Paniky z covidu je po světě pořád dost, my patříme k těm normálnějším

Šílenství nekončí, šílenství trvá

Paniky z covidu je po světě pořád dost, my patříme k těm normálnějším
Šílenství nekončí, šílenství trvá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Léto je k rekreaci a k nadechnutí se. Ale v roce koronaviru jako by nám stoupenci teorie, že pandemie s námi bude několik roků a že už na podzim přijde druhá vlna, ani ten zasloužený oddech nechtěli dopřát. Média své publikum vytrvale bombardují počtem nových pozitivních testů a zavádějícími tzv. kumulativními čísly nakažených od 1. března.

O reálném vývoji infekce za poslední týdny vypovídají úplně jiná čísla: počet hospitalizovaných a počet hospitalizovaných na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla markantně zaostávají za počtem hlášených infekcí, případně stagnují, někde i padají. Tentýž příběh se odehrává u nás, ve Francii, v Německu, Británii a jinde.

Česká vládní místa se podle toho ještě jakžtakž chovají, ministrům i vládním epidemiologům asi můžeme věřit touhu vyhnout se na podzim jakýmkoli plošným zákazům. Ve světě taková uměřenost ani zdaleka není pravidlem. Pro někoho překvapivě dnes patříme k racionálnější části západní civilizace. Důkazní kolečko může začít hned v Rozvadově.

Německo díky prvotřídnímu zdravotnictví a celkově solidní infrastruktuře přestálo nápor nemoci na jaře asi nejlépe z velkých zemí Západu. Němci se v některých ohledech a v některých spolkových zemích vraceli k normálnímu životu rychleji než my. Mezitím se role prohodily. V Německu mají méně aktivních případů na 100 tisíc obyvatel, ale vedou se tam úvahy jako z jiného světa. Školní rok začíná už v srpnu. Největší spolková země, Severní Porýní-Vestfálsko, jejíž premiér ještě na jaře proslul jako otvírač, nedávno rozhodla, že žáci středních škol a učilišť budou při výuce muset po celou dobu sedět s rouškami na obličejích. Zatím to platí jen pro střední školy a učiliště.

Většina odborníků, tady například německý lékařský svaz, obavy z infekce ve školách považuje za nesmysl, děti jsou vůči covidu-19 výjimečně odolné a málo nakažlivé. To v několika spolkových zemích vůbec nezajímalo tvůrce směrnic zdravotních úřadů pro život rodin v karanténě. Děti podle těchto pravidel musejí celé dny trávit v oddělených částech bytu, neúčastní se rodinného života, jídlo dostanou do pokojíku jako vězeň misku na celu. Pokud by rodiče pravidla nedodržovali, mohou jim být až do konce karantény děti odebrány. Objevilo se sice úřední dementi – jde samozřejmě pouze o nedorozumění zaviněné snad nejednoznačnou formulací – a objevil se také inzerát jedné diakonie (v Kolíně nad Rýnem), která spěšně hledá pracovní síly pro opatrovnictví dětí a mládeže v karanténě. Diakonie a obě velké křesťanské církve fungují v Německu z pohledu státu jako subdodavatel sociálních služeb, inzerát pravděpodobně vznikl s důvěrnou znalostí státní politiky.

V Evropě ovšem letos palmu šílenství nese Velká Británie. Odvolání tvrdého a tři měsíce trvajícího lockdownu nahradila povinnost nosit do obchodů a ve veřejné dopravě roušky. Za nařízením stála úvaha, že mezi orouškované spoluobčany se lidé přestanou bát chodit – bohužel po zavedení roušek tržby v obchodech dál poklesly, byť pouze o jednotky procent. Kabinet Borise Johnsona, který na jaře naprosto exceloval ve schopnosti účinně vystrašit občany, aby neopouštěli byty a aby se co nejvíc báli, se teď stal obětí svých přesvědčovacích schopností. Zoufale by potřeboval nahodit ekonomiku, podle studie Morgan Stanley se však do kanceláře zatím vrátila jen třetina Britů, zatímco v Itálii a Francii to je 76, respektive 83 procent. Premiér Johnson před několika dny v částech Evropy už diagnostikoval druhou vlnu (nemá pravdu, viz výše), čímž Brity připravuje na možnost druhé vlny a druhé karantény na ostrovech. Pro ten případ z vládních míst do médií unikají tak neuvěřitelné scénáře jako třeba karanténa pro všechny lidi nad padesát let.

Johnsonův ministr zdravotnictví konečně připouští, že by se v Anglii mohla změnit metoda pro statistiku lidí zemřelých „s covidem“ – prozatím do této kategorie zahrnují statistici všechny, kdo byli pozitivně testováni a od té doby zemřeli – jakkoli, třeba pádem ze schodů nebo z motorky. Ministerstvo zdravotnictví chce do příslušné statistiky vnášet napříště už jen lidi zemřevší do 28 dnů po nakažení. Doufá, že tak hrozivou statistiku zmenší aspoň o deset procent. To vládě země, která zažívá nejprudší hospodářský propad v Evropě (za první pololetí roku 23 procent HDP) bylo doposud jedno, jak velká je skutečně hrozba, kvůli níž si vypnuli ekonomiku?

Náš výlet za hranice všedních dnů zakončíme v Austrálii, konkrétně v Melbourne. Město se minulý týden ocitlo v plošné karanténě, jakou by se nám Jan Hamáček snad nikdy neodvážil předepsat. Guvernéra státu Victoria k tomuto drastickému tahu „donutila“ čísla mezi 10 a 15 mrtvými denně od začátku srpna. Většina obětí jsou i tady staří lidé s komorbiditami. I tady nadpoloviční většinu tvoří klienti domovů důchodců, které se přitom kvůli infekci uzavírají okolnímu světu i bez vyhlášení karantény, takže z ní skoro nic nemají.

Ulice pětimilionového Melbourne jsou od minulého týdne téměř liduprázdné, dominují v nich policejní a armádní patroly. Od osmi hodin večer do pěti ráno platí naprostý zákaz vycházení, přes den je povolena jedna hodina denně na sport nebo nákupy, ovšem například společné rodinné vycházky už se ocitají mimo zákon. Běda člověku, který je venku přistižen bez „pádného důvodu“ nebo dál než pět kilometrů od bydliště. Zaplatí pokutu 1650 australských dolarů (třetina průměrného měsíčního platu v zemi). Ale možná tak daleko vůbec nedojde, už nedaleko bytu pravděpodobně narazí na billboard, na němž mu vláda verzálkami nadává: „CO TO DĚLÁŠ? ZŮSTAŇ DOMA.“

My v České republice máme zatím důvody k naději, že tak jako vlny Greta T. nebo Black Lives Matter, i tato forma hysterie, která ztrácí sílu už při přesunu z anglosaského světa do kontinentální Evropy, sotva překoná bývalou železnou oponu. Ovšem na jaře se ukázalo, že vysoce nakažlivý nemusí být jen samotný virus, ale také následná panika.

11. srpna 2020