Francouzský antiamerikanismus může být i užitečný

V čem nás inspirují Francouzky

Francouzský antiamerikanismus může být i užitečný
V čem nás inspirují Francouzky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Tradiční francouzský antiamerikanismus je občas k něčemu dobrý. Vybavil francouzské feministky zvýšenou ostražitostí před importem nejnovějších amerických ideologických mód a sehrál roli při vzniku veřejného dopisu, v němž jich stovka kritizovala akci #MeeToo. Svůj podpis připojila slavná herečka Catherine Deneuve. Při pohledu na ni je každému jasné, že o tom, co muži na ženy zkoušejí – obratně či neobratně, vkusně či oprskle, vítaně či nevítaně –, něco ví, ale zřejmě se s tím nějak vypořádala, když ve zdraví přežila dodnes. Tento živoucí doklad přemrštěnosti celé akce musel popudit radikály víc než celý obsah dokumentu.

Je v něm mnoho zajímavého. Nejen přirovnání k puritánství a honu na čarodějnice. Nejen obvinění, že takovéto pojetí ochrany práv žen jim fakticky vůbec nepomáhá, ale naopak je infantilizuje, dělá z nich bezmocné bytosti, „přisuzuje jim status věčných obětí“. Nejen zastání se mužů, kteří byli potrestáni bez důkazů a jakéhokoli procesu.

Když si čteme probíhající americkou diskusi, vidíme, že ani ženy, které vyjádřily z paušálního #MeeToo znepokojení – jsou takové – při všem svém vzdělání nemají pořádný slovník, jak o tomto tématu přemýšlet. Utíkají se k úvahám o legalistických, procedurálních řešeních, aniž jsou schopny říct něco podstatného o tématu, které celou kontroverzi podkládá: Jak by měly vypadat intimní vztahy mezi muži a ženami? O co v nich jde?

Proto jsou zvlášť zajímavá slova francouzských autorek, že vědí, že „sexuální pud je svou povahou útočný a divoký, ale taky vidíme dost jasně na to, abychom dokázaly rozlišit neohrabaný pokus o kontakt od sexuálního útoku. Především jsme si vědomy, že lidská bytost není monolitická. Žena může během téhož dne zároveň vést profesionální tým a vychutnávat si roli sexuálního objektu muže, aniž by to z ní dělalo ,děvku‘ nebo bídnou spoluvinici patriarchátu. Může trvat na stejném platu jako muž, a přitom se necítit na věky traumatizovaná tím, že se o ni někdo otře v metru“.

Z toho by se i ty váhající americké ženy zjevily. (Zjevily se i některé francouzské a obvinily signatářky z pohrdání oběťmi sexuálního násilí. Deneuve jim cosi omluvného odpověděla. Běžný provoz.) Francouzky měly úplnou pravdu v tom, jakým způsobem v Americe akce probíhá. V oblasti žurnalistiky strhl lavinu seznam s titulem „shitty media men“, což byla tabulka, kterou začala sestavovat jedna aktivistka a do níž mohly další účastnice doplňovat jména dalších mužů a jejich prohřešky – anonymně, bez důkazů. Na základě tohoto spreadsheetu, často jen s minimálním, povrchním vyšetřováním, skončily ze dne na den kariéry několika novinářů. Když se proslechlo, že jedna novinářka chystá článek, v němž autorku anonymního spreadsheetu odanonymizuje, propukla kampaň, jež zabránila zveřejnění článku. Je to perverzní konec ideologie „každé ženě je třeba věřit“ – i anonymní. Jako by si feministky nevšimly, že tato ideologie už pohřbila časopis Rolling Stone. Ten před dvěma lety otiskl reportáž o znásilnění, v němž slepě uvěřil lžím fabulátorky. Následné prohrané žaloby ho stály desítky milionů a loni musel zakladatel a majitel Jann Wenner časopis nabídnout k prodeji.

Nejnovějším exemplářem slepé uličky, do jaké se americký institucionalizovaný, byrokratický, sebestředný feminismus dostal, je rozhovor, v němž Obamova velvyslankyně v OSN Samantha Powerová líčí večírek, jež uspořádala v den prezidentských voleb. Pozvala na něj 37 velvyslankyň akreditovaných u OSN a společně měly přihlížet „korunovaci“ první americké prezidentky („Chtěla jsem vydojit dividendu naší měkké síly,“ jak to diplomaticky popsala). Den se, jak známo, vyvíjel jinak. Powerová mluví o tom, jak se zděšeně dívala na svou spící dceru a přemítala, jaké hrůzy ji v nadcházejících temných trumpovských časech čekají. Byla přesvědčena, že až záběry uvidí diváci (na party natáčeli dokumentaristé), budou trpět posttraumatickým stresem. Naprosto slepá vůči tomu, že v některých zemích, z nichž pocházely její návštěvnice, mají mnohem brutálnější důvody k posttraumatickým stresům. A že v mnoha zemích světa už dávno měli prezidentky a premiérky, takže je americké sebedojetí tolik neoslovuje.

Někdy má ten francouzský antiamerikanismus něco do sebe.