Když se ještě dalo dělat z takových věcí legraci a zároveň jim rozumět, natočil Woody Allen film Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se na to zeptat a tam je asi nejlegračnější kapitola Jsou homosexuálové transvestité? V ní jdou starší manželé na návštěvu ke známým a starší solidní pán si odskočí, ale místo na toaletu vběhne do ložnice hostitelky a tam se rychle převleče do jejich šatů, protože ho ovládne neodolatelná touha to udělat. Z toho vznikne samozřejmě velmi trapná a také velmi legrační situace, kdy kníratý a plešatý pán v ženských šatech prchá po okapu z rodinného domku a pak ho honí sousedé a myslím, že i policie. Ale dobře to nakonec dopadne.

Případ maďarského europoslance Jozséfa Szájera, který také šplhal po římse, sice nikoli v ženských šatech, ale v situaci dosti podobné tomu transvestitovi z Allenova filmu, je také v něčem legrační, ale moc dobře asi nedopadne. Odhlédněme teď od možných politických konsekvencí a od toho, že to na něj někdo asi narafičil a že se to někomu právě teď mimořádně hodí. To je všechno asi pravda, ale stejně.

Dále je trapná sama účast na něčem takovém, protože člověk by měl mít nějakou úroveň, nějakou zdrženlivost a disciplínu, které právě člověku s jistou kulturou brání se takových věcí účastnit. Jenže to je právě ta potíž, že sexualita je problematický dar (řekněme) od Pánaboha, který nám ji daroval, abychom si ji užili, ale možná zároveň, abychom ji byli schopni nějak ochočit a naučit se s ní zacházet, nejlépe s někým stálým. K tomu je obvykle nejvhodnější osoba, ke které nás poutá ještě něco jiného, než že je právě po ruce a má spuštěné kalhoty.

Člověk je ale hříšná nádoba, vášeň, chtíč a pokušení si s námi (některými a někdy) dělají, co chtějí, a pokušení je možná nejsilnější tam, kde se nejsilněji potlačuje. Zároveň určitý druh sexuálního chování dává přednost některým formám tohoto chování, chci tím říct, že někdo to má rád skupinově, s čímž je dobré počítat, nebát se na to zeptat a netvářit se pak překvapeně.

Tou nejproblematičtější a nejkřiklavější věcí je zjevný rozpor mezi řekněme ideovou orientací pana Szájera a jeho výskytem na akci, kam by podle všeho chodit neměl. Pan Szájer je označován za předního maďarského konzervativce a obhájce tradiční rodiny, tedy spojení muže a ženy. Právě toto zjevné pokrytectví je nyní nejčastěji předmětem kritiky a posměchu, jako by ale to, že si její obhájce vyhodil z kopyta mezi homosexuály, mělo být argumentem proti ní.

Ale ono je to přece přesně naopak: hříšník Szájer právě svým chováním potvrdil, jak je taková stará a prověřená věc jako tradiční rodina právě potřebná. Být v jeho kůži, přál bych si, aby se to mohlo odehrát jako v té Allenově scénce: tam to končí tak, že po tom rušném dnu se oba manželé chystají večer do postele a manželka v noční košili říká: Prosím tě, proč jsi mi nikdy neřekl, že tě baví převlékat se do ženských šatů? Pán pokrčí rameny a je rád, že si může ke své ženě v klidu lehnout.

Sex je podivná věc, ale hlavně když vás má kdo pochopit a podržet. I na to je tradiční rodina totiž dobrá, možná nejlepší. V tom smyslu není zas tak divné, že ji lidé jako poslanec Szájer hájí. Ví, oč by lidé a společnost bez ní přišli. Bez ní jim nezbude už nic než ta bruselská šukačka.