Terčem masového šprýmování se minulý týden stala ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková, vysvětlující vysokou cenu mobilních dat v Česku neodpovědným chováním spotřebitelů, kteří je málo využívají a zbaběle se vyhýbají placení za ně užíváním bezplatné wi-fi, pokud se octnou v dosahu. Ekonomicky vzdělán nejsem, ale představa, že by v okamžiku, kdy je o nějaký produkt velký zájem, jeho cena musela automaticky klesnout, mi přijde zvláštní. Rád se ale nechám poučit, všichni to občas potřebujeme. Podobně nepoučených je ale mezi uživateli zjevně hodně, teorii ministryně Novákové aplikovali v replikách na další odvětví. Jistě je neodpovědné umírat jenom jednou, a způsobit tak vysokou cenu pohřebních služeb... Ministryně přitom mohla zvolit jinou argumentační taktiku a tvrdit, že za vysokou cenou mobilních dat jsou důvody především výchovné, popíchnout lidi, aby do těch displejů pořád nečučeli. Jenomže krátký pohled třeba na spolucestující v autobuse snadno doloží, že lid kouká i tak. Kouká a platí.

Debatu, řekněme, mírnější intenzity vyvolal útok vandala na sochu, která zachycuje ikonický moment oslav Dne vítězství v New Yorku v roce 1945. Mladík v námořnické uniformě na ní značně náruživým způsobem líbá dívku ve stejnokroji zdravotní sestry. Někdo sochu posprejoval hashtagem #MeToo – pro pokrokářské publikum je obrázek především záznamem sexuálního útoku. Stalo se krátce po smrti veterána George Mendosy, který na snímku pravděpodobně je. Tenkrát líbaná Greta Friedmanová zážitek popsala jako nečekaný a nevyžádaný, neutrpěla ale kvůli němu žádné trauma, byla ráda, že se dostala na tak známou fotografii. Dnešní debata o tom, jestli námořník z fotografie je násilnické monstrum, nebo zosobnění slavného vítězství, je dost absurdní. Také proto, že je na straně ex post sudičů poznamenaná absencí empatie a představivosti. Všechno je třeba vyhodnocovat podle jednoho primitivního mustru a potvrzovat si tím vlastní mechanicky pojímanou ctnost. To je pak snadné vidět sexuálního predátora v klukovi, který je nasazen v bojích, bojí se, že by v nich mohl padnout, a pak ta válka skončí a on najednou ví, že ten život, po kterém touží, třeba bude mít, když ho v té válce nezabili. A chuť k životu se z něho dere, jak to jenom jde...

Prezident Miloš Zeman nominoval do Ústavního soudu Aleše Gerlocha, kandidát byl dotázán na svoje členství v komunistické straně, kam si jako osmnáctiletý podal přihlášku v roce 1973. Gerloch v odpovědi vytáhl těžký kalibr, známý bonmot Winstona Churchilla, podle něhož „kdo v mládí nebyl levičák, nemá srdce, kdo jím zůstal do stáří, nemá mozek“. Aha. Je mi trochu trapné vysvětlovat cosi velmi zjevného, ale pro jistotu. Churchill mluvil jako člověk ze země, která nebyla ani trochu komunistická. Vyjadřoval pochopení pro to, že mladý člověk se chce vzepřít poměrům a citlivě vnímá všechnu tu nespravedlnost kolem, která ale – v očích Churchilla a podobně smýšlejících lidí – není zdaleka vždycky důsledkem systému, a proto napravitelná systémem lepším, ale vyplývá z lidské nátury. Vstupovat do KSČ v roce 1973 nebylo žádné rebelství. Naopak. Snaživé přitakání hluboce nespravedlivým poměrům a projev odhodlání z té nespravedlnosti těžit. 

Senátor a někdejší prezidentský kandidát Jiří Drahoš má Twitter a neváhá ho použít. Minulý týden oslavil životní jubileum, podělil se o to i se svými početnými fanoušky a podíval se na tu událost z úhlu vpravdě nečekaného. „S Kurtem Cobainem nesdílím jenom datum narození, ale také postoj k mým ,obdivovatelům‘ z řad trollů: Raději budu nenáviděn za to, co jsem, než milován pro to, co nejsem.“ Šmankote. Chápu, že intenzivní zájem trollů neschopných se přenést přes to, že Drahoš kdysi kandidoval proti jejich miláčkovi, může být značně otravný. Těch pár slov ale vystihuje, proč ty volby tenkrát dopadly, jak dopadly, mrtvý frontman Nirvany v tom figuruje jenom jako materiál pro oslí můstek, byl zrovna po ruce. Jiří Drahoš není zrovna „pytel legrace“, to samo o sobě u politika nevadí. To jeho cobainovské přirovnání je ale tak bolavě nepřípadné, až z toho člověku vytanou vzpomínky na všechno to neurotické ošívání se, k němuž ho dohnal „jeho“ kandidát ve chvílích, kdy se urputně a křečovitě snažil dokázat, že je to jinak.