Kdo je nejsvobodnější veřejný činitel v České republice? Jsou dva, guvernér centrální banky a předseda Ústavního soudu. Oba stojí v čele samostatných větví státní moci (ČNB tak nebývá označována, ale ústava jí fakticky toto postavení dává). Oba jsou ze svých vysokých funkcí prakticky neodvolatelní; zároveň je jejich funkční období omezeno, takže si případným taktizováním mohou vysloužit maximálně dvě, ale ne víc.

V rámci těchto velmi širokých mantinelů si mohou dělat, co se jim zlíbí. Kdo z vás to má? mohli by se zeptat svých kolegů v politice. Že oni nejsou kolegy politiků? Ale přinejmenším společensky jimi jsou, oba přece bývali členy vlád.

Oba se také do svých funkcí nedostali takříkajíc neposkvrněným početím. K tomu by někteří chtěli dospět – například na evropské úrovni vidíme tendenci, aby se soudci nominovali a potvrzovali sami – ale naše demokracie ho nezná. Pavla Rychetského jmenoval ústavním soudcem prezident a bývalý vládní kolega a politický soupeř Václav Klaus, což zůstává zajímavou a enigmatickou kapitolou našeho ústavního soudnictví a kariér obou aktérů.

Rusnoka jmenoval guvernérem prezident Miloš Zeman poté, co Rusnok předtím ze Zemanova pověření vykonával funkci premiéra bez důvěry. Byla to sekvence, u níž si lze na základě tehdy čerstvých zkušeností představit, že by ji nějaký ambiciózní státní zástupce odstíhal. Zemanovi se kandidáti na premiéra tehdy nehrnuli, Rusnok musel za své přijetí funkce snášet veřejnou kritiku, ne-li opovržení, bylo tedy možné považovat to za poskytnutí služby – službu, za niž byl odměněn zjednáním výhody v podobě vrcholné trofeje v oboru, jíž postavení guvernéra nepochybně je.

Zajímavé je, že pro toto jednání, jež mnozí považovali za ohýbání ústavy, Rychetský tehdy ve svých veřejných vyjádřeních našel pochopení.

A oba si své politické svobody užívají plnými doušky. Guvernér Rusnok již dvakrát v televizním rozhovoru napálil rozpočtovou a daňovou politiku vlády. Vysoce politická na tom nebyla jen ta konkrétní kritika, ale hlavně celý dlouhodobý pohled, z něhož vycházel. Ten byl zcela prost růžových brýlí, o něž se právě rozpočtový populismus opírá. Rusnok mimo jiné suše informoval veřejnost, že žádná důchodová reforma u nás nebude.

Při tom všem se ovšem Rusnok striktně držel tématu vyplývajícího z kompetencí jeho instituce. Pavel Rychetský teď před pár dny dal České televizi rozhovor, který vyvolal titulky ve všech médiích a ozvuky na politické scéně. Potrefené husy Babiš a Filip se ozvaly osobně.

Názory, které Rychetský vyjádřil, samy o sobě nejsou nijak pobuřující, nepochopitelné či nečekané. Mnohým jistě mluvil z duše. Ať již šlo o zklamání z toho, že je premiérem agent StB, z vývoje v Polsku a Maďarsku nebo z chování Miloše Zemana. Přesto jsou ale souvislosti jeho názorů zajímavé.

Nedávno zesnulá justiční ikona amerických liberálů Ruth Bader Ginsburgová před volbami v roce 2016 v několika rozhovorech otevřeně odsoudila Donalda Trumpa. Dostalo se jí za to nejen očekávané reakce Trumpa, ale i kritiky některých demokratických politiků a komentátorů v médiích jako New York Times nebo Washington Post. „Jakkoli mohly být její komentáře platné a v souladu s jejím známým politickým nastavením, bylo by mnohem, mnohem lépe, kdyby z úst člena Nejvyššího soudu zůstaly nevysloveny,“ napsal v redakčním komentáři posledně jmenovaný list. „Politizace, skutečná nebo jen domnělá, podrývá důvěru veřejnosti v nestrannost soudů.“ A Ginsburgová se pak rychle omluvila a uznala, že udělala chybu.

Je zajímavé, že v politické kultuře tak zhysterizované, jako je ta současná americká, se snažili ještě v roce 2016 tuto hranici ohlídat, kdežto u nás, kde v tomto stadiu morálně-politické paniky přece jen nejsme, se podobná reakce neuplatnila. Rychetský to dokonce vidí úplně opačně. Když vytýká Miloši Zemanovi jeho laxní přístup k Polsku a Maďarsku, říká: „Dobře, je to prezident, asi si nemůže dovolit to co já, nemůže je veřejně kritizovat...“

Rychetský je samozřejmě trochu jiná postava – Ústavní soud má širší tematický záběr než banka a on je poslední aktér listopadu 1989, který je dosud ve veřejné funkci. Takže nějaký přesah v jeho veřejných vyjádřeních je snáze pochopitelný.

Ale taky je to myslím projev toho, jak se v posledních letech určitá politická témata z oblasti politiky vyřazují a stanovují se otázkami základních hodnot a morálky. Otázkami, jež ještě ne tak dávno předmětem politického rozhodování byly, ale dnes u nich není kompromisu, neboť jakákoli odchylka od předepsaného konsenzu v zásadě končí během několika krátkých kroků u Hitlera.

Je snaha polské a maďarské vládní garnitury o větší vliv na soudy – to je nepochybné – snahou tak výjimečnou a extrémní? Anebo z ní tu extrémnost dělá ideologická ofenziva obou těchto vládních garnitur?

Něco nám tu napoví detail z rozhovoru, který se do většiny zpravodajských přepisů nedostal. První zmínka o Polsku a Maďarsku se do rozhovoru dostala nikoli díky moderátorce, ale prostřednictvím přednatočené otázky „externisty“. Byl jím předseda Soudcovské unie Libor Vávra a neptal se jen na Polsko a Maďarsko. Dodal, že také na Slovensku se zdá, že je justice „systémově ohrožena nebo zasažena korupcí a dalšími nezákonnými jednáními“. To je možná ještě slabé vyjádření pro zprávy z této sousední země. Ze Slovenska se stala fascinující země produkující některé politické výsledky, jež se stávají předmětem závisti zdejších liberálů (hlavně volby prezidentů), a zároveň zprávy o tom, že to je země zasažená tou nejbrutálnější korupcí v policii, justici, státní správě.

Jen neměla a nemá ideologickou komponentu. Robert Fico místo rozvíjení provokativních ideologií „iliberální demokracie“ zvolil ideologické mimikry bruselského střihu – a měl klid. Znásilňování moci a „state capture“ státní správy tam přitom zřejmě není o nic lepší než v Polsku nebo Maďarsku, spíš naopak.

Na Vávrovu zmínku o Slovensku Rychetský nijak nereagoval.

Je dobře, že předseda Ústavního soudu pozvedl hlas k důležitým otázkám stavu naší společnosti? Anebo je ten samotný fakt ukázkou problémů naší společnosti?