Loni v květnu, když izraelští vojáci při násilném pokusu překonat hraniční bariéry a vniknout do Izraele zastřelili kolem padesáti Palestinců, jsem napsal: „Je to strašné, ale co má dělat stát, který ví, že za hranicemi má nepřítele na život a na smrt, pro nějž samotná existence je al-Nakba, katastrofa, potupa, nekonečná hanba?“ Poměry v Gaze jsou nepochybně strašné, ale překonání plotu by znamenalo expanzi těchto poměrů do Izraele.

Přišla mi dlouhá esemeska od známého filmového režiséra: „Vy jste se už všichni zbláznili, a nevíte o tom. Gaza je koncentrační tábor, kam svezli vystěhované Palestince. A už třetí generace tam žije beze smyslu života… je to ostuda celé židokřesťanské civilizace, za kterou draze zaplatíme. Už brzo, řekl bych. Střílení lidí beze zbraní? Kam jste se to, kurva, všichni dostali…?!“

Já odpověděl, že by mě tedy zajímalo, co má Izrael dělat, ale to vedlo jen k dalšímu obvinění z nelidskosti a ztráty citu. A pak to ještě chvíli pokračovalo, s tím, že on Gazu dobře zná, byl tam už několikrát a z nás, kteří nejsme schopni vidět, jak lidé v Gaze trpí, je mu na blití.

Uvádím to zde proto, že jeho postoj, zajisté hluboce procítěný, je typický – a nedá se s ním polemizovat. Bude jistě opět zaznívat v příštích dnech, jestliže bude ještě nějakou dobu pokračovat vzájemné ostřelování mezi bojovníky Hamásu a izraelskou armádou: z Gazy vyletí ještě několik stovek raket, většinu z nich protivzdušný systém zachytí, ne ale všechny, takže bude pár mrtvých i na izraelské straně, která odpoví přesnými zásahy, kde bude nejspíš mrtvých víc, neboť Izrael střílí cíleně, vytipuje si ozbrojence, mezi kterými se však obvykle objeví nějaká těhotná palestinská žena nebo dítě, většinou obojí, jejichž smrt pak vyvolá zděšení a pocity k zblití u citlivých lidí, jako je můj přítel režisér.  

Ten je, nepochybně upřímně, přesvědčený, že právo trpět je nad všechna ostatní práva, třeba práva na obranu klidného a mírového života, který je, jak oni věří, vykoupen utrpením jiných, tedy Palestinců, ale vlastně celého chudého světa. Prosperující a silný Izrael je provokací, neboť v tom regionu je normální trpět a proměnit život v nekonečný sled bolesti a nenávistného vzteku. Normální je tam bída, letargie, zaostalost – a hluboký pocit pokoření, že je na tom někdo líp, dokonce je bohatý, šťastný, svobodný: a nejhorší urážka, tím někdo jsou Židé! Lidé v Gaze trpí, protože jsou tam, kde jsou, byli tam kdysi, jak říká můj přítel režisér, už před třemi generacemi svezeni (to je zajisté je zčásti pravda), což jim zabraňuje už tři generace nějak normálně žít, třeba pokusit se tedy s tím něco udělat, třeba využít krásného mořského pobřeží nebo toho nepřetržitého proudu financí z EU, z kterého by se pravděpodobně dala ze země udělat palestinská Riviéra: aktuálně EU přislíbila Palestině 42 milionů eur, tedy asi miliardu korun. Jenže to ze známých důvodů není realistické. Život v Gaze je a bude utrpením, dokud bude existovat Stát Izrael, jenž Gazu oplotil, izoloval ji od svého území, své osady už před lety zbořil a opustil, takže tam není jediný Izraelec, ale přesto přese všechno je za všechno zodpovědný. Je zodpovědný za chudobu, zaostalost, za rozbité a nikdy neopravované domy, za nefungující hospodářství, za zničenou infrastrukturu, ale také za náboženský fanatismus a indoktrinaci od raného dětství, za kult mučedníků a za to, že většina rozvojové pomoci jde na nákup raket a dalších prostředků, jak zvýšit své utrpení, protože jiný efekt to nemá. A také je Izrael zřejmě zodpovědný za jednu z největších natalit na svět, kdy na jednu ženu připadá osm dětí! Když jsem si dovolil na toto upozornit, můj přítel režisér mi odpověděl: „To je ve všech koncentračních táborech, kde nejsou plynové komory. Co tam chceš dělat? Není práce, není budoucnost, není nic, jen dnešek. Tak mr..áš a šikanuješ se navzájem. Aspoň tak – přes tělo – cítíš, že žiješ.“

Vyhlásil jsem kapitulaci a v duchu si představil koncentrační tábory jako obrovské dětské jesle plné malinkých mudžahedínů. A váhal, zda napsat, že za to opravdu jednou židokřesťanská civilizace tvrdě zaplatí.