Doyen českého veřejného života, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (77) má na pandemii covidu-19 dvousečný pohled: většinu vládních opatření považuje osobně za nezbytná a současně se obává jejich dlouhodobých dopadů na společnost, především na mládež. Mluvíme o tom, jaké Ústavní soud skýtá možnosti lidem, kteří se lockdownem cítí poškozeni. V jeden moment přichází řeč i na téma s pandemií nesouvisející, a přitom vysoce aktuální – volební zákon. Rozhovor vznikal krátce před schůzí pléna, které se podle zákulisních informací chystalo zrušit platný d’Hondtův volební systém s tím, že je nespravedlivý.

Může se člověk, který se cítí poškozen vládními zákazy, dovolávat pomoci u Ústavního soudu?

Víte, že iniciovat řízení před Ústavním soudem, kterým bychom posuzovali konkrétní krizové opatření vlády, není jednoduché. Že to skutečně musí být skupina poslanců nebo senátorů. Jednotlivec má k Ústavnímu soudu velmi ztížený přístup. Nemůže napadnout přímo to či ono krizové opatření, ale teprve rozhodnutí individuální, namířené vůči němu, které z toho krizového opatření vychází. Třeba uložení pokuty. A to ještě k nám ten člověk nemůže jít přímo, ale až když neuspěje ani u správních nebo obecních soudů. A to je většinou pozdě.

V Senátu se právě sbírají hlasy pro podnět k Ústavnímu soudu proti zavření lyžařských vleků. Podle jakých vodítek by váš soud takové podněty posuzoval?

Hlavní metodou práce ústavního soudnictví je dnes poměřování právních principů. Na rozdíl od běžného soudnictví, které řeší spory mezi dvěma subjekty, přičemž soud hledá, kdo z nich má pravdu, dělají ústavní soudy něco dost odlišného. My poměřujeme hodnoty, které jsou ve vzájemné konkurenci a současně obě hodné ochrany. Klasická je situace, kdy na jedné straně máte ochranu osobní svobody a důstojnosti člověka a na druhé právo na svobodu projevu. Náš Ústavní soud má ustálenou, jednoznačnou doktrínu: že svobody, které chrání ústava, nelze jednou provždy seřadit podle důležitosti, nýbrž v každé konkrétní kauze se znovu poměřuje, které z těch dvou hodnot v daném případě dát přednost. Říká se tomu test proporcionality a je to hodně inspirované poválečnou judikaturou Spolkového ústavního soudu v Německu.

Jak konkrétně by se takový test proporcionality dělal, pokud stěžovatel napadne zákaz podnikání v nějakém konkrétním oboru?

Test proporcionality se skládá ze čtyř kroků, všechny je vypočítávat by pro čtenáře asi nebylo zajímavé. Ale zmíním aspoň ten poslední, což je test rozumnosti. Při něm nejenže posuzujeme, zda je napadený zákon nebo jeho část v rozporu s ústavou, ale taky zda řešení zvolené zákonodárcem bylo rozumné, řekněme lidsky akceptovatelné. V případě, o kterém mluvíte vy, nejspíš soudce zpravodaj proti sobě postaví svobodu podnikání a ochranu veřejného zdraví. Svoboda podnikání je chráněna ústavou, ačkoli nepatří mezi absolutní svobody, tedy ji zákonem omezovat lze. Skutečně se může stát, že budeme postaveni před konkrétní kauzu, v níž budeme muset posuzovat, zda bylo racionální a ve vztahu k ochraně veřejného zdraví přiměřené zakázat ten či onen prodej nebo službu. V každém případě by to byla věc nového poměřování obou hodnot. Nemáme předem daný paušální závěr a nelze vůbec předjímat, jak by Ústavní soud rozhodl. Ale měli jsme tu zákaz bohoslužeb. A dřív než jsme mohli rozhodnout, si vláda uvědomila hloupost svého rozhodnutí a sama ho zrušila.

Kdyby k vám žaloba proti zákazu nějakého podnikání ze Senátu přišla, za jak dlouho ji reálně můžete projednávat?

Mou úlohou tady je především organizovat práci Ústavního soudu, ať v senátech, nebo v plénu – a toto by byla záležitost pro plénum – tak, aby délka řízení byla co nejkratší. Loni vláda krizová opatření nahrazovala a rušila jinými v řádu dní, maximálně jednoho týdne. Tyto dostihy Ústavní soud, pokud chce zachovat práva všech stran sporu se vyjádřit, případně replikovat, zatím nemohl vyhrát. Ale mohu vám říct, že takový návrh určitě bude mít prioritu.

Pořadí určujete vy?

Já svolávám plénum každý týden a stanovím jeho program tak, aby u nás věci pokud možno neležely dlouho. Na druhé straně nemůžu žádnou věc zařadit na jednání pléna, dokud návrh toho rozhodnutí nezpracuje soudce zpravodaj. Soudců je patnáct a přidělování věcí jednotlivým soudcům je proces, který nikdo, ani já, nemůže ovlivnit. To má na starosti zcela neovlivnitelný algoritmus, který ajťáci vložili do počítačového systému tak, aby věci byly rovnoměrně a nahodile přidělovány jednotlivým soudcům. Na tento systém jsem upřímně hrdý, před mým příchodem k ÚS neexistoval, takže mohlo vznikat podezření, že se věci přidělují účelově. Dnes je přídělový systém člověkem neovlivnitelný. Ale občas se stane zázrak – a to říkám jako ateista –, jako kdyby zasáhla nějaká vyšší síla. Brzy po mém nástupu tento počítačový algoritmus známou kauzu Melčák, tedy kauzu předčasných voleb, přidělil profesoru Pavlu Holländerovi, který byl specialista přesně na to. Stejně tak dnes máme situaci, kdy napadený volební zákon připadl nepochybně nejlepšímu odborníkovi z našeho patnáctičlenného sboru na volební systémy (jde o soudce Jana Filipa – pozn. red.).

Když už jste nakousl ten volební zákon – komentátor Reflexu Bohumil Pečinka nedávno zmínil zákulisní informaci, podle níž jste před několika týdny vícero lidem oznámil, že po třech letech jste získal většinu nutnou pro zrušení volebního zákona. A že Ústavní soud té žalobě senátorů vyhoví, i když by tím ovlivnil letošní volby.

Pan Pečinka má bujnou fantazii a navíc nemá ani potuchy o fungování Ústavního soudu. Plénum svolávám na každé úterý a na jeho program zařazuji návrhy předložené jednotlivými soudci zpravodaji, kteří své návrhy po zpracování rozesílají všem soudcům. K živým projednávaným věcem se zásadně nevyjadřuji, ale tady mohu učinit výjimku, protože tento náš rozhovor vyjde až po jednání pléna. Ve věci návrhu skupiny senátorů na zrušení části volebního zákona nejsem soudcem zpravodajem, takže jsem těžko mohl získávat před jeho zařazením podporu, když mi obsah zpravodajského návrhu ani nemohl být znám. A k projednávání jsem jej zařadil v okamžiku, kdy byl soudcem zpravodajem rozeslán.

Je tedy volební zákon příští úterý (2. února – pozn. red.) na plénu? A jaký vy máte názor na ten napadený volební zákon? Je k menším stranám nespravedlivý? A neznamenalo by naopak jeho zrušení zatáčku, kterou politika před volbami možná stihne, anebo nestihne vybrat?

Můžu říct pouze to, že plénum se při projednávání zpravodajské smlouvy většinově shodlo na protiústavnosti platné úpravy – tím myslíme porušení ústavního principu rovnosti hlasů – a takříkajíc se zaseklo na otázce, zda neodložit účinnost výroku právě s ohledem na to, že prezident republiky již termín voleb vyhlásil.

Vrátím se ještě k lockdownu a zeptám se teď trochu šířeji: Co s námi udělá nenormální stav, když s přestávkami trvá už skoro rok a konce nevidět?

Začnu vládou, i pro ni je to totiž nezáviděníhodná situace. I ona vybírá mezi dvěma ušlechtilými, bohulibými zájmy – svobodou jednotlivce a ochranou veřejného zdraví, tedy ochranou ostatních jednotlivců. Nechci hodnotit, zda si naše vláda vede dobře, či nikoli, ale nemohu nevidět zmatené, nekoordinované kroky, jako co si člověk smí koupit. Že si smí koupit nápoj do kelímku, ale nesmí ho pak vypít, dokud s ním nedoběhne domů. Já v žádném případě nehodlám a ani nemohu vyslovovat nějaký definitivní, hodnotící soud, zda si česká vláda vede dobře, či nikoli, zda ta opatření se nedostala do rozporu s ústavou chráněnými právy občanů. Nepochybně ovšem tento stav českou společnost výrazně poznamenal. Prostě taková omezení svobody pohybu a svobody pobytu nejsou vůbec zanedbatelná. Že se jistou dobu lidé nemohli scházet, že spolu nemohli a pořád ještě nemohou třeba jít do restaurace, to se může jevit jako bagatelní. Ve skutečnosti to má aspoň podle mého soudu dost výrazný vliv na společenskou situaci v zemi. A ještě palčivěji si uvědomuji, jak se to projevuje vůči generaci školáků. A i když jednou snad pandemie pomine a my se vrátíme do normálního stavu, tady se obávám dopadů na děti zejména z měst, které jsou izolovány řadu měsíců od svých spolužáků a odkázány na kontakt prostřednictvím Skypu a takovýchto dálkových přenosů. Snad, snad to nemá tak velký dopad na děti z vesnic. Ty jsou asi schopny si sociální kontakty v místě udržovat i mimo školu. Ale celkově se obávám, že to mladou generaci může dost poznamenat.

Jak? Že z nich vyrostou digitální dementi? To teď používám jako terminus technicus, takhle se jmenoval bestseller německého psychiatra Manfreda Spitzera.

To je určitě jeden z faktorů. Ale prostě člověk je tvor společenský. Stejně jako nám dospělým chybí normální společenský kontakt, tak dětem chybí ještě víc, a tím pádem je karanténa může ještě víc poznamenat. Jak říkám, nemohu vyslovovat obecné hodnotící soudy. Ale jedno cítíme všichni: stav, který trvá už téměř rok, by trvale měl nesmírně negativní dopad na celou společnost, na samotnou organizaci lidského života.

To je hezké. Ale co to je trvale? V životě člověka i rok je hodně.

Ono se to těžko odhaduje. Když pandemie loni na jaře vypukla, všichni jsme se domnívali, že to je na chvíli, nikdo netušil, že tato realita potrvá už téměř rok. A aspoň já zatím nevidím jednoznačné východisko, které by signalizovalo návrat k normálnímu životu. Snad se to vyřeší tím očkováním. Ale zase – aniž bych chtěl vyslovovat nějaký kritický soud: jeví se mi, že této vládě se vůbec nedaří racionálním a efektivním způsobem zajistit proočkování obyvatelstva.

Vláda vám namítne, že za to nemůže, protože EU objednala vakcín málo a pozdě.

To je momentální stav. Ale nápad, že lidé starší 80 let se budou k očkování registrovat přes internet, je nápad upřímně řečeno naprosto hloupý. Vláda má přece k dispozici evidenci všech obyvatel, není pro ni žádný problém si ty osoby starší 80 let v databázi sama vyhledat. Ty lidi, které jí vyhodí počítač, si pak sama může zvát na očkování. U našeho soudu byly ještě před pandemií napadeny rejstříky, registry zdravotních údajů, že toho o lidech shromažďují příliš mnoho. V těchto registrech jsou všichni od narození, přes rodná čísla. Nestačili jsme rozhodnout, svolané ústní projednání s účastníky už se vinou pandemie nemohlo konat. Každopádně se mi zdá, že vláda vůbec nepochopila tu výjimečnou příležitost, aby když už ty rejstříky povinně zřídila a spravuje, je teď taky využila v boji s pandemií. Nicméně vy jste se ptal, co bude pak, po karanténě. To je otázka sociologicky nesmírně zajímavá. Já si vážím toho, že většina společnosti přijala ta opatření ne pro svou vlastní ochranu, ale ve prospěch ostatních. Že nosí roušky a takových excesů, jako jsou různé oslavy, viz naposled ten Benda v Teplicích, se většinou vyvaruje. Ale taky jsem si vědom toho, že pod dojmem té hrůzy, kdy na covid-19 zemřelo v naší zemi již víc než 16 tisíc lidí a za jeden den je diagnostikováno dalších několik tisíc nakažených, si společnost začíná zvykat na nesvobodný život. Návrat ke svobodě nebude jednoduchý.

Co tím chcete říct? Že kdyby vláda za týden všechna omezení zrušila, lidé je budou dál držet sami od sebe, dobrovolně?

Chci tím říct, že svoboda je nesmírně cenný statek. Po desetiletí jsme žili v nesvobodné společnosti a lidé si na to taky zvykli. Když se po 17. listopadu euforie ze získání svobody stala dominantním pocitem, tak to taky nevydrželo dlouho. Svoboda se stala jakousi samozřejmostí. Teď se obávám, aby se takovou samozřejmostí naopak nestala nesvoboda.

Jak milovníkům svobody v tomhle pomůže Ústavní soud?

Ústavní soud není žádná zázračná instituce, jeho vliv na mentalitu národa bych v žádném případě nepřeceňoval. Můžeme tu a tam cosi udělat pro ochranu jednotlivce.

Představme si ústavního soudce, který ve zmíněném testu proporcionality poměřuje hrozbu pro veřejné zdraví, a tím pádem vážnost té nemoci. Po světě už o covidu vznikly tisíce studií, zčásti protichůdné. Jak váš soudce zpravodaj závažnost covidu měří, o jaká čísla se opírá: od ÚZIS, ze Státního zdravotnického ústavu?

Tady Ústavní soud do značné míry jedná intuitivně. Nejsme v situaci, kdy bychom mohli zadávat znalecké posudky. Jsme v situaci, kdy musíme rozhodovat rychle. Až donedávna západní společnost proti covidu kromě roušek nic jiného nevymyslela. Nic jiného lidem neposkytla. Teď poskytuje očkování, o zmateném a neefektivním způsobu už jsme mluvili.

Až budete na plénu jednou rozhodovat mezi ochranou veřejného zdraví a svobodou jednotlivce, bude hrát nějakou roli věk toho či onoho soudce, skutečnost, že třeba patří do rizikové skupiny?

To myslím, že ne. Těžko hodnotit vnitřní myšlenkové procesy všech patnácti soudců, ale jedno si troufám říci: Velkým mementem, které naši mentalitu ovlivňuje, jsou čísla. Například počty mrtvých. A pokud statistiky nelžou, tak ve vztahu k počtu obyvatel tu má Česká republika velmi smutné prvenství. Je jich už přes patnácti tisíc a to je opravdu příliš.

Na což vám ministr zdravotnictví Blatný správně namítne, že u dvou třetin z nich není přímá vina covidu zatím jednoznačně prokazatelná. Ty statistiky nejsou ani zdaleka definitivní.

Nechtějte po mně, abych hodnotil různé výroky pana ministra Blatného. Nepovažuji za důležité, jestli je to patnáct, nebo šestnáct tisíc. Důležité je, že lidé umírají. A nepochybně umírají v důsledku této pandemie.

Vy osobně se covidu obáváte? Upravil jste podle něj svůj život?

Opravdu jsem se důsledně podřídil vládním opatřením. Nechodím do restaurace ani na hodinu pod záminkou, že potřebuji na toaletu. Mrzí mě, že jsem skutečně omezil své společenské kontakty vlastně jenom na rodinu. Jsem třetím rokem předsedou Evropské konference ústavních soudů. Letos se nesejdeme na kongresu, místo osobního kontaktu, který je nesmírně důležitý, budeme spolu mluvit jen přes Skype. To výrazně znehodnotí celé setkání, ale musím se s tím smířit. Cítím všechna ta opatření jako velké omezení svobody a velké ochuzení, které je nezbytné. A neříkám to proto, že bych se já bál, beru to spíš jako projev ohleduplnosti vůči okolí. V naší rodině máme takový zvyk, že během vánočních svátků, na Štěpána, se u nás doma sejde celá široká rodina, což je třináct, čtrnáct lidí: děti, vnoučata, dokonce už i pravnoučata. A ani teď jsme to nezrušili. Nicméně jedna moje vnučka, magistra farmacie, na zahradě všechny před vstupem k nám otestovala. Naštěstí všichni měli antigenní test negativní. Takže se to povedlo, všichni jsme se opět mohli sejít. Musím říct, že kdyby mně test vyšel pozitivní, tak s těžkým srdcem odejdu pryč. Můj syn, který je šéfredaktorem jedněch novin a neustále je ve styku s různými lidmi, nás navštěvuje vždy s nasazenou rouškou.

Jsou ústavně konformní úvahy o diskriminaci lidí bez vakcíny?

I tady jde opět o to porovnávání oněch dvou principů. Těžko dopředu říci, k čemu by Ústavní soud v konkrétním případě dospěl.

A není diskriminace nenaočkovaných lidí útok na úplně nejzákladnější ústavní principy?

Ústavní soud už před delší dobou v otázce očkování přijal zásadní, řekněme obecný nález. Tehdy řekl, že stát v zájmu ochrany veřejného zdraví má právo v odůvodněných případech nařídit očkování. Vycházeli jsme z historické poválečné zkušenosti. Povinné očkování mé generace proti záškrtu, neštovicím, tuberkulóze a podobně její velkou část zachránilo. Teď jsme v situaci, kdy je očkování dobrovolné, a nemohu ani nesmím říci, zda kdyby stát rozhodl překlopit to do povinného očkování, jak by se k tomu Ústavní soud postavil.

Vy jste nejen soudce, ale i veřejná osoba. Léta disident, pak politik. I když počet lidí, kteří se nechat očkovat chtějí, roste, pořád tu budou desítky procent lidí, kteří se naočkovat nenechají. Vzbuzuje ve vás obavy představa, že společnost směřuje do stavu, v němž její nezanedbatelná část bude občany druhé kategorie?

Nepoužil bych termín druhé kategorie. Momentálně téměř všechny sousední země nepřijmou žádného našeho občana na své území, pokud se neprokáže negativním testem. Nevím, zda i naše vláda přijala vůči sousedním zemím analogické opatření, anebo se spokojí s karanténou. Takže zatím v takové situaci nejsme, ale jsme takovou situací obklopeni.