno, je rozumné přistupovat s jistou mírou skepse. 

Proč se to všechno stalo? Za Smollettovým jednáním je možné vidět snahu získat publicitu, upozornit na sebe. To by ale bylo až příliš zjednodušující vysvětlení. Možná v jeho vystupování hrála úlohu také snaha nějak zasáhnout do americké kulturní války, jež v současnosti probíhá. Ale především snaha vyšvihnout se ve společnosti, kde utrpení se stalo čímsi na způsob měny, díky níž člověk může posílit svůj nárok mluvit a být vyslechnut s vážností, protože je certifikovanou obětí, již je potřeba brát z principu vážně. Americký novinář Thomas Chatterton Williams v té souvislosti píše o „podnikání v utrpení“, jehož smyslem není jenom upozornit na sebe ve společnosti „spektáklu a přeludů“, která se dožaduje silných příběhů, chce, aby třeba tvůrčí výkony byly podepřeny nějakou tou pofiderně chápanou autenticitou a skutečné či smyšlené nebo přehnaně líčené utrpení se stává spolehlivou ochranou proti jakékoli kritice. Historky podobné té Smollettově také naplňují nějakou vnitřní potřebu být aspoň takhle součástí čehosi velkého, něčeho, co člověka přesahuje. Že bývá často naplňována právě tímhle smutným a trapným způsobem, o dnešku neříká nic pěkného.      

          

21. února 2019